ECLI:CZ:US:2018:3.US.1938.18.1
sp. zn. III. ÚS 1938/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Ch., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem, sídlem Jeronýmova 814/3, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2018 sp. zn. 8 To 23/2018 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2018 č. j. 4 T 9/2015-1606, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 1. 2018 č. j. 4 T 9/2015-1606 byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 4 T 9/2015. V té byl uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za trestnou činnost spočívající, stručně shrnuto, v tom, že po předchozím konfliktu a v přímém úmyslu způsobit těžkou újmu fyzicky napadl L. V. a způsobil mu rozsáhlá závažná zranění (zejména na hlavě), tohoto ponechal bez pomoci na místě, a teprve později, když se vrátil z restaurace, mu telefonicky přivolal zdravotnickou záchrannou službu. Dle krajského soudu stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení nenabídl žádné okolnosti soudům dosud neznámé, které by mohly vést k jinému rozhodnutí ve věci, než jaké již bylo pravomocně učiněno.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 8 To 23/2018 byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že obnovy řízení se domáhal z důvodu nových důkazů, které byly soudu dříve neznámé a které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Šlo v prvé řadě o listinný důkaz zápisem o předmětném incidentu, který stěžovatel viděl policisty s poškozeným sepisovat, jenž však nebyl zařazen do trestního spisu. Dále navrhoval výslech svědků, zejména policistů, kteří měli tento zápis sepisovat. Stěžovatel je přesvědčen, že tyto důkazy mohly svědčit o tom, že jeho jednání bylo reakcí na útok poškozeného, a že by mělo být hodnoceno mírnější právní kvalifikací, totiž dle §146a trestního zákoníku (ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky). Soudy jejich provedení odmítly s tím, že stěžovatel toliko předkládá tvrzení, která nejsou ničím konkrétním podložena a nejsou ani nová, a že důkazní hodnota navrhovaného zápisu by byla minimální. Stěžovatel se však s takovouto jejich argumentací neztotožňuje. Má za to, že soud měl důkazy provést, a nikoliv hodnotit jejich přínosnost a použitelnost spekulativně předem, aniž by je měl k dispozici. Neprovedením navržených důkazů a zamítnutím návrhu na obnovu řízení soudy de facto potvrdily stav nejistoty a pochybností, jež zatěžují původní rozhodnutí o jeho vině a trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je - na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání - odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniknuvších tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody.
8. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí za podmínek uvedených v §278 odst. 1 větě prvé trestního řádu. V řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí.
9. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
10. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně vyložily. Vysvětlily, že dva ze svědků, které stěžovatel navrhoval, měli vypovídat toliko k charakteru stěžovatele a poškozeného, k čemuž již byla v hlavním líčení vyslechnuta řada osob. Závěry obecných soudů, že návrh na výslech policistů a čtení jimi vypracovaného záznamu nemohou být důkazy novými ani zásadními, se jeví zcela přiléhavé, a to vzhledem k povaze těchto důkazních pramenů a spíše jen spekulativnímu charakteru přesvědčení stěžovatele, že by mohly do věci něco přinést. Logický byl i poukaz soudů na to, že takové materiály, jako jsou záznamy Policie České republiky o výpovědích osob, trestní řád zásadně ani neumožňuje procesně použít.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu