ECLI:CZ:US:2018:3.US.2887.18.1
sp. zn. III. ÚS 2887/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Pavlínou Uhlířovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018 č. j. 14 Co 156/2018-419 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. března 2018 č. j. P 300/2007-404, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a M. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10, 32 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 0 P 300/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 2. 4. 2015 č. j. P 300/2007-171 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 1. 2016 č. j. 14 Co 354/2015-272 byl upraven styk vedlejšího účastníka s nezletilými syny stěžovatelky a vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilí") tak, že vedlejší účastník je oprávněn se s nezletilými dětmi stýkat vždy každý týden v kalendářním roce, jehož pořadí v kalendářním roce je dělitelné třemi, v době od pátku 17 hod. do neděle 18 hod., a ve zvláštním režimu byl upraven styk vedlejšího účastníka s nezletilými dětmi v době školních prázdnin a svátků. Proti uvedeným rozsudkům podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1176/16 ze dne 19. 5. 2016 jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
3. Usnesením ze dne 13. 3. 2018 č. j. P 300/2007-404 obvodní soud uložil stěžovatelce za neuskutečněné styky vedlejšího účastníka s nezletilými, které měly započít v termínech od 18. 7. 2015, 1. 8. 2015, 17. 10. 2015, 7. 11. 2015, 28. 11. 2015, 19. 12. 2015, 13. 2. 2016 a 15. 4. 2016 pokuty ve výši 2 000 Kč za každý z těchto styků a za neuskutečněný styk v termínu od 26. 9. 2015 pokutu ve výši 1 000 Kč, celkem tedy 17 000 Kč (výrok I.), návrh vedlejšího účastníka na výkon rozhodnutí o styku s nezletilými v termínech od 11. 4. 2015, 25. 4. 2015, 9. 5. 2015, 23. 5. 2015, 20. 6. 2015, 4. 7. 2015, 15. 8. 2015, 29. 8. 2015, 12. 9. 2015, 10. 10. 2015, 24. 10. 2015 a 5. 3. 2016 soud zamítl. Obvodní soud v odůvodnění svého napadeného usnesení uvedl, že styk vedlejšího účastníka s nezletilými dětmi měl zprvu probíhat na základě předběžného opatření ze dne 6. 2. 2015 vždy každý lichý týden v kalendářním roce od soboty 9 hod. do neděle 18 hod., následně na základě předběžného opatření ze dne 7. 9. 2015 každou třetí sobotu od 9 hod. do 18 hod. a po nabytí vykonatelnosti meritorního rozhodnutí dne 29. 2. 2016 vždy v každém kalendářním týdnu, jehož pořadí v kalendářním roce je dělitelné třemi, od pátku 17 hod. do neděle 18 hod. Obvodní soud konstatoval, že ani po vydání meritorního soudního rozhodnutí k realizaci pravidelných kontaktů vedlejšího účastníka s nezletilými nedošlo, když stěžovatelka v odvolacím řízení opakovala své námitky proti osobnosti vedlejšího účastníka a jeho chování, s tím, že nezletilí se nyní s vedlejším účastníkem sami vídat nechtějí. V řízení však dle soudu bylo prokázáno, že od listopadu 2014 kontakty vedlejšího účastníka s nezletilými zcela ustaly, ačkoliv z výpovědi obou nezletilých (i z jiných důkazů - výslech svědkyně B. apod.) bylo prokázáno, že donedávna byl vztah vedlejšího účastníka s nezletilými pozitivní, nezletilí měli zjevně vedlejšího účastníka rádi, dobře vycházeli také s jeho přítelkyní a jejich polorodou sestrou. Z úředních záznamů Policie České republiky (dále jen "policie") bylo jednoznačně prokázáno, že ve stanovenou dobu se vedlejší účastník zdržoval v místě bydliště stěžovatelky a nezletilých, přičemž stěžovatelka převážně nereagovala na telefonáty a zvonění, popřípadě výslovně hlídce policie sdělila, že nezletilé ke styku nepředá. Stěžovatelka skutečnost, že nezletilé vedlejšímu účastníkovi ke styku nepředala, nijak nepopírá, a netvrdila ani neprokázala žádnou případnou objektivní překážku, pro kterou k předání nedošlo. Nepředání nezletilých ke styku v termínech stanovených soudními rozhodnutími soud vyhodnotil jako zaviněné porušení povinnosti, které stěžovatelce vyplývají z vykonatelného rozhodnutí soudu, proto rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí za neuskutečněné styky vedlejšího účastníka s nezletilými.
4. Městský soud usnesením ze dne 31. 5. 2018 č. j. 14 Co 156/2018-419 usnesení obvodního sodu potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu a dodal, že nijak nedoložená tvrzení stěžovatelky o připravenosti dětí ke styku a nezájmu vedlejšího účastníka o ně jsou v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, obdobně je tomu s tvrzením, že k nepředání nezletilých došlo z důvodu jejich neochoty. Městský soud připomenul judikaturu Ústavního soudu, podle které nelze pořádkovou pokutu uložit, jestliže se nezletilé dítě bez úmyslného ovlivňování povinným odmítá styku s oprávněným podrobit, avšak pouze tehdy, nebylo-li možno změny postoje nezletilého dosáhnout adekvátním výchovným působením. Takovou situaci v posuzované věci městský soud neshledal, když z úředních záznamů policie i z tvrzení obou rodičů vyplynulo, že to byla právě stěžovatelka, která zpravidla žádným způsobem nereagovala na zvonění v místě svého bydliště, ať již v přítomnosti policie či bez ní, nezvedala otci telefon, ani vedlejšího účastníka v rozporu s rozhodnutím soudu předem neinformovala o nemožnosti styk uskutečnit, případně příslušníkům policie uvedla, že nezletilé nepředá.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že soudy nepromítly do svého rozhodování skutečnost, že vedlejší účastník je problematickou osobností a jeho chování vyvolává značné pochybnosti o jeho způsobilosti řádně vykonávat rodičovskou odpovědnost. Schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby je přitom dle nálezů Ústavního soudu jedním ze čtyř kritérií rozhodování v nejlepším zájmu dítěte. Taktéž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je chování rodiče jedním z hlavních faktorů, které soud při rozhodování, zda došlo k porušení práva na styk rodiče se svým dítětem, bere v potaz. Stěžovatelka upozorňuje, že se soudy nezabývaly ani názorem nezletilých a jejich postojem k dané situaci, která se jich bezprostředně týkala. Stěžovatelka uvádí, že k vývoji současného postoje nezletilých k vedlejšímu účastníkovi a k odcizení vedlejšího účastníka a nezletilých docházelo dlouhou dobu. Sám vedlejší účastník dle stěžovatelky opakovaně prohlásil, že nemá zájem vídat své syny, a to ani v době jejich narozenin nebo vánoc. Nevole nezletilých stýkat se s vedlejším účastníkem pak byla výrazně ovlivněna také jeho jednáním v době, kdy s nimi žil ve společné domácnosti, kdy opakovaně docházelo k agresivním útokům na stěžovatelku, doprovázeným urážkami a slovním napadáním, kterých byli nezletilí svědky. Chování vedlejšího účastníka se pak příliš nezlepšilo ani po rozvodu, kdy vedlejší účastník vzal své syny během několika setkání na místa, kde kradl a toto své chování nepovažoval za nevhodné, a to ani za přítomnosti nezletilých dětí. Přání nezletilých, které je dle judikatury Ústavního soudu zásadním vodítkem při hledání jejich nejlepšího zájmu, soud měl zjistit prostřednictvím jejich výslechu, neboť nezletilým již v době řízení před obvodním soudem bylo 13 a 14 let, a byli tak schopni plnohodnotně se k věci vyjádřit. Stěžovatelka je dle svého přesvědčení trestána pouze za respektování vůle svých synů, která však nebyla soudem nijak zjišťována. Takový postup je dle stěžovatelky v rozporu s rozhodovací praxí ESLP, který ve svém rozsudku č. 31871/96 ze dne 8. 7. 2003, Sommerfeld proti Německu uznal, že nutit dítě k osobnímu styku s rodičem by mohlo narušit jeho emocionální a psychickou rovnováhu. Stěžovatelka nesouhlasí ani s výší uložené pokuty, která dle jejího názoru neodpovídá smyslu právní úpravy, kterým je chránit zájmy vedlejšího účastníka, nikoli sankcionovat stěžovatelku způsobem, který zasáhne do finanční situace rodiny včetně nezletilých, jejichž zájem je v dané věci přední.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Usnesení obvodního soudu i městského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že obvodní soud i městský soud na základě důkladně provedeného dokazování řádně odůvodnily svůj shodný závěr, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení pořádkové pokuty, neboť stěžovatelka opakovaně porušila povinnost uloženou jí pravomocným a vykonatelným rozhodnutím a svůj postoj nezměnila ani poté, kdy byla soudem prvního stupně opakovaně vyzvána k plnění povinnosti předávat nezletilé ve stanovených termínech vedlejšímu účastníkovi. Obvodní soud přitom stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že její námitky proti osobě a chování vedlejšího účastníka jsou v řízení o výkon rozhodnutí zcela irelevantní, obdobně jako jí tvrzený záporný postoj nezletilých k vedlejšímu účastníkovi, neboť, jak je podrobně uvedeno ve vykonávaných rozhodnutích soudu, v době, kdy soudy rozhodovaly o styku a kdy měl být styk v termínech navrhovaných k výkonu uskutečňován, byl vztah nezletilých k otci kladný, nebo přinejmenším neutrální.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu chování vedlejšího účastníka a jeho problematickou osobnost, která dle jejího názoru není zárukou kvalitního výchovného působení na nezletilé. Městský soud správně v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že uvedené otázky nejsou předmětem řízení o výkon rozhodnutí, nýbrž nalézacího řízení, v němž soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu, pečlivě zvážily všechny okolnosti případu a s argumenty stěžovatelky se vypořádaly - o změnu rozhodnutí ve věci samé se stěžovatelka může pokusit příslušnými procesními prostředky, do té doby je však povinna respektovat vykonatelná soudní rozhodnutí.
11. Ústavní soud si je vědom své judikatury, na kterou ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, v níž mimo jiné konstatoval, že uložení pokuty podle §502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, nemůže být prostředkem k vynucení povinnosti stěžovatelky, jejíž splnění není zcela v její moci (v důsledku záporného postoje samotných nezletilých dětí), resp. jejíž nesplnění sama vědomě nezapříčinila [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 71/81 SbNU 253)]. Také v nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91) Ústavní soud zdůraznil, že nelze-li dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti.
12. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo. Stěžovatelce byly uloženy pokuty za neuskutečněné styky v roce 2015 a 2016. Ve vyžádaném soudním spise je založena zpráva opatrovníka městské části Praha 13, odboru sociální péče a zdravotnictví ze dne 15. 1. 2015 o sociálním šetření v bydlišti vedlejšího účastníka, ve které se konstatuje, že byt je prostorný, čistý, vkusně a účelně zařízený, nezletilí mají hezký vztah ke své polorodé sestře i její matce, zájem vedlejšího účastníka o nezletilé, kterým v době styku připravuje program a vaří, je nepředstíraný. Dne 4. 2. 2015 byl obvodním soudem proveden výslech dětí, nezletilí shodně vypověděli, že by jeli k tátovi na víkend od pátku do neděle, nevadilo by jim to. Usnesením ze dne 6. 2. 2015 č. j. P 300/2007-146 nařídil obvodní soud předběžné opatření, kterým umožnil vedlejšímu účastníkovi stýkat se s nezletilými každý lichý týden od soboty 9 hod. do neděle 18 hod. (usnesením ze dne 7. 9. 2015 č. j. P 300/2007-222 bylo předběžné opatření změněno tak, že vedlejší účastník je oprávněn stýkat se s nezletilými každý třetí týden v roce v sobotu od 9 hod. do 18 hod.). Dne 22. 6. 2015 vyzval obvodní soud stěžovatelku, aby respektovala soudní rozhodnutí o úpravě styku a byla upozorněna na následky nesplnění takové povinnosti. Ze zprávy opatrovníka městské části Praha 8, odboru sociálně-právní ochrany dětí ze dne 10. 11. 2015 o šetření v rodině se podává, že vedlejší účastník se snaží o pravidelný kontakt s nezletilými, stěžovatelka mu však kontakt neumožňuje, což odůvodňuje chováním vedlejšího účastníka, jeho výbušnou povahou, nezajištěnými bytovými poměry a finančními problémy. Opatrovník sdělil, že je v zájmu nezletilých, aby byl zachován jejich pravidelný kontakt s vedlejším účastníkem. Ve spise je dále založen přípis opatrovníka stěžovatelce, ve kterém je vyzývána k splnění povinnosti stanovené soudem, když v mezidobí byl rozsudkem městského soudu ze dne 15. 1. 2016 č. j. 14 Co 354/2015-272 potvrzen rozsudek obvodního soudu, kterým byl stanoven styk každý třetí týden v roce od pátku 17 hod. do neděle 18 hod. Stěžovatelka byla dále vyzvána, aby s vedlejším účastníkem ve věci nezletilých komunikovala a spolupracovala. Současně byla stěžovatelka upozorněna na následky nerespektování soudního rozhodnutí. Následuje zpráva opatrovníka ze dne 26. 8. 2016, ve které se udává, že v rodině nedošlo ke změnám, stěžovatelka nadále nezletilé ke styku s vedlejším účastníkem nepředává a na výzvy k dodržování soudního rozhodnutí reaguje dopisy, ve kterých opakovaně poukazuje na morální a životní hodnoty vedlejšího účastníka, které jsou v rozporu s obecným společenským povědomím o řádném životě. Současně byla stěžovatelka pod sankcí uložení spolupráce ve správním řízení vyzvána k využití pomoci odborného poradenského zařízení. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka stanovenou lhůtu nevyužila, bylo přistoupeno k zahájení správního řízení. Ve spise je dále založena řada úředních záznamů policie o nepředání nezletilých vedlejšímu účastníkovi.
13. Z uvedeného je zřejmé, že závěr soudů o tom, že stěžovatelka nesplnila povinnost, kterou jí ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu o úpravě styku s nezletilými dětmi, je založeno na řádně a důkladně provedeném dokazování, a nelze mu z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. Lze jen zdůraznit závěr obvodního soudu, že opakované výhrady stěžovatelky k osobě a chování vedlejšího účastníka jsou v řízení o výkonu rozhodnutí zcela irelevantní. Ústavní soud při ústavněprávním přezkumu rozhodnutí, která jsou nyní napadenými usneseními vykonávána, v usnesení sp. zn. I. ÚS 1176/16 ze dne 19. 5. 2016 konstatoval, že "obecné soudy rozhodovaly s respektem k participačním právům obou dotčených dětí, s ohledem na zájem dítěte spočívající ve styku s oběma svými biologickým rodičů a s právem dítěte znát svůj původ a neporušily žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky ani dotčených dětí".
14. Ani v posuzované věci Ústavní soud nedospěl k závěru, že by základní práva nezletilých byla opomenuta. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy obvodní soud nepřistoupil k návrhu opatrovníka na výslech nezletilých s odůvodněním, že není zřejmé, k jakým skutečnostem by oba nezletilí měli v řízení o výkon rozhodnutí styků z let 2015 a 2016 vypovídat (když nadto přibližně v této době byli soudem v řízení o úpravu styku vyslechnuti) a případné současné stanovisko nezletilých dětí ohledně budoucího styku s vedlejším účastníkem je v řízení o výkon styků v minulosti nerozhodné. Také městský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že současný názor nezletilých na vztah s vedlejším účastníkem je z hlediska výkonu rozhodnutí ohledně styků, které se odehrávaly před několika lety, nevýznamný, a může být ovlivněn tím z rodičů, který je má ve své péči, tedy stěžovatelkou. Stejně tak městský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, proč na posuzovanou věc nedopadají závěry usnesení sp. zn. IV. ÚS 4131/17 ze dne 27. 2. 2018, když na základě provedených důkazů poukázal na chování stěžovatelky v době nerealizovaných styků, které vykazovalo naprostou absenci vůle stěžovatelky nezletilé vedlejšímu účastníkovi předat. Nešlo tedy o neochotu na straně nezletilých, jak je tomu ve věcech, kdy i přes dobrou vůli matky děti styk realizovat zjevně nechtějí.
15. Ústavní soud uzavírá, že tvrzení stěžovatelky ohledně povahy, chování, bytových poměrů a finanční situace vedlejšího účastníka nemohou mít a nemají vliv na její povinnost respektovat soudní rozhodnutí, kterým byl stanoven rozsah styku nezletilých s vedlejším účastníkem. Je tomu tak proto, že nalézací řízení, ve kterém byly stěžovatelkou předkládané argumenty (včetně zjišťování názoru nezletilých v rozhodném období, jak bylo shora uvedeno) s ohledem na nejlepší zájem nezletilých zkoumány, je již pravomocně skončeno, včetně přezkumu Ústavním soudem, a pokud se stěžovatelka nedomůže vydání nového rozhodnutí ve věci styku nezletilých s vedlejším účastníkem, je její nesouhlas s těmito rozhodnutími za stavu, kdy nejde o situace předpokládané shora citovanými nálezy, bez významu, neboť je její povinností tato soudní rozhodnutí respektovat, a řídit se jimi, byť s nimi nesouhlasí.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu