ECLI:CZ:US:2018:3.US.2916.18.1
sp. zn. III. ÚS 2916/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hálka, zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2018 č. j. 25 Cdo 1807/2018-360 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2018 č. j. 57 Co 550/2016-337, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Nordex CZ, a. s., sídlem Stará 377/2, Havířov, a 2) Ondřeje Štarka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou ze dne 2. 1. 2012 podanou u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici 1) domáhal zaplacení částky 1 575 400 Kč, a to z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout na osobním automobilu umístěném v provozovně vedlejší účastnice 1) jako předmět závazku. Usnesením okresního soudu ze dne 12. 8. 2013 č. j. 108 C 1/2012-68 bylo připuštěno, aby do řízení na žalovanou stranu přistoupil vedlejší účastník 2). Rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 3. 2015 č. j. 108 C 1/2012-216 byla žaloba zamítnuta a stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici 1) náklady řízení ve výši 258 299 Kč a vedlejšímu účastníkovi 2) náklady řízení ve výši 216 638 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Dne 17. 7. 2017 byl Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") doručen návrh stěžovatele na vstup obchodní společnosti NATENA servis s. r. o., sídlem Pohraniční 3135/16 Ostrava, do řízení na jeho místo. K návrhu byla přiložena smlouva o postoupení pohledávky. Usnesením ze dne 8. 1. 2018 č. j. 57 Co 550/2016-337 krajský soud návrh stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že návrh stěžovatele na vstup uvedené společnosti do řízení představuje zneužití procesní úpravy za účelem vyhnout se náhradě nákladů řízení. Tento svůj závěr krajský soud zdůvodnil výší nákladů přiznaných okresním soudem, nedávným založením uvedené společnosti, jejím základním kapitálem ve výši 5 000 Kč a skutečností, že podíl jediného společníka a jednatele byl exekučně postižen. Ve sbírce listin navíc nebyly obsaženy žádné informace o majetkových poměrech této společnosti, na výzvu soudu žádné informace nesdělila a ani ze smlouvy o postoupení pohledávky nebylo zjistitelné, zda šlo o převod úplatný či bezúplatný.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm argumentoval nesprávným posouzením zákonných podmínek procesního nástupnictví podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Poukázal zejména na konstantní judikaturní závěry, že pouhá obava o nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení v budoucnu nepostačuje k zamítnutí návrhu. Skutečnosti, z nichž vycházel krajský soud, podle stěžovatele mohly založit nejvýše prostou obavu z nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení, nikoliv však jistotu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018 č. j. 25 Cdo 1807/2018-360 bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění zejména uvedl, že právní závěry krajského soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3399/2015). Jde-li o tvrzení stěžovatele, že zneužití práva nebylo postaveno najisto, uvedl Nejvyššího soud, že tato námitka nemá povahu právní otázky, a proto ji nemůže řešit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti stručně uvádí, že Nejvyšší soud se nezabýval jeho námitkami, konkrétně tvrzením, že závěry krajského soudu nemohly založit požadovanou jistotu o cíli procesního nástupnictví v podobě zmaření uspokojení případné pohledávky na náhradu nákladů řízení. Podle stěžovatele proto není pravdou, že by brojil proti skutkovým zjištěním, naopak podle svého tvrzení napadal nesprávný právní závěr. Vypořádání se s jeho argumentací označil za nedostatečné a nepřezkoumatelné. V situaci, kdy skutková zjištění neposkytovala jistotu, nýbrž pouze obavu o nedobytnosti pohledávky, došlo podle stěžovatele k nesprávnému právnímu posouzení. Zamítnutí procesního nástupnictví považuje rovněž za rozporné s judikaturou, kdy dále došlo k nastolení stavu, v němž již nemůže být procesně úspěšný, avšak přesto jej obecné soudy donutily setrvat v postavení žalobce. Postupu ani rozhodnutí krajského soudu stěžovatel nic nevytýká.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro procesní rozhodnutí, např. o procesním nástupnictví, která představují nedílnou součást rozhodovací činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů o zneužití procesního práva, resp. tvrzení o nedostatečném a nepřezkoumatelném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
10. Podle §107a odst. 1 o. s. ř. platí, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka. Podle odst. 2 citovaného ustanovení dále platí, že soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odst. 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. V nyní posuzované věci je proto třeba konstatovat, že posouzení naplnění předpokladů procesního nástupnictví je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z výkladových metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
11. Z odůvodnění napadených usnesení jak Nejvyššího soudu, tak i krajského soudu je zřejmé, že se v prvé řadě soustředily na naplnění formálních předpokladů procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. Současně však k námitce vedlejších účastníků přihlédly k §2 o. s. ř., podle nějž soudy při rozhodování věcí ve své pravomoci dbají na to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Oba obecné soudy v nyní posuzované věci dospěly ke shodnému závěru, že v postupu stěžovatele lze spatřovat snahu vyhnout se náhradě nákladů řízení vedlejším účastníkům. Rovněž v tomto bodě Ústavní soud konstatuje, že posouzení postupu, jímž účastník může zneužívat svoje práva, je vyloučeno z jeho rozhodovací kompetence, neboť nejde o otázku, která by měla ústavněprávní rozměr.
12. V nyní posuzované věci je však třeba zohlednit jednak tvrzení stěžovatele o tom, že obecné soudy nerozhodly ve stavu jistoty, jednak tvrzení o nevypořádání se Nejvyššího soudu s jeho námitkami obsaženými v dovolání.
13. Jde-li o stěžovatelovo tvrzení o neexistenci jistoty o zneužití procesního práva, Ústavní soud uvádí, že podle §153 odst. 1 o. s. ř., který se s přihlédnutím k §167 odst. 2 o. s. ř. použije rovněž na usnesení, již není povinností obecných soudů rozhodovat na základě skutečného stavu věci, nýbrž podle zjištění v řízení. Rovněž Ústavní soud tradičně judikuje, že požadavek zjištění skutečného stavu věci vyjadřoval ve své podstatě nesplnitelný postulát [srov. např. nález ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 (N156/74 SbNU 333)]. Nevyžaduje se proto dospění do stadia jistoty, nýbrž do stadia pravděpodobnosti, který se jistotě přibližuje. To platí zejména v případech absence přímých důkazů, kdy právní úprava dovoluje postavit právní závěry rovněž na nepřímých důkazech, resp. indiciích. Opačný závěr, tedy trvání na přímém důkazu i v případě objektivní nemožnosti jeho opatření by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního procesu [srov. např. nález ze dne 20. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 329/08 (N 118/61 SbNU 717)]. To platí i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel je jediným nositelem informace o tom, zda svého procesního práva zneužívá či nikoliv. Byť tvrdí, že z jeho strany o zneužití práva nejde, resp. že je postupem obecných soudů sám poškozen, je nutno k jeho tvrzení přihlížet pouze podpůrně, neboť je sám zainteresován na výsledku řízení. Pokud obecné soudy v případě objektivní neexistence přímého důkazu postavily své rozhodnutí na okolnostech svědčících ve prospěch zneužití práva, přičemž výčet těchto zjištění je dostatečný, nelze v jejich postupu spatřovat žádné vybočení ze zákonných mezí či dokonce ústavního pořádku.
14. K tvrzení stěžovatele o pochybeních Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel skutečně nenapadá právní, nýbrž skutkové závěry. Podstatou dovolání, jak je zřejmé z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, není nesouhlas s ustálenou judikaturou, že i postup podle §107a o. s. ř. může představovat zneužití procesního práva, nýbrž tvrzení stěžovatele, že z okolností zjištěních v odvolacím řízení nemohl krajský soud dokázat zneužití práva. Toto tvrzení je skutkové povahy a nelze je zařadit pod žádný dovolací důvod. Ani z tohoto pohledu nelze Nejvyššímu soudu nic vytknout.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu