ECLI:CZ:US:2018:3.US.3120.18.1
sp. zn. III. ÚS 3120/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. H. K., 2. J. H., 3. M. W., 4. R. K., 5. V. N., 6. R. H., 7. T. H., 8. M. W., 9. P. K., 10. V. H. a 11. R. W., zastoupených JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem, sídlem Karola Śliwky 125, Karviná, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2018 č. j. 6 To 428/2017-382, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy poškození) domáhají, aby byl zrušen v záhlaví označený rozsudek, neboť jsou názoru, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, především práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2017 č. j. 9 T 91/2017-325 obžalovaného R. K. (dále jen "obžalovaný") uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což jej podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), obžalovanému uložil povinnost nahradit stěžovateli 3. škodu ve výši 23 842 Kč a nemajetkovou újmu v penězích stěžovatelce 1. ve výši 200 000 Kč, stěžovatelce 2. ve výši 200 000 Kč, stěžovateli 3. ve výši 200 000 Kč, stěžovateli 4. ve výši 140 000 Kč, stěžovatelce 5. ve výši 100 000 Kč, stěžovateli 6. ve výši 140 000 Kč, stěžovateli 7. ve výši 140 000 Kč, stěžovateli 8. ve výši 100 000 Kč, stěžovateli 9. ve výši 40 000 Kč, stěžovateli 10. ve výši 40 000 Kč a stěžovatelce 11. ve výši 40 000 Kč. Okresní soud podle §229 odst. 1 tr. řádu stěžovatele 1. až 11. odkázal se zbytky svých nároků na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání státní zástupce, obžalovaný a stěžovatelé 1. až 11. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem z podnětu odvolání obžalovaného rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nově rozhodl, že obžalovaný se podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby pro blíže vymezený skutek, jímž měl spáchat přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Krajský soud s poukazem na §229 odst. 3 tr. řádu stěžovatele 1. až 11. odkázal se svými nároky na nemajetkovou újmu v penězích a nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce a stěžovatelů 1. až 11. krajský soud podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s vydáním zprošťujícího výroku krajským soudem, přičemž zejména odkazují na průběh řízení vedeného před okresním soudem, v rámci něhož bylo rozhodnuto o vině obžalovaného a jemu uloženému trestu. Stěžovatelé mají za to, že závěry krajského soudu jsou rozporné, když na jednu stranu přisvědčují tomu, že vyšetřovací pokus je jako objektivní důkaz procesně nepoužitelný, na druhou stranu však subjektivní závěry znalce, ničím blíže nepodložené, považuje za správné a ve svém důsledku o ně opírá i své konečné právní a skutkové hodnocení věci, že chodkyně mohla být v určitých úsecích pro obžalovaného (řidiče motorového vozidla) neviditelná, neboť splývala s pozadím. Podle stěžovatelů se krajský soud nevypořádal se zásadní námitkou ohledně podmínek viditelnosti při vyšetřovacím pokusu, který by byl uskutečněn za simulování pohybu chodkyně se stříbrnými francouzskými holemi vůči pohybu vozidla. Krajský soud tento návrh na doplnění dokazování novým vyšetřovacím pokusem jako nadbytečný zamítl, ačkoliv samotný znalec konstatoval, že v případě vzájemného pohybu chodce a vozidla by byly výsledky vyšetřovacího pokusu přesnější. Pohybující se osoba, byť v tmavém oblečení, avšak se stříbrnými francouzskými holemi, které při chůzi představují kmitavý pohyb, nepochybně více upoutají pozornost přijíždějícího řidiče, než pasivně stojící figurantka znázorňující chodkyni. Stěžovatelé zdůrazňují, že obžalovaný dopravní situaci v místě nehody dobře znal, neboť představovalo součást trasy, po níž každodenně dojížděl do zaměstnání. Nepřizpůsobil však rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, ačkoliv věděl, že se blíží k místu, kde mohl očekávat přecházení osob. Výpověď obžalovaného je i podle výpovědi znalce technicky nepřijatelná, neboť v případě, že by se věnoval řízení vozidla, musel by chodkyni vidět. Chodkyně nemohla vytvořit překážku náhlou či nečekanou a řidič ze znalcem uvažované vzdálenosti mohl bezpečně zastavit. Závěrem stěžovatelé poukazují zejména na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 3765/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelů i obsah předložených rozhodnutí soudů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi ustáleně judikoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo na majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině s ohledem na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
8. Tento svůj přístup Ústavní soud částečně korigoval s ohledem na vývoj rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva v nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), v němž konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, jestliže je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí. Jakkoliv tedy v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení po stránce věcné, musí se zabývat tím, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování.
9. Ústavní soud však zároveň v těchto případech zdůraznil, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností účinně využít jeho prostředků, nikoliv dosáhnout určitého výsledku. Na postup orgánů činných v trestním řízení je také třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo na život zaručené v čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], popřípadě práva dotýkající se fyzické integrity stěžovatelů (zejména zákaz mučení či nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny či čl. 3 Úmluvy). Aniž by Ústavní soud nedoceňoval následky nehodového děje včetně dopadů do osobní sféry stěžovatelů, z nějž se odvíjí ústavní stížnost, je nutné konstatovat, že v případě zásahů, kterým bude v rovině podústavního práva odpovídat kategorie přečinů (podle §14 odst. 2 tr. zákoníku), by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň nutno přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Je-li tomu tak, bude zásah Ústavního soudu možný jen v takových zcela mimořádných situacích u těch nejzávažnějších trestných činů, kde by se řešení toliko prostředky civilního práva jevilo jako hrubě nedostatečné. I když nepůjde o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti.
10. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozsudku však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Jde-li o výrok, kterým byli stěžovatelé se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, krajský soud jej řádně odůvodnil s poukazem na §229 odst. 3 tr. řádu, podle jehož znění soud musí vždy, když obžalovaného zprostí obžaloby, poškozeného odkázat s celým uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
12. Stěžovatelé tudíž mají stále možnost se k ochraně svých nároků obrátit na civilní soudy v občanském soudním řízení sporném. Tato okolnost však a priori nemá účinek v podobě nepřípustnosti ústavní stížnosti. Dle novější judikatury může totiž Ústavní soud výjimečně konstatovat porušení základních práv či svobod jednotlivce výrokem trestního soudu o nároku poškozeného [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 17.]. Ústavní soud z tohoto důvodu nemohl odmítnout ústavní stížnost pro nepřípustnost, což dal najevo výše, nýbrž musel posoudit, jestli jsou námitky vznesené stěžovateli alespoň potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení některého základního práva či svobody již v rámci trestního řízení. Dospěl přitom k závěru, že ve věci stěžovatelů tomu tak není.
13. Stěžovatelé se vymezují vůči skutkovým zjištěním a na ně navazujícím právním závěrům krajského soudu, nenamítají však relevantně, že krajský soud zasáhl do základních práv nebo svobod způsobem, nezhojitelným ani potenciálně pozdějším přiznáním požadované peněžní částky v řízení ve věcech občanskoprávních.
14. Tím se liší nyní posuzovaná věc kupříkladu od nálezu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), v němž Ústavní soud přistoupil k vydání vyhovujícího nálezu zejména proto, že trestní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil své přesvědčení, že jeden ze stěžovatelů se podílel na dopravní nehodě, při níž doznaly dosti závažné újmy na zdraví děti tohoto stěžovatele, v rozsahu 50 % [srov. body 23. a 24. nálezu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443)]. Porušení práva stěžovatele na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny tak v odkazovaném případě Ústavní soud shledal nikoliv v samotném faktu nepřiznání části nároku, neboť v tomto rozsahu bylo možno dosáhnout nápravy jeho uplatněním v řízení ve věcech občanskoprávních, nýbrž právě v tomto závěru soudu, nadto podle Ústavního soudu nedostatečně odůvodněném, který měl již sám o sobě citelný dopad do rodinného života stěžovatele, který tak byl orgánem veřejné moci de facto označen za původce újmy na zdraví svých dětí ve stejném rozsahu jako pachatel. Stěžovatelé, jak uvedeno výše, naproti tomu porušení svých základních práv shledávají zejména v nulové částce, jež jim byla na náhradě škody a nemajetkové újmy v adhezním řízení přiznána.
15. Ústavní soud podotýká, že tímto přístupem jsou stěžovatelé svým způsobem zvýhodněni oproti hypotetické situaci, v níž by o identickém nároku identickým způsobem rozhodl soud v občanskoprávním řízení. Pakliže by totiž v občanském soudním řízení dospěl soud k názoru o tom, že uplatněné nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy nejsou důvodné, tedy z identického důvodu, z jakého v adhezním řízení krajský soud nároky stěžovatelů nepřiznal, zamítl by je se založením překážky věci rozsouzené. V adhezním řízení je - oproti tomu - mohl trestní soud toliko s jejich nároky odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, a tedy nebyl předmět řízení, resp. předmět nároku, rozhodnutím soudu dosud vyčerpán. V nepřiznaném rozsahu mají tedy stěžovatelé takto novou příležitost přesvědčit o důvodnosti svého nároku civilní soud. Většinu (tvrzených) pochybení v adhezním řízení lze tudíž následně napravit právě v řízení občanskoprávním (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15). Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), ale nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován.
16. Dlužno konstatovat, že v civilním řízení soudním není rozhodující soud vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v řízení trestním. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607), odst. 21, konstatoval, že §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se dle ustálené judikatury podává, že soud rozhodující v civilním řízení soudním je vázán pravomocným rozsudkem trestního soudu. Vázanost se však týká pouze rozsudků odsuzujících, a v rámci nich toliko toho, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Jinými rozhodnutími či výroky civilní soud vázán není, což platí kupř. pro zprošťující rozsudky; ani je však civilní soud v zájmu přesvědčivosti rozhodnutí nemůže zcela pominout. Soud je vázán pouze výrokem, a nikoli odůvodněním odsuzujícího trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu v civilním řízení, kupř. pro rozhodnutí o náhradě škody.
17. Stěžovatelé argumentují ve prospěch úsudku, že krajský soud svůj rozsudek založil na tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a z nich se odvíjejícími právními závěry, resp. řízení zatížil vadou spočívající v tzv. opomenutém důkazu. Ústavní soud uvedený deficit v rozsudku krajského soudu neshledal. Krajský soud předestřel vlastní skutkovou argumentaci, vycházející z poukazů jednak na tzv. "princip omezené důvěry", podle něhož po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci (v daném případě chodkyní, která podle jeho názoru porušila §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů tím, že obžalovanému svým "nekontrastním oblečením" za nepříznivých "povětrnostních a světelných podmínek" podstatně ztížila možnost včasné reakce), dále na nedosažitelnost důkazního prostředku (francouzské hole, které používala poškozená, sice byly opatřené reflexními prvky, avšak policejní orgán nepředešel jejich likvidaci, takže nebylo možné zjistit, v jakém stavu v době nehody tyto prvky byly), výpověď svědka S. řídícího vozidlo jedoucí v pravém jízdním pruhu (který ve své výpovědi dal najevo, že včasné rozeznání přítomnosti chodkyně mu činilo problém), a konečně z interpretace závěrů znaleckého posudku. Krajský soud si byl vědom nedostatků při vyšetřovacím pokusu, jakož i v rámci na něj navazujícího znaleckého zkoumání, avšak předestřel důvody, pro které doplnění dokazování o revizní posudek by bylo nadbytečné. Stěžovatelům je otevřena možnost, aby v rámci případného civilního řízení navrhli doplnění dokazování právě se zřetelem k těm okolnostem, které zdůrazňují ve své ústavní stížnosti; řešení daných otázek tím však Ústavní soud nepredisponuje.
18. Ústavní soud nezjistil ani porušení nosných důvodů nálezu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 3765/17, vycházející z námitek stěžovatele, který se v řízení před obecnými soudy nacházel v pozici obviněného.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena tvrzená práva stěžovatelů. Proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu