ECLI:CZ:US:2018:3.US.3360.18.1
sp. zn. III. ÚS 3360/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Blanky Absolonové, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6/11, Praha 2 - Nové Město, proti II. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018 č. j. 25 Co 215/2018-440, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Čeňka Absolona, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 28. 8. 2018 č. j. 25 Co 215/2018-440 v řízení o užívání nemovitosti (která zůstává v dosavadním vlastnickém režimu, tj. v bezpodílovém spoluvlastnictví, přestože společné jmění manželů ohledně ostatních věcí zaniklo) ve výroku I. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 2. 2018 č. j. 51 C 2151/2013-367 opravený usnesením ze dne 2. 5. 2018 č. j. 51 C 215/2013-399 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výrokem II. nařídil, aby věc projednal a rozhodl o ní jiný soudce téhož soudu. Městský soud v prvé řadě vytknul obvodnímu soudu vadnost jeho rozhodnutí. Poukázal na to, že ve spise je protokol o vyhlášení rozsudku (č. l. 363 spisu obvodního soudu sp. zn. 51 C 2151/2013), podle něhož bylo žalobě zcela vyhověno (výroky I. až V.) a neúspěšné stěžovatelce (žalované) nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Ve stejném znění je pak i výrok písemného vyhotovení rozsudku (č. l. 367 příslušného spisu), avšak podle odůvodnění rozhodnutí (konkrétně čtvrtého odstavce na č. l. 375 příslušného spisu) měla být žaloba zamítnuta pro zjevné zneužití práva vedlejším účastníkem řízení (žalobcem) podle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Po odvolání účastníků řízení reagoval obvodní soud na tento logický nesoulad tak, že asistentka soudce, která se vyhlášení rozsudku (alespoň podle protokolu na č. l. 363 příslušného spisu) neúčastnila, bez písemného pokynu soudce vydala opravné usnesení podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aniž však bylo zřejmé, jak obsah skutečně vyhlášeného výroku zjistila. Přestože podle názoru městského soudu byla tato situace řešitelná postupem podle §164 o. s. ř., bylo třeba trvat na dodržení procesních pravidel [§36a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a §1, §4 a §5 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (pozn. městský soud nedopatřením uvedl zákon č. 128/2001 Sb.)], přičemž městský soud předpokládal, že opravné usnesení vydá sama předsedkyně senátu (samosoudkyně). Asistentka by je mohla vydat pouze tehdy, jestliže by obdržela konkrétní písemné pověření, z něhož by bylo seznatelné, jak se dozvěděla obsah skutečně vyhlášeného rozsudku. V této souvislosti poukázal městský soud také na to, že asistentka se této činnosti (vydání opravného usnesení) nezhostila s náležitou pečlivostí, neboť součástí slovních výroků měly být plánky v barevném provedení, avšak ve spise je pouze jejich černobílá verze. Zmiňované závažné procesní vady vedly městský soud k tomu, aby nařídil, že věc projedná u obvodního soudu jiný samosoudce (§221 odst. 2 o. s. ř.).
3. Po věcné stránce městský soud poukázal na to, že použití §8 občanského zákoníku by zásadně nemělo vést k zamítnutí žaloby, kterou se má řešit určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, ale jeho použití by mělo vést ke spravedlivému uspořádání. S ohledem na uvedené obvodnímu soudu vytkl, že o užívání věci ve skutečnosti nerozhodl a dopustil se tak odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), pročež jeho rozhodnutí zrušil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Výslovně brojí pouze proti II. výroku, jímž městský soud nařídil, aby věc projednal jiný samosoudce. Rozhodnutí městského soudu považuje za nesprávné, nepřiměřené a rozporné s judikaturou Ústavního soudu. Poukazuje přitom na nález ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105) či nález ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 170/08 (N 128/57 SbNU 577). Domnívá se, že městským soudem vytýkanou vadu při vyhlášení, resp. při písemném vyhotovení rozsudku, nelze považovat za neschopnost obvodního soudu uzavřít věc zákonným postupem, jež by použití §221 odst. 2 o. s. ř. odůvodňovala. Podle stěžovatelky šlo sice o zjevný, nicméně vysvětlitelný omyl při vyhotovování písemného znění rozsudku. Zdůrazňuje, že tato procesní vada neměla za následek porušení práv účastníků řízení. Chybějící pokyn asistentce soudkyně považuje spíše za pochybení při vedení spisu než za svévolné rozhodnutí asistentky. Rovněž namítá, že městský soud nevysvětlil a nezdůvodnil, proč by dosavadní soudkyně nebyla schopna řízení ukončit. Procesní vada podle stěžovatelky nevznikla z neznalosti procesního práva nebo jeho nerespektováním obvodním soudem, nýbrž spíše z nepozornosti nebo nedbalosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
7. Podstata ústavní stížnosti se v převážné míře zaměřuje na polemiku se závěrem městského soudu o nutnosti nařízení projednání a rozhodnutí věci v dalším řízení jiným samosoudcem obvodního soudu.
8. Ústavní soud úvodem podotýká, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01 (U 33/23 SbNU 383)]. Za taková "konečná" rozhodnutí však připouští považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout; k tomuto typu rozhodnutí řadí Ústavní soud rovněž nyní dotčený výrok podle §221 odst. 2 o. s. ř.
9. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť bylo-li by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny shledáno až na samém konci soudního řízení, probíhalo by nutně nehospodárně [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 389/05, ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 116/08, ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 963/08 nebo ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 901/10 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Zároveň však zde klade zvláštní důraz na výše zmiňovanou zásadu sebeomezení a minimalizace vlastních zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, zejména jestliže Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy) nepřísluší postavení arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi obecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech postupu odvolacího soudu podle §221 odst. 2 o. s. ř. připadá v úvahu jen tehdy, lze-li shledat, že byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez adekvátního odůvodnění.
10. Podle §221 odst. 2 o. s. ř. platí, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§226 odst. 1, §235h odst. 2 věta druhá a §243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. Stěžovatelce lze nepochybně přitakat, co vyplývá i z jí citované judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 a nález sp. zn. IV. ÚS 170/08), že smyslem §221 odst. 2 o. s. ř. je odblokovat řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím §221 odst. 2 o. s. ř. se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Judikatura přitom zdůrazňuje nutnost restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení), z čehož vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok, který je podmíněn jak existencí naléhavé potřeby, tak i řádným sdělením důvodů, které odvolací soud k tomuto opatření dovedly. Je proto nutno konstatovat, že požadavek přezkoumatelnosti se bezpochyby vztahuje i k výroku o nařízení projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem. Dále je nutno uvést, že důvody pro takový postup mohou spočívat jak v samotném rozhodnutí, tak i ve způsobu vedení řízení.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud nedostatečně zdůvodnil, na základě čeho dospěl k závěru o neschopnosti obvodního soudu v původním obsazení rozhodnout věc aprobovaným způsobem. S body, kde městský soud konkrétní důvody pro uvedený postup rozvádí, stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas. Tyto její argumenty však nelze uznat. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, resp. z jeho části týkající se napadeného výroku II., je zřejmé, že městský soud skutečně chápe nařízení projednání a rozhodnutí věci v jiném obsazení jako krok zcela mimořádný. Současně rozvádí, z jakých důvodů má za to, že je nutné, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Byť se stěžovatelka snaží tyto důvody bagatelizovat (poukazováním na to, že šlo o nedopatření, nepozornost, pochybení při vedení spisu či vysvětlitelný omyl), z pohledu městského soudu souhrn těchto vad (nešlo toliko o jediné pochybení) představoval natolik závažné porušení procesních pravidel obvodním soudem v původním složení, že nedával záruku řádného dokončení řízení. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o nedostatečném zdůvodnění rozhodnutí městského soudu. Z usnesení městského soudu totiž jednotlivá pochybení obvodního soudu vyplývají zcela jednoznačně [od vzniklého rozporu mezi protokolací, výrokem a následným odůvodněním rozsudku, přes vydání opravného usnesení asistentkou soudkyně bez náležitého pověření, až po opravený výrok, v němž ovšem obrazová část (černobílé plány) neodpovídala slovnímu vyjádření výroku (barevné plány)]. Vady řízení vedeného u obvodního soudu dosáhly ve svém souhrnu intenzity, umožňující tak výjimečné opatření, jako je přikázání věci jinému soudci, k němuž městský soud s řádným odůvodněním přistoupil (k naplnění důvodů pro použití §221 odst. 2 o. s. ř. srov. nález ze dne 1. 12. 2015 věci II. ÚS 2766/14).
12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je pouhou polemikou s odůvodněním rozhodnutí městského soudu. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěrem obecného soudu, ač tento závěr je výsledkem řádného posouzení a je řádně zdůvodněn, nutno ji upozornit, že jde o postup, resp. rozhodnutí nezávislého a nestranného soudu, do nichž je zásah Ústavního soudu v zásadě nepřípustný.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu