ECLI:CZ:US:2018:3.US.3704.18.1
sp. zn. III. ÚS 3704/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Jiřího Spurného a 2) obchodní korporace S.K.Y., a. s., se sídlem Příkop 834/8, Brno, zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, za účasti Okresního soudu Praha-západ, jako účastníka řízení, a 1) Jany Bártové, 2) Pavly Imrichovičové, 3) družstva Družstvo pro rekreační bydlení, sídlem Lahovská 117, Praha - Lahovice, 4) státního podniku Povodí Vltavy, s. p., sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Společnou ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadají tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, jenž je podle stěžovatelů prezentován přípisem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 9. 2018. Stěžovatelé mají přitom za to, že jím bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Pro porozumění kontextu celé věci pak postačí konstatování, že před okresním soudem běží řízení na základě žaloby proti rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu Středočeského kraje, jímž bylo rozhodnuto o vlastnictví tam definovaných pozemků při posouzení restitučního nároku, a to mezi subjekty (žalobci a žalovanými, kteří jsou zároveň v postavení povinných) odlišnými od stěžovatelů. V tomto řízení stěžovatelé podali žalobu v podobě hlavní intervence podle §91a o. s. ř. Okresní soud stěžovatelům odepsal, že hlavní intervence do řízení, ve kterém se rozhoduje o žalobě podle V. části o. s. ř. není v dané věci přípustná. Odkázal přitom na §245 o. s. ř. a komentářovou literaturu [konkrétně na komentář Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009]. Podle soudu pak z uvedeného ustanovení a komentářové literatury jednoznačně vyplývá, že ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, nelze užít §91a o. s. ř. o hlavní intervenci, proto soud k hlavní intervenci stěžovatelů nemůže přihlížet.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé se naopak domnívají, že okresní soud k jejich hlavní intervenci přihlédnout měl, neboť splňovala všechny náležitosti vymezené například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1042/2008, byť stěžovatelé na toto usnesení v ústavní stížnosti přímo neodkazují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Pochybení svědčící o opaku ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. V dané věci totiž nejde o nesplnění vlastních podmínek intervence podle §91a o. s. ř. nebo ve smyslu shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1042/2008, kdy stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle dovozují, že tam uvedené podmínky splnili. Judikatura (srov. výslovně například usnesení Nejvyššího soudu z 2. 6. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1638/2014) a odborná literatura [kromě soudem odkazovaného komentáře lze uvést například výklad HAMUĽÁKOVÁ, Klára. §250a (Účastníci řízení). In: SVOBODA, Karel a kol. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 970., kdy ani z "komentáře modulově zapojeného do systému ASPI" (jak argumentují stěžovatelé) opak neplyne, byť ve výkladu k V. části o. s. ř. zde není hlavní intervence explicitně zmíněna] se shoduje v tom, že institut hlavní intervence nelze v řízení podle V. části o. s. ř. použít, neboť tomu brání definice účastníků v rámci tohoto řízení podle §250a odst. 1 o. s. ř. a podle §250b odst. 2 o. s. ř.
8. V této souvislosti (a toliko pro úplnost) sice nelze přehlížet rovněž již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1042/2008 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1419/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nicméně tato rozhodnutí na právě posuzovaný případ nedopadají už proto, že přímo nenavazují na původní řízení před správním orgánem, tedy limitace odlišnými pravidly podle V. části o. s. ř. zde odpadá.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by postupem soudu byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelům zaručená ústavním pořádkem (pozn. zejména nedošlo k zásahu do práva stěžovatelů na soudní ochranu, neboť jim zůstávají zachovány všechny vhodné právní instrumenty využitelné k ochraně tvrzeného vlastnického práva), a proto byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu