infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2018, sp. zn. III. ÚS 3779/18 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:3.US.3779.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:3.US.3779.18.1
sp. zn. III. ÚS 3779/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Mgr. Martiny Roučkové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, sídlem Daliborova 648/10, Praha 15 - Hostivař, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018 č. j. 21 Cdo 1821/2018-239, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2017 č. j. 23 Co 346/2017-187 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. června 2017 č. j. 21 C 343/2009-156, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatelky jako žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání, kdy tyto návrhy jsou datovány ke dni 13. 6. 2011, 16. 8. 2012, 21. 1. 2014 a 24. 4. 2017. Stěžovatelka přitom uplatňuje vůči žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) žalobou nárok na zadostiučinění ve formě písemné omluvy a zaplacení částky 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy z důvodů porušování práv stěžovatelky a její diskriminace v pracovněprávním vztahu. Soud prvního stupně vyzval žalovanou tzv. kvalifikovanou výzvou s tím, že se má ve lhůtě 30 dnů k věci vyjádřit. Kvalifikovaná výzva byla žalované doručena dne 11. 3. 2010, třicetidenní lhůta tedy podle obvodního soudu počala běžet 12. 3. 2010 a její poslední den připadl na sobotu 10. 4. 2010, respektive na nejbližší následující pracovní den, tedy na pondělí 12. 4. 2010. Podání ze dne 8. 4. 2010, došlé soudu 9. 4. 2010 jako reakce žalované na kvalifikovanou výzvu proto bylo podle obvodního soudu podáno ve stanovené lhůtě. Z tohoto podání je přitom patrno, že žalovaná nárok na zadostiučinění ve formě písemné omluvy a zaplacení částky 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy neuznala. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť městský soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a proto nebylo dovolání stěžovatelky přípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka uvádí, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyla chráněna její práva jako zaměstnance (tedy slabší strany). Podle ní měl být vydán rozsudek pro uznání, neboť žalovaná doložila soudu toliko kopii plné moci, jíž zmocnila svého právního zástupce. Navíc se žalovaná k žalobě vyjádřila až ke konci stanovené lhůty, tedy podle stěžovatelky obstrukčně a účelově [v dané souvislosti stěžovatelka odkazuje zejména odst. 8 nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016 (N 134/82 SbNU 179)]. Navíc žalovaná důkazy ve svém vyjádření jen označila, ale v rozporu s kvalifikovanou výzvou podle stěžovatelky nedoložila. Nejvyšší soud své rozhodnutí podle ní odůvodnil nedostatečně a napadená usnesení by měla být zrušena už kvůli průtahům v řízení, k nimž dochází. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 8. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované stěžovatelčině věci neshledal. 9. Jak poznamenal městský soud v odůvodnění svého usnesení, námitky stěžovatelky jsou nepřípadné a účelové a stěžovatelka - jak vidno - je během řízení blankytně měnila a mění jen, aby vydání rozsudku pro uznání dosáhla (tato výtka přitom platí i pro řízení před Ústavním soudem). Stěžovatelka přitom musí vědět, že judikatura Ústavního soudu pro vydání rozsudku pro uznání staví značné limity [srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.)], a i kdyby žalovaná plnou moc na začátku řízení vůbec nedoložila - což se ale v daném případě nestalo - podmínky pro vydání rozsudku pro uznání by tím naplněny nebyly. Žalovaná se rovněž obstrukčně nechovala a stěžovatelka závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 842/16 dezinterpretuje. Většina ze třístránkového odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pak reaguje na námitky stěžovatelky a Ústavní soud odůvodnění Nejvyššího soudu považuje za zcela adekvátní. 10. Tvrdí-li stěžovatelka průtahy v řízení, konstatuje Ústavní soud, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu formulovaného stěžovatelkou) nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena její základní práva či svobody. Kdyby se totiž stěžovatelka v probíhajícím řízení obrátila na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). 11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2018 Radovan Suchánek v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:3.US.3779.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 3779/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 12. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 11. 2018
Datum zpřístupnění 16. 1. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - zahraničních věcí
Soudce zpravodaj Fiala Josef
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §114b, §153a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík satisfakce/zadostiučinění
rozsudek/pro uznání
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-3779-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 104927
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-01-18