ECLI:CZ:US:2018:3.US.3840.18.1
sp. zn. III. ÚS 3840/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. U., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 292/15, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 25 Cdo 2276/2018-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2018 č. j. 68 Co 423/2017-122 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. června 2016 č. j. 51 C 276/2014-66, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a P. F., F. F., Z. F. a M. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a následujících ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel způsobil dopravní nehodu tak, že vjel v Praze rychlostí převyšující 120 km/h na červenou do křižovatky, kde se střetl s jiným vozidlem. Řidiči tohoto jiného vozidla nárazem praskl bezpečnostní pás, byl vymrštěn z vozidla a následkům zranění na místě podlehl. Stěžovatel i přes tuto tragickou událost celou věc bagatelizoval, neprojevil lítost, motorová vozidla po této nehodě řídil i nadále, a to přesto, že mu byl zadržen řidičský průkaz. Stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin usmrcení z nedbalosti a poté Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2016 č. j. 51 C 276/2014-66 uložil (I. výrok) stěžovateli povinnost zaplatit matce a otci zabitého řidiče (každému z nich) částku 750 000 Kč a jeho bratrovi a družce částku 100 000 Kč a částku 750 000 Kč (celkem tedy částku 2 350 000 Kč představující náhradu nemateriální újmy). Výrokem II. byla ve zbývajícím rozsahu žaloba rodičů, bratra i družky zamítnuta a III. výrokem byla žaloba zamítnuta i vůči pojišťovně, u níž měl stěžovatel sjednáno tzv. povinné ručení. Výroky IV. až VI. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že danou věc je třeba posuzovat podle §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013. Přitom vyloučil odpovědnost pojišťovny stěžovatele z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace, neboť způsobená újma na osobnostních právech nebyla kryta povinným pojištěním odpovědnosti. Vůči stěžovateli obvodní soud shledal žalobu důvodnou a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uzavřel, že usmrcením P. F. stěžovatel způsobil žalobcům závažnou a nenahraditelnou újmu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v I. výroku ve věci samé a v VI. výroku o soudním poplatku. Změnil jej naopak ve IV. výroku o náhradě nákladů řízení, ale pouze ve výši přiznané částky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (I. výrok) a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (II. výrok). Rozhodnutí městského soudu je podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho rozhodovací praxí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel již v úvodu ústavní stížnosti poznamenává, že při určení výše náhrady nemajetkové újmy se má přihlížet k okolnostem na straně poškozeného (respektive jeho pozůstalých), k závažnosti škodné události a k poměrům škůdce (zde stěžovatele). Při zvážení těchto kritérií pak stěžovatel dochází k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro náhradu nemajetkové újmy z jeho strany. Obecné soudy podle stěžovatele pracují se zaviněním ve formě úmyslu, ač stěžovatel byl odsouzen trestním soudem pro trestný čin usmrcení z nedbalosti. Soudy rovněž nepřípadně spekulují o tom, že by usmrcený řidič svým rodičům ve stáří pomáhal a že by se svoji družkou měl dítě. Nic z toho přitom není jisté. Soudy bez dalšího rovněž uvěřily družce řidiče, že v souvislosti s jeho smrtí musela opustit do té doby vykonávanou práci. Výše náhrady újmy byla podle stěžovatele určena s odkazem na nepřiléhavá rozhodnutí obecných soudů v obdobných věcech. Stěžovatel nadto upozorňuje, že je zadlužený a rozhodně popírá, že by výše jeho odměny za práci například v roce 2016 činila více než 53 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil meze své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
10. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že při určení výše náhrady nemajetkové újmy se zvažují za prvé okolnosti, za nichž k újmě došlo, za druhé okolnosti na straně poškozeného (respektive jeho pozůstalých) a za třetí okolnosti na straně škůdce. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl jednak konstatován průběh dopravní nehody způsobené stěžovatelem (z něhož lze pro stěžovatele těžko dovodit cokoli, co by se dalo vyložit v jeho prospěch), ale také jeho následný postoj k celé události, kdy se soudy ztotožnily s tím, že stěžovatelův život, přesto co způsobil, byl jedna velká party a zábava. Není tedy pravda, že by civilní soudy přehodnocovaly kategorii zavinění v rámci trestného činu, jehož se stěžovatel dopustil, pouze hodnotily okolnosti samotné škodné události a okolnosti následující, jakož i okolnosti na straně stěžovatele.
11. Dlužno dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani nenaznačuje (věcnou argumentací), že by zemřelý nedostál při běžné míře opatrnosti sociálním rolím vůči rodičům, bratrovi a družce. Podle Ústavního soudu rovněž není rozhodné (s ohledem na podstatu posuzované věci), zda družka zemřelého "dostala výpověď" nebo "odešla dohodou". Odškodnění pro ni navíc nebylo výlučně vázáno na to, zda a proč ztratila práci, ale na to, že ztratila životního partnera. Jeho smrt pak - bez ohledu na pracovněprávní konsekvence - měla bezpochyby negativní vliv na její schopnost konat práci. Stěžovatel opět v ústavní stížnosti nepředkládá žádný věcný argument, z něhož by například plynulo, že by družka zemřelého špatně pracovala již před nehodou.
12. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy při určování výše náhrady újmy vycházely ze špatně zvoleného referenčního okruhu judikatury v obdobných případech, pak přehlíží, že není úkolem obecných soudů hledat "takřka identické" případy, ale nacházet ve svém celku srovnatelné případy; stěžovatel v dané souvislosti přitom například komplexně neobjasňuje, proč není vhodné srovnání se škodnou událostí, která skončila "jen" těžkou újmou na zdraví, nikoliv usmrcením, jako ve věci stěžovatele. Poměrně přímočarou úvahou lze totiž dojít k tomu, že usmrcení je spojeno s vyšší újmou a tedy i její větší náhradou.
13. Soudy rovněž nepochybily, vycházely-li při stanovení stěžovatelovy mzdy z vyjádření jeho zaměstnavatele (jehož majitelkou je podle vlastního tvrzení stěžovatele jeho matka). Stěžovatel kromě toho, že v ústavní stížnosti "popírá", že by uváděnou částku někdy jako odměnu za práci obdržel, k tomu totiž netvrdí vůbec nic podstatného. Stejně tak, uvádí-li stěžovatel, že nemá uhrazen dluh odvíjející se od směnečného řízení, a to ve výši přesahující 150 000 Kč, pak nekonkretizuje okolnosti, jak tento závazek vznikl a tedy, zda je spravedlivé, aby při hodnocení majetkových poměrů stěžovatele z ústavněprávního hlediska byl Ústavním soudem zohledněn.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na daný kontext a s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručené ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu