ECLI:CZ:US:2018:3.US.3904.18.1
sp. zn. III. ÚS 3904/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Nováčka, zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. září 2018 č. j. 46 EXE 917/2018-37, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že příkazem k úhradě nákladů exekuce Mgr. Jana Peroutky, soudního exekutora Exekutorského úřadu Chomutov (dále jen "exekutor"), ze dne 28. 6. 2018 č. j. 135 EX 2647/18-21 byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady exekuce ve výši 3 630 Kč, spočívající v odměně právního zástupce za čtyři úkony právní služby a náhradě výdajů.
3. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky. Uvedl, že podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může být přiznána náhrada pouze těch nákladů, které byly potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva. Podle jeho názoru žádný právní předpis neukládá povinnost zaslání předexekuční výzvy povinnému a §142a odst. 1 o. s. ř. nelze aplikovat v exekučním řízení. Nesouhlasil proto s přiznáním odměny za předexekuční výzvu, neúčelnost spatřoval rovněž v návrhu na předvolání k prohlášení o majetku. Závěrem uvedl, že exekutor při výpočtu náhrady nákladů vycházel z nesprávné tarifní hodnoty.
4. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 9. 2018 č. j. 46 EXE 917/2018-37 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce změněn tak, že náklady vedlejší účastnice se určují částkou 1 149,50 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že vedlejší účastnice podáním ze dne 11. 9. 2018 navrhla, aby jí nebyly přiznány náklady za návrh na předvolání k prohlášení o majetku a za řízení o námitkách. K tvrzení stěžovatele o neúčelnosti vynaložených nákladů vedlejší účastnice konstatoval, že úkony jejího právního zástupce nelze považovat za uměle vytvořená podání. Jako důvodnou shledal pouze námitku, že exekutor při výpočtu výše nákladů exekuce vycházel z nesprávné tarifní hodnoty, neboť při jejím určení se k příslušenství pohledávky nepřihlíží.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po stručné rekapitulaci řízení před exekutorem a okresním soudem uvedl, že okresní soud se nezabýval otázkou, zda náklady předexekuční výzvy jsou podle §142 odst. 1 o. s. ř. náklady potřebnými k účelnému uplatnění práva. Zdůraznil, že žádný předpis povinnost vyzvat povinného k dobrovolnému plnění před podáním exekučního návrhu neukládá, neboť §142a odst. 1 o. s. ř. se aplikuje pouze pro podání žaloby a nelze jej aplikovat v exekučním řízení. V nyní posuzované věci tak navíc mělo být postupováno bezprostředně poté, co se exekuční titul stal vykonatelným, proto uplatnění úkonu právní služby spočívajícího v sepisu předexekuční výzvy se stěžovateli jeví jako umělé vytváření a zvyšování nákladů exekučního řízení. Tento závěr podle stěžovatele vyplývá i ze skutečnosti, že sama vedlejší účastnice ustoupila od požadavku na úhradu nákladů souvisejících s návrhem na předvolání k prohlášení o majetku. V závěru ústavní stížnosti okresnímu soudu i exekutorovi vytýká libovůli při rozhodování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovací činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem okresního soudu, že odměna za sepsání a zaslání předexekuční výzvy je účelně vynaloženým nákladem, který může být povinnému uložen k náhradě. V nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že náklady uložené stěžovateli k náhradě činí 1 149,50 Kč, zatímco podle stěžovatele měly být určeny částkou 484 Kč. Předmětem ústavní stížnosti tak je peněžní plnění ve výši 665,50 Kč. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že v případech tzv. bagatelních věcí týkajících se peněžitých plnění nepřevyšujících 10 000 Kč je ústavní stížnost vyloučena, s výjimkou extrémních pochybení obecných soudů vedoucích ke zjevnému zásahu do základních práv stěžovatele [srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. III. ÚS 602/05 a sp. zn. III. ÚS 748/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Obecně lze konstatovat, že bagatelní částky nemohou v zásadě představovat možnost pro porušení základních práv a svobod. Již z tohoto důvodu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nad rámec uvedeného Ústavní soud doplňuje, že v rozhodovací praxi obecných soudů se obecně za sepsání a zaslání předexekuční výzvy přiznává odměna za půlúkon právní služby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017 č. j. 15 Kse 2/2016 - 66). Tak bylo postupováno i v nyní posuzované věci.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu