infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.12.2018, sp. zn. III. ÚS 3915/18 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:3.US.3915.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:3.US.3915.18.1
sp. zn. III. ÚS 3915/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kallou, advokátem, sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. 21 Cdo 2550/2018-320, spojené s návrhem na zrušení §77 odst. 2 a 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a návrhem na zrušení vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Obsah napadeného rozsudku a argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojil návrh na zrušení §77 odst. 2 a 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů"), a návrh na zrušení vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o zdravotní způsobilosti"). Dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zcela platí stát. 2. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby bylo určeno, že vydáním posudku Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra č. 316402 ze dne 16. 12. 2010 a následným propuštěním stěžovatele ze služebního poměru došlo k jeho nepřípustné diskriminaci. Dále se domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu 500 000 Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako příslušník Policie České republiky (dále též jen "policie") vykonával službu u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie České republiky. Rozhodnutím ředitele tohoto útvaru ze dne 4. 1. 2011 č. 191/2011 byl propuštěn ze služebního poměru. Dané rozhodnutí vychází ze zmíněného lékařského posudku č. 316402, podle něhož měl stěžovatel pozbýt dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu služby vzhledem ke zjištění, že je nakažen virem lidské imunitní nedostatečnosti (HIV). Stěžovatel požadoval morální satisfakci v podobě deklaratorního rozsudku stvrzujícího, že se stal obětí diskriminace, a přiznání náhrady utrpěné nemajetkové újmy v penězích. 3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2017 č. j. 10 C 239/2013-241 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Shledal totiž, že nedošlo k nepřípustné diskriminaci stěžovatele. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 20 Co 343/2017-279 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé a změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. 4. Nejvyšší soud rozsudkem napadeným ústavní stížností zmíněné rozsudky obvodního soudu a městského soudu zrušil a řízení zastavil. Současně rozhodl, že po právní moci jeho rozsudku bude věc postoupena policejnímu prezidentu Policie České republiky k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů komplexně upravuje služební právní vztahy mj. ze služebního poměru příslušníka policie. Služebně právní vztahy jsou pojímány jako veřejnoprávní. V §77 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je hmotněprávní úprava, v níž je promítnuta zásada rovného zacházení i zákaz diskriminace z vymezených důvodů (§77 odst. 2). Všechny nároky z porušení tohoto zákazu Nejvyšší soud chápe jako nároky ze služebního poměru, jedinou výjimkou je §77 odst. 9 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Jakkoli v §77 odst. 2 zmíněného zákona není v taxativním výčtu diskriminačních důvodů uvedeno zdravotní postižení, figuruje zdravotní postižení mezi diskriminačními důvody v §2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů. Antidiskriminační zákon se vztahuje i na věci služebního poměru, jak vyplývá z jeho §1 odst. 1 písm. c). Dle Nejvyššího soudu je antidiskriminační zákon vůči jiným předpisům upravujícím rovné zacházení ve vztahu subsidiarity a lze jej tak použít pro případy diskriminace pro zdravotní postižení ve věcech služebního poměru, jelikož zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů tento diskriminační důvod neupravuje. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že ohledně určení orgánu oprávněného rozhodnout spor se úprava v antidiskriminačním zákoně (jeho §10, který umožňuje diskriminované osobě obrátit se přímo na soud) neuplatní z důvodu zvláštní úpravy v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů u nároků, jde-li o diskriminaci z důvodu zdravotního postižení odvozované od rozhodnutí služebního funkcionáře. Dle Nejvyššího soudu zákon nesvěřuje soudu pravomoc k projednání a rozhodnutí nároku uplatněného stěžovatelem, který vyplývá ze služebního poměru příslušníka policie a který má základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře. Tuto pravomoc má na prvním místě služební funkcionář. 5. Stěžovatel považuje napadený rozsudek Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelný. Dále uvedl důvody, proč považuje §77 odst. 2 a 9 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů za rozporný s ústavním pořádkem, jakož i právem Evropské unie. Rozebral, proč se domnívá, že v rozporu s ústavním pořádkem je i vyhláška o zdravotní způsobilosti, a navrhl, aby Ústavní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky, jejichž znění v ústavní stížnosti zmínil. II. Posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem 6. Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona. V daném případě shledal, že tomu tak není. 7. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti totiž není pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů. 8. V posuzovaném případě bylo řízení před civilními soudy zastaveno pro nedostatek pravomoci soudů a věc byla po právní moci rozsudku Nejvyššího soudu postoupena správnímu orgánu, jehož pravomoc je dle Nejvyššího soudu dána. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu tedy není konečným rozhodnutím o nároku uplatněném stěžovatelem, jelikož věc byla postoupena jinému orgánu veřejné správy. Ke shodnému závěru Ústavní soud dospěl např. v unesení ze dne 30. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 845/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), bodech 6. až 10., kde bylo rovněž ústavní stížností napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo řízení zastaveno a věc po právní moci rozhodnutí postoupena správnímu orgánu, či v usnesení ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 393/03, kde civilní soudy rovněž řízení zastavily a věc postoupily správnímu orgánu. 9. Důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu není konečné rozhodnutí o stěžovatelově uplatněném nároku, nýbrž jen to, že věcí se bude zabývat správní orgán. Ústavnímu soudu na tomto místě nepřísluší jakkoli předurčovat další postup orgánu, jemuž byla věc postoupena. 10. V obecné rovině, aniž by Ústavní soud chtěl jakkoli předjímat, jak má být věc posouzena, však lze uvést, že policejnímu prezidentu, jemuž byla věc civilním soudem postoupena, přísluší zvážit, zda mají v dané věci pravomoc či věcnou příslušnost rozhodnout orgány moci výkonné [srov. §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131//2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů")]. Pokud by měl za to, že orgány moci výkonné nemají pravomoc či věcnou příslušnost o věci rozhodnout, bylo by jeho povinností zahájit negativní kompetenční spor dle zákona o rozhodování kompetenčních sporů [viz usnesení zvláštního senátu ze dne 28. 5. 2007 č. j. Konf 34/2006-22 (č. 1277/2007 Sb. NSS), dostupné z www.nssoud.cz]. Kdyby tak neučinil v situaci existence kompetenčního sporu upraveného zákonem o rozhodování některých kompetenčních sporů, mohl by takový spor zahájit účastník ve věci, v níž se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou (§3 odst. 2 daného zákona). Zvláštní senát dle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů disponuje zákonnými prostředky, jak negativní kompetenční spor účinně rozhodnout a umožnit následné vydání rozhodnutí k tomu oprávněným orgánem. (srov. §5 odst. 1, 3 a 5 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů). Naopak v případě, že by policejní prezident shledal existenci podmínek (včetně pravomoci či věcné příslušnosti) pro to, aby o uplatněném nároku stěžovatele rozhodl, lze poukázat na čl. 36 odst. 2 Listiny, dle něhož z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Obecně pak lze konstatovat, že přezkum takových rozhodnutí orgánu veřejné správy se děje prostřednictvím části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, či ve správním soudnictví, a to v návaznosti na naplnění podmínek pro jedno nebo druhé řízení. 11. Lze shrnout, že další vývoj stěžovatelovy věci bude dán postupem policejního prezidenta (a případně dalších orgánů) a ani ve výše naznačených různých variantách jeho náhledu na věc (Ústavní soud opět zdůrazňuje, že nijak nepředjímá, jak má policejní prezident či jiný orgán postupovat), nelze považovat napadený rozsudek Nejvyššího soudu za konečné rozhodnutí ve věci. Za daného stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva dává (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a z tohoto důvodu odmítl jeho ústavní stížnost pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. 12. Ústavní soud současně neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesáhla vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu se týká otázky, který orgán má rozhodnout o nároku v poměrně specifické situaci. S ohledem na povahu právní otázky řešené Nejvyšším soudem a zvláštní situaci Ústavní soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele nespatřuje. Není dán důvod přijmout ústavní stížnost ani dle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. 13. Pro nepřípustnost ústavní stížnosti se Ústavní soud neměl důvodu zabývat stěžovatelovým tvrzením o rozporu stěžovatelem označených ustanovení zákona o služebním poměru bezpečnostních sborů a vyhlášky o zdravotní způsobilosti s ústavním pořádkem a s právem Evropské unie, jakož i námitkami proti rozsudku Nejvyššího soudu. 14. Ústavní soud shledal důvod i pro odmítnutí návrhu na zrušení §77 odst. 2 a 9 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a návrhu na zrušení vyhlášky o zdravotní způsobilosti. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti se musí promítnout i do návrhu dle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 369/17, či usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Návrh na zrušení výše uvedených právních předpisů, resp. jejich jednotlivých ustanovení Ústavní soud v senátu odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. 15. Ústavní soud odmítl i stěžovatelův návrh aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zcela zaplatí stát. Dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je jednou z podmínek vyhovění takovému návrhu skutečnost, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. prosince 2018 Radovan Suchánek v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:3.US.3915.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 3915/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 12. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 3. 12. 2018
Datum zpřístupnění 21. 1. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
Soudce zpravodaj Fiala Josef
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 361/2003 Sb.; o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů; §77/2, §77/9
jiný právní předpis; 393/2006 Sb. ; o zdravotní způsobilosti
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 361/2003 Sb., §77 odst.2, §77 odst.9, §2 odst.1
  • 393/2006 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení  
Věcný rejstřík služební poměr/propuštění
diskriminace
Policie České republiky
řízení/zastavení
správní řízení
občanské soudní řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-3915-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 105040
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-01-25