infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2018, sp. zn. III. ÚS 400/18 [ usnesení / SUCHÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:3.US.400.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:3.US.400.18.1
sp. zn. III. ÚS 400/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Miloslavy Švaříčkové a 2) Jitky Urbanové, obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 22 Cdo 3418/2017-280, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2017 č. j. 26 Co 50/2017-257 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 3 C 574/2013-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Miloslava Švaříčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v souzené věci vedlejší účastník a stěžovatelka 1) byli od 5. 6. 2004 manželi, jejichž manželství bylo rozvedeno dne 29. 4. 2014. Stěžovatelka 1), jako kupující, uzavřela za trvání manželství (dne 30. 11. 2004) kupní smlouvu na dům a pozemek (nyní je dům součástí předmětného pozemku) s tím, že vedlejší účastník ve smlouvě vyjádřil vůli, aby se nemovitosti staly výlučným majetkem stěžovatelky 1). Kupní cena činila 1 900 000 Kč; byla zaplacena po částech, přičemž většinu částky (cca 1 milion Kč) darovali stěžovatelce 1) její rodiče [stěžovatelka 2) s manželem], zbylá část pocházela z půjček vedlejšího účastníka a stěžovatelky 1). Stěžovatelka 1) si za tímto účelem půjčila 600 000 Kč, vedlejší účastník pak 295 000 Kč; oba manželé věděli o půjčce druhého z manželů, stejně jako o jejím účelu. Dne 20. 12. 2013 byla uzavřena darovací smlouva (s účinky vkladu ke dni 19. 2. 2014), na základě které darovala stěžovatelka 1) výše uvedené nemovitosti stěžovatelce 2) - svojí matce; vedlejší účastník podal dne 31. 12. 2013 žádost o zápis poznámky spornosti. 3. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 3. 2015 č. j. 3 C 574/2013-114 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník jako žalobce domáhal určení, že stavební pozemek, jehož součástí je stavba, zapsaný na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Květnice, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha-východ (dále jen "katastrální úřad") [dále jen "předmětné nemovitosti"], jsou součástí zaniklého společného jmění manželů stěžovatelky 1) a vedlejšího účastníka, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka usnesením ze dne 17. 2. 2016 č. j. 26 Co 511/2015-160, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 25. 2. 2016 č. j. 26 Co 511/2015-164 rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Řízení o odvolání stěžovatelky 2) proti II. výroku rozsudku okresního soudu zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. Okresní soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 4. 11. 2016 č. j. 3 C 574/2013-216 žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 6. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podaly stěžovatelky odvolání. Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 26 Co 50/2017-257 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 7. Po právní stránce oba soudy v souzené věci dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti se staly součástí společného jmění manželů (dále jen "SJM"), neboť finanční prostředky z půjčky vedlejšího účastníka, které byly použity k zaplacení nemovitostí, byly součástí SJM podle §143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"). K nabytí vlastnického práva stěžovatelkou 2) v dobré víře ve správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí nemohlo dojít, protože stěžovatelka 2) věděla o zápisu poznámky spornosti před vkladem vlastnického práva, a nemohla tak být v dobré víře ve správnost takového zápisu. 8. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 22. 3. 2017 podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 3418/2017-280 podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že krajský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe týkající se nabytí nemovitosti do SJM, jakož i nabytí vlastnického práva v dobré víře ve správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí. II. Argumentace stěžovatelek 9. V ústavní stížnosti stěžovatelky okresnímu soudu vytýkají, že zamítl všechny jimi navržené důkazy jako nadbytečné. Okresní soud na jedné straně stěžovatelky poučil, že neunášejí důkazní břemeno a vyzval je k označení důkazů, na straně druhé zamítnutím důkazů stěžovatelkám znemožnil, aby uvedené výzvě mohly dostát. Okresní soud tak stěžovatelkám znemožnil účinně prokázat svá tvrzení, přičemž neprovedené důkazy v tomto smyslu mají povahu opomenutých důkazů. Uvedené námitky stěžovatelky uplatnily ve svém odvolání. Krajský soud však namítané nedostatky neodstranil a rozsudek okresního soudu potvrdil. Tyto nedostatky neodstranil ani Nejvyšší soud. 10. Tím, že okresní soud vykládal otázku dobré víry hrubě restriktivně a nepřihlížel k judikatuře Ústavního soudu (tuto judikaturu stěžovatelky v ústavní stížnosti blíže nekonkretizovaly), zasáhl do práva stěžovatelek na spravedlivý proces. 11. Stěžovatelky poukazují na to, že soudy věc posoudily tak, že za stavu, kdy část kupní ceny nemovitostí byla hrazena z půjčky vedlejšímu účastníkovi ve výši 295 000 Kč získané za trvání manželství vedlejšího účastníka a stěžovatelky 1), byly splněny podmínky, aby se uvedené nemovitosti staly součástí SJM. Tento předpoklad by byl podle stěžovatelek správný, kdyby vedlejší účastník získanou půjčku splatil ze svých výlučných prostředků, nebo z prostředků náležících do SJM. Tento právní závěr by tak v takovém případě byl plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 20 Cdo 4291/2010, sp. zn. 22 Cdo 4408/2008, sp. zn. 20 Cdo 417/2008 a sp. zn. 2 Cdo 2345/2003). Avšak s tímto právním závěrem nelze podle stěžovatelek v tomto případě souhlasit, neboť tento se od judikovaných případů liší v tom, že půjčka, kterou zabezpečil vedlejší účastník, sice byla použita na úhradu kupní ceny nemovitostí, avšak byla plně následně splacena z prostředků, které pocházely z daru, který stěžovatelka 2) poskytla stěžovatelce 1). Podle stěžovatelek lze tak konstatovat, že 100 % kupní ceny bylo uhrazeno z prostředků, které měly povahu výlučných prostředků stěžovatelky 1) a vedlejší účastník půjčku pouze zprostředkoval. Podle názoru stěžovatelek smysl citovaných judikátů Nejvyššího soudu je, aby manžel, který vnesl do nabytí společného majetku společný vklad, měl rovněž spravedlivý podíl na nabyté věci. Smyslem výše citovaných judikátů není to, aby jeden z manželů měl podíl na nemovitostech, na jejichž pořízení se nijak finančně nepodílel a jež byly plně hrazeny z prostředků, které zabezpečila jiná osoba. Soudy nevzaly v úvahu otázku dobrých mravů. Předmětné nemovitosti byly hrazeny z 87 % přímo z výlučných prostředků stěžovatelky 1). Zbývajících 13 % prostředků bylo sice hrazeno prostřednictvím půjčky, avšak uvedené prostředky byly uhrazeny opět z výlučných prostředků stěžovatelky 1) resp. z prostředků, které jí poskytla stěžovatelka 2). Konkrétně to byly prostředky pocházející z prodeje bytu rodičů stěžovatelky 1), tj. také z prostředků stěžovatelky 2). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 16. Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (§153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde. 17. Vytýkají-li stěžovatelky obecným soudům, že nevyhověly jejich návrhům na provedení dalších důkazů, je nutno připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). 18. V souzené věci krajský soud k námitkám stěžovatelek obsaženým v odvolání výstižně poukázal na to, že okresní soud při posouzení, zda stěžovatelka 2) uzavírala darovací smlouvu se stěžovatelkou 1) v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, provedl dokazování darovací smlouvou uzavřenou mezi stěžovatelkami dne 20. 12. 2013, spisem katastrálního úřadu sp. zn. V-14321/2013-209 a vycházel z tvrzení stěžovatelek ohledně motivu uzavření darovací smlouvy a tyto důkazy byly dostatečnými pro závěr o nedostatku dobré víry stěžovatelky 2). Neprovedl-li okresní soud pro nadbytečnost důkazy navržené stěžovatelkami po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., není to vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. 19. Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na judikaturu Ústavního soudu, týkající se požadavků na odůvodnění neprovedení navržených důkazů. Nejvyšší soud poukázal na to, že z obsahu protokolů o jednání i z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že důvodem, pro který okresní soud zamítl důkazní návrhy, byla jejich nadbytečnost. Krajský soud napadený rozsudek potvrdil rovněž s tím odůvodněním, že dosud provedené důkazy byly dostatečné pro závěr o existenci či neexistenci dobré víry stěžovatelky 2); resp. že další provedené důkazy nemohly na právním hodnocení věci nic změnit. Nejvyšší soud správně uzavřel, že soudy žalobě vyhověly nikoliv proto, že by stěžovatelky neunesly důkazní břemeno ohledně dobré víry, ale proto, že z již provedených důkazů bylo zjevné, že stěžovatelka 2) v objektivně posuzované dobré víře nejednala. Musela-li nutně vědět o tom, že vlastnictví nemovitosti je mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou 1) sporné, že věc zakoupili za trvání manželství a že o ni vedou soudní spor, pak závěr o nedostatku dobré víry nemohly další důkazy zpochybnit. Ústavní soud považuje za nutné k námitkám stěžovatelek dodat, že otázkou dobré víry stěžovatelky 2) se obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly, přičemž Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že krajský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, posuzoval-li existenci dobré víry stěžovatelky 2) k okamžiku nabytí vlastnického práva, namísto k okamžiku uzavření kupní smlouvy. 20. Závěru soudů, že předmětné nemovitosti se staly součástí společného jmění manželů, neboť finanční prostředky z půjčky vedlejšího účastníka, které byly použity k zaplacení nemovitostí, byly součástí SJM a že k nabytí vlastnického práva stěžovatelkou 2) v dobré víře ve správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí nemohlo dojít, protože stěžovatelka 2) věděla o zápisu poznámky spornosti před vkladem vlastnického práva a nemohla tak být v dobré víře ve správnost takového zápisu, nelze z hlediska ústavnosti ani z hlediska občanského práva nic vytknout. 21. Nejvyšší soud rovněž výstižně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že bylo-li skutečným záměrem to, aby předmětné nemovitosti nabyla do výlučného vlastnictví stěžovatelka 1), což však vedlejší účastník následně popřel, nic manželům nebránilo zvolit postup podle §143a odst. 1 občanského zákoníku a společné jmění o tyto nemovitosti zúžit; jestliže však byly předmětné nemovitosti financovány částečně ze SJM, přičemž společné jmění nebylo zúženo, staly se v souladu s §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku součástí SJM. 22. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že k zásahu do vlastnického práva stěžovatelek nedošlo, neboť předmětné nemovitosti byly součástí SJM, avšak stěžovatelce 1) zůstalo zachováno právo na vypořádání investic do společného majetku. 23. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud má za to, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelek. 24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2018 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:3.US.400.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 400/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 12. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 30. 1. 2018
Datum zpřístupnění 16. 1. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodaj Suchánek Radovan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §143 odst.1 písm.a
  • 99/1963 Sb., §120
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík společné jmění manželů
nemovitost
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-400-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 104960
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-01-18