ECLI:CZ:US:2018:3.US.820.16.1
sp. zn. III. ÚS 820/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Číšeckého, zastoupeného Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem, sídlem Hlavní náměstí 35/1A, Krnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 23 Cdo 3287/2015-244, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2015 č. j. 7 Cmo 237/2014-195 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2014 č. j. 21 Cm 219/2009-159, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti T-Renard, spol. s r. o., sídlem Ve Vilkách 113/31, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 678 309,34 Kč s příslušenstvím; tato částka představovala výši záloh na plnění vedlejší účastnice z titulu smlouvy o díle uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 8. 10. 2008 "na kompletní dodávku a montáž ústředního vytápění a vodoinstalace v budově č. p. X1 část obce M. zapsané na LV X2 podle projektové dokumentace" a rozpočtu stavby za sjednanou cenu 775 387 Kč bez DPH tedy za celkovou cenu 922 710 Kč s tím, že konečná cena bude vypočtena na základě skutečné odvedené práce a dodaného materiálu schválených oběma stranami. Dne 18. 8. 2009 však obě smluvní strany uzavřely "Dohodu o vypovězení smlouvy o dílo", podle které měl - mimo jiné - stěžovatel vrátit vedlejší účastnici jí uhrazenou zálohu v plné výši.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve věci samé potvrdil, když se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu, v prvé řadě se závěrem, že předmětná dohoda o vypovězení smlouvy o díle představuje platné (neboť určité a srozumitelné) právní jednání, na jehož základě se stěžovatel zavázal vrátit vedlejší účastnici jí poskytnutou zálohu.
4. Stěžovatelovo dovolání poté odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť rozhodnutí vrchního soudu shledal souladným s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v nesprávném použití kogentní normy, jmenovitě §457 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, resp. v obecně nesprávném právním posouzení dané věci. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že se obecné soudy při posouzení otázky platnosti dohody o vypovězení smlouvy o díle odchýlily od ustálené rozhodovací praxe. Tato dohoda je navíc podle názoru stěžovatele neurčitá, neboť z ní především není zřejmé, které "nainstalované zařízení", by mělo být vedlejší účastnicí stěžovateli vráceno. Stěžovatelem tvrzená neurčitost přitom podle jeho názoru vyplývá i z účastnické výpovědi jednatele vedlejší účastnice Ing. Ivo Týce, jenž připustil, že "přesně nevěděl, o jaké zařízení půjde". Krajský a vrchní soud proto podle názoru stěžovatele porušily svým výkladem zásadu, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo jej učinil pouze za předpokladu, že taková vůle není v rozporu s jazykovým vyjádřením učiněným v písemné formě. Jestliže proto vrchní soud svým výkladem písemně zachycený projev vůle doplnil a zčásti dokonce nahradil jiným projevem vůle (vyjádřeným vedlejší účastnicí až tři roky poté), postupoval podle stěžovatele v rozporu s principy řádného procesu.
6. Vedle toho stěžovatel namítá, že v řízení učinily obě procesní strany nespornou skutečnost, že jako záloha byla zaplacena (oproti vystaveným dvěma fakturám) celková částka 465 232 Kč, podle stěžovatele proto není zřejmé, na základě čeho dospěl krajský soud k závěru, že celkem byla uhrazena částka 678 309,34 Kč. Dospěl-li přitom krajský soud k závěru, že ve zbývajícím rozsahu (pokud jde o faktury č. 200905 a 200901) stěžovatel neunesl důkazní břemeno (neboť vůbec nenavrhl důkazy prokazující, že v případě těchto dvou faktur nešlo o faktury zálohové), stěžovatel s tímto jeho závěrem nesouhlasí, neboť má za to, že tato procesní povinnost mu v řízení vůbec nevznikla.
7. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice dosud užívá jím realizované dílo, a tudíž by bylo nespravedlivé, jestliže by jí měl vrátit vše, co dostal z titulu zhotovení díla zaplaceno, a vedlejší účastnice by mu za zhotovenou část díla nic nezaplatila. Stěžovatel proto zdůrazňuje, že vztahy mezi účastníky smlouvy měly být vypořádány v souladu s §457 občanského zákoníku, což se však nestalo, pročež měla být žaloba vedlejší účastnice zamítnuta, neboť nebylo namístě uložit stěžovateli povinnost vrácení již převzatého plnění, když vedlejší účastnici současně restituční povinnost uložena nebyla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Podstatou posuzované věci je stěžovatelova polemika s právním hodnocením obecných soudů, jež vyhodnotily inkriminovanou dohodu o vypovězení smlouvy o díle - oproti opačnému názoru stěžovatele - jako platné právní jednání. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je přitom podstatné, že vrchní soud i krajský soud tento svůj právní závěr řádně odůvodnily (viz zejména str. 5 a 6 rozsudku vrchního soudu), přičemž je současně namístě zdůraznit, že krajský soud provedl v řízení rozsáhlé dokazování, jehož výsledky rekapituloval na plných dvanácti stranách odůvodnění napadeného rozsudku; výsledek dokazování opírající se kupř. o řadu svědeckých výpovědí tak nemůže stěžovatel úspěšně zpochybnit poukazem na dílčí část účastnické svědecké výpovědi jednatele vedlejší účastnice. Dovolává-li se stěžovatel v řízení před Ústavním soudem skutečnosti, že daná dohoda nebyla - pro neurčitost - platným právním jednáním, postačí připomenout, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu má mít před výkladem zakládajícím neplatnost jednání přednost takový výklad, jenž vede k jeho platnosti [srov. nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), či kupř. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N64/69SbNU 197)], což je vyjádřením zásady potius valeat actus quam pereat. Dospěly-li proto krajský soud i vrchní soud k závěru, že z převážné většiny důkazů jasně vyplývá, že nelze mít pochyb o určitosti ujednání, podle kterého má být vedlejší účastnici vráceno finanční plnění odpovídající již zaplacené záloze, není v řízení o ústavní stížnosti prostor pro revizi takového závěru.
11. Případnou není ani námitka stěžovatele, že nesporným bylo "zálohové plnění" pouze ve výši 465 232 Kč; v tomto ohledu totiž Ústavní soud neshledává žádné (tím méně pak ústavněprávně relevantní) deficity v závěru vrchního soudu, že stěžovatel v tomto rozsahu neunesl důkazní břemeno, neboť na podporu svých tvrzení, že se dvě ze čtyř proplacených faktur netýkaly zálohy ceny předmětného díla, nepředložil žádné důkazy, resp. provedení žádných důkazů nenavrhl. Pouze pro úplnost je tak vhodné připomenout, že v občanském soudním řízení, ovládaném zásadou kontradiktornosti, zpravidla platí, že prokázat určitou skutečnost musí ten účastník, jenž ji v řízení tvrdí. Pakliže proto stěžovatel tvrdil, že část vedlejší účastnicí poskytnutého plnění měla jiný právní titul (tedy že nešlo o zálohy na cenu předmětného díla), měl povinnost označit k tomuto svému tvrzení odpovídající důkazy; jelikož tak neučinil (což ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje), je zřejmé, že důkazní břemeno neunesl a na této skutečnosti nic nemění fakt, že část plnění označili účastníci řízení shodně za skutečnosti nesporné.
12. Za důvodnou nelze konečně označit ani stěžovatelovu námitku, že podle §457 občanského zákoníku nemělo být žalobě vedlejší účastnice vyhověno, neboť tomu brání skutečnost, že stěžovateli dosud nebylo vráceno jím poskytnuté plnění. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu (proti jehož korektnosti stěžovatel žádné námitky nevznáší) totiž jasně vyplývá, že stěžovatel tímto způsobem v řízení před krajským soudem ani v řízení před vrchním soudem svoji procesní obranu nestavěl, když se v prvé řadě domáhal závěru, že předmětná dohoda není platná (viz výše); naopak je zjevné, že stěžovatel zdůrazňoval skutečnost, že jím poskytnuté plnění se stalo součástí budovy ve vlastnictví vedlejší účastnice. Obecným soudům proto není namístě vytýkat, že nepřihlédly k možnému bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnice, neboť stěžovatel neučinil v rozhodné době žádný procesní úkon, na jehož základě by se tato otázka stala předmětem daného řízení (nehledě na skutečnost, že na hmotněprávní vztah stěžovatele a vedlejší účastnice by nebylo možno použít stěžovatelem dovolávaný §457 občanského zákoníku, jelikož by připadal do úvahy pouze §351 odst. 2 obchodního zákoníku).
13. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jím dovolávaných základních práv; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu