ECLI:CZ:US:2018:4.US.1004.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1004/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Entrance, s. r. o., se sídlem Holandská 878/2, 639 00 Brno, IČ: 26929732, zastoupené Mgr. Petrem Fouskem, advokátem, se sídlem Purkyňova 372, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 20 Cdo 3707/2017-96, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti Ivy Červené, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 19. března 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost Entrance s. r. o. (dále také jen "stěžovatelka" nebo "oprávněná") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně garantované právo na zákonného soudce, právo na nezávislý a nestranný soud, jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Okresní soud v Liberci (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 22. srpna 2016 č. j. 74 EXE 59397/2016-38, zamítl návrh Ivy Červené (dále také jen "povinná") na zastavení exekuce, vedené pro uspokojení pohledávky obchodní společnosti Entrance, s. r. o. (oprávněné) ve výši 497 785 Kč s příslušenstvím. Exekuční soud dospěl k závěru, že k platnému prominutí dluhu právním předchůdcem oprávněné vůči povinné nedošlo.
2) Proti usnesení soudu prvního stupně podala povinná odvolání, k němuž Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 21. března 2017 č. j. 36 Co 320/2016-67, napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
3) Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 12. prosince 2017 č. j. 20 Cdo 3707/2017-96, předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud připomenul, že v projednávané věci bylo stěžejním posouzení, zda prohlášení věřitele o tom, že se vzdává práva nebo promíjí dluh dle §574 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák.") je návrhem na uzavření smlouvy vůči dlužníku ve smyslu §43a obč. zák., anebo zda postačí, aby s tímto úkonem dlužník vyslovil toliko souhlas.
4) Dovolací soud konstatoval, že právní posouzení soudů nižších stupňů, které na prohlášení právního předchůdce o tom, že se vzdává práva vymáhat dluh dle exekučního titulu vůči povinné a že se s povinnou dne 31. května 2006 vyrovnal, nahlížely jako na běžný návrh na uzavření smlouvy, nemůže obstát. Oproti běžné smlouvě, která se skládá z projevu nabídky na uzavření smlouvy a akceptace takového návrhu, je totiž z dikce §574 odst. 1 obč. zák., ale i ze samotné podstaty institutu vzdání se práva zjevné, že jeho smyslem je, že věřitel vůči dlužníku uskuteční projev vůle, z něhož je jisté, že nadále nechce být osobou, která je oprávněna požadovat po dlužníku splnění konkrétního závazku. Samotné prohlášení věřitele však nepostačuje k zániku daného závazku a vyžaduje navazující projev vůle dlužníka, z něhož je zřejmé, že nadále nemá zájem být osobou povinnou splnit daný závazek. Promítnuto do poměrů projednávané věci tak dovolací soud uzavřel, že výklad soudů nižších stupňů, dle něhož jednostranný projev vůle právního předchůdce oprávněné (ve spojení se souhlasem povinné), nebyl s to přivodit právní následky, nebyl správný.
III.
Stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených základních práv spatřuje ve skutečnosti, že o dovolání Ivy Červené (vedlejší účastnice) rozhodoval v rozporu s rozvrhem práce dovolacího soudu tříčlenný senát soudního oddělení 20 Nejvyššího soudu, byť otázky v dovolání vymezené se vůbec nedotýkaly soudní agendy tohoto oddělení. K tomu stěžovatelka poukazuje na článek II písm. a) rozvrhu práce občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, ve znění platném pro měsíc srpen 2017, a dovozuje, že soudním oddělením, jemuž mělo být dané dovolání přiděleno, je soudní oddělení 33 Nejvyššího soudu. V tom spatřuje stěžovatelka zásah do svého práva na zákonného soudce. Navíc stěžovatelka uvádí, že dovolací soud se v napadeném usnesení odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, aniž by posouzení předmětné otázky bylo předloženo k rozhodnutí velkému senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia. Jinými slovy stěžovatelka rozporuje závěr dovolacího soudu, že nastolená právní otázka nebyla dosud v jeho rozhodování ve všech souvislostech vyřešena. Stran meritorního posouzení stěžovatelka obsáhle brojí proti přijatému výkladu §574 odst. 1 obč zák. a interpretaci dovolacího soudu označuje za krajně iracionální; závěry dovolacího soudu má stěžovatelka rovněž za nepřezkoumatelné.
IV.
Ústavní soud si v souladu s §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti a spis vedený u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 3707/2017.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném usnesení, v němž (mimo jiné) vysvětlil, proč jeho právní závěr nevybočuje z dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve zbytku pak dovolací soud konstatoval, že ústavní stížnost toliko zpochybňuje věcnou správnost jeho závěrů a navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na obsah vyjádření Nejvyššího soudu - který do věci nevnáší žádné nové argumenty, s nimiž by jinak bylo nutné stěžovatelku seznámit - Ústavní soud nepovažoval jeho zaslání stěžovatelce k případné replice za jakkoliv přínosné.
V.
Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k vlastnímu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, musel se zabývat otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti dle zákona o Ústavním soudu.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, která je obecně až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní.
Obecně proto není přípustná ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu v okamžiku, kdy je toto rozhodnutí vydáno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. IV. ÚS 3547/13, ze dne 31. března 2014 sp. zn. III. ÚS 1091/14, ze dne 19. února 2015 sp. zn. II. ÚS 3071/14, anebo ze dne 22. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 3794/14, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Kasačním rozhodnutím totiž řízení nekončí a věc se vrací k dalšímu projednání. V rámci dalšího řízení před obecnými soudy se přitom lze nadále domáhat ochrany základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. III. ÚS 3576/13, či ze dne 30. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14). Až poté, co bude řízení definitivně skončeno, lze ústavní stížností napadnout konečné meritorní rozhodnutí, a případně - bude-li to ještě zapotřebí - spolu s ním i kasační rozhodnutí (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11, body 26-30, ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11, body 37-39, či ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1085/14, bod 16).
V projednávané věci stěžovatelka napadá kasační rozsudek dovolacího soudu. Na základě tohoto rozhodnutí se věc vrátila k dalšímu řízení a rozhodování soudu prvního stupně. Soudní řízení tak dosud není pravomocně skončeno a za této situace je tedy ústavní stížnost obecně nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně dotčeného práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na tomto místě je třeba dodat, že Ústavní soud výjimečně považuje za přípustné i ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně. Postupuje tak např. z důvodu nedostatečného odůvodnění a tím i nepřezkoumatelnosti napadeného kasačního rozhodnutí nebo pro podjatost soudu.
Ústavní soud má za to, že námitku stěžovatelky směřující k údajnému porušení jejího práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny lze pod tuto výjimečnou kategorii subsumovat, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části - tedy jen a pouze ve vztahu k dané námitce - přípustná.
Ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatoval, že právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů a soudců. Jeho podstatou je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto určeného soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. června 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15, bod 24 a judikaturu zde dále citovanou). Jak Ústavní soud vysvětlil níže v citovaném nálezu, v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny není situace, kdy podrobná pravidla pro přidělování věcí v rámci každého soudu jsou upravena na podzákonné úrovni (v podobě rozvrhu práce vydávaného předsedou příslušného soudu). To však neznamená, že nižší formální požadavky kladené na pravidla upravující příslušnost soudců - oproti pravidlům upravujícím příslušnost soudů - vedou ke snížení obsahových (materiálních) požadavků takových pravidel. Ústavní soud v tomto duchu zdůrazňuje, že i když článek 38 odst. 1 Listiny několikrát odkazuje na zákon, lze se práva na zákonného soudce podle tohoto ustanovení domáhat i nad rámec zákonů, které toto ustanovení provádějí (srov. a contrario článek 41 odst. 1 Listiny). Při výkladu článku 38 odst. 1 Listiny je proto třeba pamatovat na to, že smyslem tohoto ustanovení není garantovat pouze to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2769/15, bod 28). Takovéto požadavky musejí naplňovat i pravidla pro určení konkrétního senátu a jeho složení (či osoby samosoudce) obsažená v rozvrhu práce (viz především nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98, ze dne 27. září 2005 sp. zn. I. ÚS 93/99, ze dne 14. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 1191/08, bod 23; ze dne 20. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10, anebo ze dne 21. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 1589/13, body 33-35).
Jde-li o transparentnost a předvídatelnost rozvrhu práce, nevyloučil Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře, že určení příslušného soudního senátu, respektive soudce, je možné též za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky. Opět je nutno připomenout, že účelem a smyslem ústavně zaručeného práva na zákonného soudce je bránit libovůli a účelové manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Při použití kritéria spočívajícího v posouzení hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky může být v určité míře přítomna úvaha dovolacího soudu, kterou je nutno učinit poté, co příslušná věc soudu napadne, a to zejména u věcí složitějších.
I rozvrh práce jakožto souhrn pravidel pro přidělování věcí nutně podléhá soudcovské interpretaci. Samotnou možnost této interpretace, tedy možnost spornou otázku právně kvalifikovat, je-li v rozvrhu práce možnost této interpretační úvahy předem připuštěna, nelze a priori považovat za rozpornou s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti rozvrhu práce. Jinak řečeno, kritérium sporné právní otázky, i když jde o kritérium nutně podléhající další interpretaci, nelze považovat za kritérium nejasné či neurčité, tedy nezpůsobilé transparentně stanovit příslušnost zákonného soudce. Připouští-li tedy rozvrh práce soudu určitou úvahu interpretující konkrétní ustanovení rozvrhu práce (typicky u dovolacího soudu výklad pojmu "hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky"), musí být při posuzování práva na zákonného soudce z okolností konkrétního případu zřejmé, že při výkladu tohoto pojmu nejde o libovůli, nýbrž že jde o postup racionální, logický a zdůvodnitelný (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1589/13, pod body 36 a 39).
Ve světle těchto obecných závěrů Ústavní soud přezkoumal věc stěžovatelky.
VI.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci jde o posouzení, zda při posuzování kritérii pro přidělení dovolání vedlejší účastnice konkrétnímu soudnímu oddělení Nejvyššího soudu nedošlo k ústavně nepřípustné libovůli v soudním rozhodování.
Ústavní soud se seznámil s obsahem Rozvrhu práce Nejvyššího soudu ve znění od 1. srpna 2018 (dále jen "rozvrh práce"), přičemž zjistil, že dovolání vedlejší účastnice bylo přijato na podatelně Nejvyššího soudu dne 3. srpna 2017.
Dle článku II písm. a) odrážky prvé rozvrhu práce, v části týkající se občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, platí, že věci přiděluje soudním oddělením předseda kolegia prostřednictvím dozorčí úřednice kolegia podle jim stanovených agend (specializace); pro přidělení je určující charakter hmotněprávní, popř. procesněprávní sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit, nebo která je za takovou v dovolání označena; jí může být podle okolností věci i otázka předběžná.
Dle článku I rozvrhu práce, v části týkající se občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, dále platí, že:
Soudní oddělení 20 rozhoduje o dovoláních ve věcech výkonu rozhodnutí a exekucí, nerozhoduje-li se o nich v soudních odděleních 21 nebo 26, a rozhoduje ve věcech Nd.
Soudní oddělení 33 rozhoduje (mimo jiné) o dovoláních ve věcech závazkových s výjimkou věcí z pojištění a věcí obchodních a o dovoláních ve věcech, v nichž je řešena otázka ochrany spotřebitele, není-li stanoveno jinak.
Vedlejší účastnice ve svém dovolání vymezila celkem tři otázky, na nichž vybudovala přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Šlo (stručně řečeno) o otázku posuzování platnosti právního úkonu (vzdání se práva podle §574 odst. 1 obč. zák.), otázku týkající se neposkytnutí poučení dle §118a o. s. ř. a konečně otázku ohledně rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce bez nařízení jednání.
Na tomto místě považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že exekuční řízení, jenž nakonec vyústilo v podání dovolání vedlejší účastnicí, bylo od počátku vedeno o návrhu povinné na zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. a), resp. písm. g) o. s. ř., ve spojení s §55 e. ř. Vedlejší účastnice v průběhu tohoto řízení vznesla hned několik námitek - mimo jiné -, že exekuce je vedena pro neexistující pohledávku a na základě rozhodnutí, které se dosud nestalo vykonatelným. Následně vedlejší účastnice namítala i to, že soud prvního stupně rozhodl o jejím návrhu na zastavení exekuce bez nařízení jednání. Ve svém dovolání pak vedlejší účastnice formulovala tři otázky, které dle jejího přesvědčení zakládaly přípustnost podaného dovolání.
Vzhledem k tomu, že předmětné řízení vzešlo z původního návrhu na zastavení exekuce (jde tedy o věc výkonu rozhodnutí a exekuce), jedna ze sporných otázek formulovaných v dovolání se rovněž týkala výkonu rozhodnutí a exekuce (byť je třeba dodat, že se jí - s ohledem na výsledek řízení - dovolací soud nakonec nezabýval) a konečně i nastolená hmotněprávní otázka měla svůj původ rovněž v exekučním řízení [posouzení splnění hmotněprávních podmínek pro aplikaci §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.], má Ústavní soud za to, že přidělení dané věci soudnímu oddělení 20 Nejvyššího soudu nelze kvalifikovat jako zjevně libovolné. Naopak, takový postup dovolacího soudu shledal Ústavní soud jako racionální, logický a zdůvodnitelný.
Ústavní soud proto shrnuje, že přidělení dovolání vedlejší účastnice soudnímu oddělení 20 Nejvyššího soudu nebylo v projednávané věci důsledkem ústavně nepřípustné libovůle, ale racionální, logické a nijak nepřekvapivé interpretace příslušné pasáže rozvrhu práce.
S uvedeným souvisí i další námitka stěžovatelky, spočívající ve výhradě proti nepředložení dovolání vedlejší účastnice k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. V dané věci jde o výklad právního úkonu (jednání) právního předchůdce stěžovatelky a navazující posouzení, zda byl s to přivodit ve spojení s případným souhlasem vedlejší účastnice kýžené důsledky, tj. vzdání se práva, resp. prominutí dluhu. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky o rozporu napadeného usnesení s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť závěry, plynoucí z rozhodnutí označených dovolacím soudem v napadeném usnesení, s jeho vývody nijak nekolidují. Nadále platí, že dlužník musí se vzdáním se práva věřitelem vyslovit písemný souhlas. Jednostranné prohlášení věřitele - bez navazujícího souhlasu dlužníka - vskutku žádné právní následky přivodit nemůže.
Pouze na okraj lze dodat, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (srov. stranu 2 jeho usnesení) je zřejmé, že dopis právního předchůdce stěžovatelky ze dne 31. května 2006 byl adresován vedlejší účastnici, a nešlo tedy o obecné prohlášení vůči třetím osobám. Sporným tak zůstává, zda vedlejší účastnice se vzdáním se práva vyslovila souhlas a nastoupily tak právní účinky, předvídané §574 odst. 1 obč. zák.
Ústavní soud proto shrnuje, že právo stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu předložení dovolání vedlejší účastnice k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu nebylo v dané věci dotčeno.
Podstata zbývající argumentace stěžovatelky směřuje proti důvodům napadeného usnesení. Stěžovatelka de facto namítá, že o dovolání vedlejší účastnice nerozhodoval "kvalifikovaný senát", což se prý odrazilo i v přijatém řešení sporné právní otázky. Jak však Ústavní soud konstatoval výše, právo stěžovatelky na jejího zákonného soudce určeného na základě transparentních a předem stanovených pravidel nebylo v projednávané věci porušeno. Stran zbývající argumentace stěžovatelky vztahující se k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení nevykazuje žádné ústavně relevantní vady typu zjevné svévole v rozhodování soudu, nedostatečného odůvodnění či podjatosti ve věci rozhodujících soudců.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh stěžovatelky odmítnout. V rozsahu, v němž ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti důvodům usnesení dovolacího soudu tak učinil podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve zbytku pak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu