ECLI:CZ:US:2018:4.US.1071.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1071/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, č. j. 4 Tdo 1630/2016-168, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 8 To 28/2016, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2015, č. j. 34 T 9/2014-5356, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") uznán vinným jednak pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §140 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. g) trestního zákoníku, jednak zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku. Dále byl uznán vinným pokračujícím zločinem založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle §403 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §58 odst. 5 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a devíti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Ve vztahu k pokusu zločinu vraždy a zločinu obecného ohrožení vzal nalézací soud v uvedeném trestním řízení za prokázané, že (stručně řečeno) stěžovatel spolu s dalším spoluobžalovaným, jako sympatizanti a příznivci mezinárodní neonacistické organizace, po předchozí dohodě na realizaci žhářského útoku na ubytovnu v A., při vědomí, že tato ubytovna je obývána osobami převážně romské národnosti, v době kolem 02.00 hod. nejprve do prostoru hlavních vchodových dveří ubytovny rozlili benzín a poté jej zapálili, čímž ztížili obyvatelům ubytovny případné opuštění hořícího objektu. Stěžovatel následně hodil jednu láhev s hořlavinou s hořícím knotem do okna jedné z bytových jednotek ubytovny, ve které byla přítomna spící sluchově postižená osoba romského původu. Spoluobžalovaný druhou připravenou láhev s hořlavinou, jejíž knot však již nestačil zapálit z důvodu vyrušení další osobou, vhodil do okna vedle se nacházející bytové jednotky ubytovny, ve které byly přítomny dvě spící osoby romského původu. Celkově se v ubytovně nacházelo deset dospělých a osm nezletilých osob. Vzniklý požár, jak u vchodových dveří ubytovny, tak v prostoru okna prvně uvedené bytové jednotky, se podařilo obyvatelům ubytovny uhasit, aniž by kdokoliv z osob přítomných na ubytovně utrpěl újmu na zdraví. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel se spoluobviněným si byli vědomi a byli srozuměni jednak že při vhození hořících zápalných lahví do oken ubytovny a průniku zapáleného benzínu do dvou bytových jednotek za nimi se nacházejících mohou v důsledku takto iniciovaného požáru, který by při volném rozvoji zcela zachvátil uvedené bytové jednotky, způsobit smrt osob žijících v těchto bytových jednotkách, jednak že další osoby nacházející se v ostatních prostorách ubytovny mohou způsobeným požárem vydat v nebezpečí těžké újmy na zdraví či smrti, a to zejména v důsledku stoupajících a šířících se toxických a dusivých zplodin hoření.
Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") musel podle §258 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zrušit výroky o trestu, byť trest uložený nalézacím soudem shledal zákonným a přiměřeným, a to proto, že navazovaly na zrušený výrok nalézacího soudu o vině stěžovatele. Tento výrok o vině podle odvolacího soudu trpěl v podstatě formální vadou právní kvalifikace, neboť nalézací soud aplikoval u §140 trestního zákoníku současně odst. 1 i odst. 2, kdy však §140 odst. 2 trestního zákoníku je samostatnou skutkovou podstatou a proto bylo namístě skutek posoudit jen podle §140 odst. 2 trestního zákoníku. Ve shodě s nalézacím soudem uložil odvolací soud stěžovateli trest odnětí svobody ve výměře šesti let a devíti měsíců. Jediná změna, kterou odvolací soud v této souvislosti učinil, se týkala zařazení stěžovatele pro výkon trestu do věznice s dozorem, neboť věznice s mírnějším režimem je podle odvolacího soudu vhodnější k jeho nápravě, a to s ohledem na prozatímní bezúhonnost a nízký věk stěžovatele.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Stěžovatel ve svém dovolání vznesl mimo jiné i výhrady týkající se právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu vraždy v souběhu se zločinem obecného ohrožení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se nalézací i odvolací soud uvedenou námitkou náležitě zabývaly, přičemž odvolací soud v této souvislosti přiléhavě poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 8 Tdo 972/2011 (dále jen "rozhodnutí sp. zn. Tdo 972/2011"), ve kterém se Nejvyšší soud touto otázkou zabýval.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá chybnou právní kvalifikaci skutku, pro který byl uznán vinným z pokusu vraždy a ze zločinu obecného ohrožení, kterou soudy v jeho věci porušily princip nullum crimen sine lege. Rozdělení jednání stěžovatele na dva rozdílné skutky je v rozporu s právní teorií jednoty (totožnosti) skutku i se závěry judikatury. Soudy tím podle stěžovatele stvořily post facto zcela umělou právní konstrukci dvojjednání pachatele, aby pod ní mohly subsumovat jinak jednotné jednání. Jednota skutku je dána subjektivními a objektivními faktory, přičemž obě skupiny těchto faktorů byly podle stěžovatele v jeho případě naplněny. Z hlediska objektivního šlo o jeden nedělitelný útok, čemuž odpovídá způsob provedení, časová souslednost, lokalizace na jediném místě i zvolený cíl. Ani z hlediska subjektivního stěžovatel neuvažoval o svém skutku jako o dvou různých útocích. Nevěděl, kolik osob se v domě nachází, natož v jakých místnostech, a tedy ani nevěděl, že za oknem, vůči němuž směřoval prvý hod, někdo spí. Již z této skutečnosti je zřejmé, že vůči této osobě nemohl stěžovatel pojmout vražedný úmysl. Z jednání následného po prvním hodu je patrné, že pro stěžovatele bylo zcela nerozhodné, zdaří-li se či nikoliv, neboť úmysl směřoval toliko k postrašení obyvatel ubytovny. Není logické, že by si stěžovatel či spoluobžalovaný dopředu neověřili, zda někdo v místnosti je, např. nahlédnutím do okna, měli-li by skutečně vražedný úmysl. Stěžovatel se proto domnívá, že svým jednáním naplnil toliko skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení a současná kvalifikace tohoto skutku i jako trestného činu vraždy by podle něj byla možná jen v případě jednočinného souběhu obou těchto trestných činů.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 972/2011, stěžovatel konstatuje, jednak že se jím Nejvyšší soud odchýlil od ustálené judikatury [rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 5. 9. 1974, sp. zn. Tsf 3/74 (R 43/1974) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 3. 1984, sp. zn. 1 Tzf 1/84 (R 44/1984)], a jednak že citované rozhodnutí není přiléhavé intencím daného případu, neboť závěr citovaného rozsudku je založen na skutečnosti, že by specialita úmyslné varianty trestného činu obecného ohrožení vůči trestnému činu vraždy nevyjadřovala dostatečně závažnost činu v těch případech, je-li shledáno naplnění některé modality kvalifikované skutkové podstaty. Stěžovatel dodává, že pokud by společně se spoluobžalovaným svým jednáním sledovali úmysl usmrtit kohokoliv z obyvatel ubytovny, jistě by neplýtvali jednou lahví na vchodové dveře, ve kterých se nikdo nenacházel, a další láhev by nevhazovali nezapálenou. Přitom není pravdou, že by spoluobžalovaný již nestačil druhou lahev zapálit z důvodu vyrušení třetí osobou, když je toto vyrušení neodradilo ani od tomu předcházejícímu jednání. S ohledem na skutečnost, že byla druhá láhev nezapálená, nemohlo by teoreticky ani dojít k pokusu vraždy na dvou a více osobách.
Stěžovatel závěrem své ústavní stížnosti shrnuje, že s ohledem na subjektivní stránku měly obecné soudy dospět k závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu ohrožovacím, bez specifikace zaměření k nějakým konkrétním následkům. Tomuto úmyslu pak odpovídá právní kvalifikace toliko trestného činu obecného ohrožení. Okolnosti případu a jeho závažnost nevyžadovaly k přiléhavé právní kvalifikaci souběh kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy a kvalifikované skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Maje na zřeteli uvedené zásady, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
První okruh námitek stěžovatele míří proti právní kvalifikaci jeho jednání jako jednočinného souběhu pokusu zločinu kvalifikované vraždy se zločinem obecného ohrožení. Jde přitom o opakování námitek, které stěžovatel vznášel již ve svém dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení k tomu konstatoval, že "[i] touto námitkou se soudy obou stupňů náležitě zabývaly. Jak správně uvedl Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, soud prvního stupně správně zohlednil skutečnost, že obvinění byli při svém obecně nebezpečném jednání, které bylo motivováno záští vůči romskému etniku, srozuměni nejen s tím, že ohrozí život a zdraví osob obývajících ubytovnu, ale byli smířeni i s tím, že přitom usmrtí osoby spící přímo v místnostech, kam směřovaly zápalné lahve". K otázce uvedeného jednočinného souběhu přitom Nejvyšší soud, odvolací soud i nalézací soud poukázaly v napadených rozhodnutích na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 972/2011, ve kterém dovolací soud konstatoval, že "jestliže pachatel úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti a takovým činem úmyslně způsobí smrt, a to za současného naplnění některé z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby uvedených v ustanovení §219 odst. 2 písm. a) až h) tr. zák., není vyloučeno posoudit jeho jednání jednak jako trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák., a jednak jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 tr. zák., protože jen tak bude přiléhavě vystihnuta skutečná povaha a závažnost jeho činu. Tento právní závěr není vyloučen ani vzájemným vztahem obou zmiňovaných ustanovení, poněvadž zájmy, jimž poskytují ochranu, nejsou zcela identické".
Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že posledně citované usnesení Nejvyššího soudu není přiléhavé intencím posuzovaného případu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 972/2011 k danému závěru o jednočinném souběhu, na jehož posouzení byla aplikována předchozí právní úprava zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že významná je skutečnost, že kvalifikovaná skutková podstata trestného činu vraždy obsahuje takové okolnosti charakterizující následek, způsob provedení činu a jeho pohnutku, že nebyl-li by skutek posouzen právě podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy a byl by kvalifikován jen jako trestný čin obecného ohrožení, pro jehož naplnění postačí, aby úmysl pachatele obecně nebezpečného jednání směřoval k usmrcení i jen jedné osoby, nebyla by důsledně vystihnuta jeho podstata.
Současně Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 972/2011 směrem k právní úpravě zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který byl aplikován na nyní posuzovanou věc, doplnil, že: "Ještě významněji se rozdíl mezi těmito trestnými činy zjevuje v úpravě obsažené v trestním zákoníku, který svoji prioritu v podobě ochrany života vyjádřil u zločinu vraždy podle §140 odst. 3 tr. zákoníku (srovnatelný s §219 odst. 2 tr. zák.) rozmezím trestní sazby odnětí svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem, zatímco u zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 3 tr. zákoníku (obdoba §179 odst. 3 tr. zák.) je stanovena trestní sazba odnětí svobody na dvanáct až dvacet let a taktéž možnost uložení výjimečného trestu, z čehož vyplývá, že trestní sazba zločinu vraždy podle §140 odst. 3 tr. zákoníku je přísnější než trestní sazba §272 odst. 3 tr. zákoníku a tím spíše se zužuje prostor pro úvahy o specialitě tohoto ustanovení vůči ustanovení §140 odst. 3 tr. zákoníku".
Ústavní soud dodává, že uvedený závěr - vylučující vztah speciality mezi trestnými činy vraždy podle §140 odst. 3 trestního zákoníku a obecného ohrožení podle §272 odst. 3 trestního zákoníku - platí tím spíše, pokud v nyní posuzovaném případě jde o trestný čin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku (u něhož je stanovena trestní sazba odnětí svobody na tři léta až osm let), neboť v porovnání s ním je trestní sazba zločinu vraždy podle §140 odst. 3 trestního zákoníku ještě přísnější, tedy rozdíl mezi těmito trestnými činy ještě výraznější, a proto prostor pro úvahy o specialitě trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku ještě užší.
Namítá-li stěžovatel, že poukazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 972/2011, se dovolací soud odchýlil od dvou svých dřívějších (shora citovaných) rozhodnutí, které stěžovatel označuje za ustálenou judikaturu, lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 972/2011, ve kterém Nejvyšší soud vysvětluje, že rozhodnutí, kterých se stěžovatel nyní dovolává, "byla uveřejněna za jiných společenských poměrů a za odlišné pozitivně právní úpravy, v době, kdy pachatele trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. bylo možné potrestat trestem odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo trestem smrti, zatímco pachatele trestného činu vraždy podle §219 tr. zák., aniž by existovala jeho kvalifikovaná skutková podstata, trestem odnětí svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti(...)". Trestní sazba uvedená v ustanovení §179 odst. 3 trestního zákona byla tedy přísnější než trestní sazba stanovená za trestný čin vraždy, a trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákona byl proto v případě úmyslného usmrcení jiného ve vztahu speciality vůči trestnému činu vraždy podle §219 trestního zákona. Ústavní soud nad rámec uvedeného dodává, že již dříve usnesením ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1418/12, ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 972/2011, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že svým jednáním nesledoval úmysl kohokoliv usmrtit, odkazuje Ústavní soud na tu část odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve které dovolací soud v souladu se závěry nalézacího a odvolacího soudu konstatuje, že: "Lze s potřebnou mírou jistoty konstatovat, že obvinění byli v okamžiku útoku na ubytovnu smířeni i s alternativou, že usmrtí osoby nacházející se v přímo napadených místnostech. O takovém eventuálním úmyslu obžalovaných vypovídá zvolená noční doba spáchání útoku, výběr stranou stojícího objektu a zejména konkrétní kroky, které obžalovaní podnikli (vyrobili zápalné láhve s takovým množstvím hořlavé látky, která byla schopna způsobit nejen okamžité plamenné hoření po celé rozlité ploše, ale vzhledem ke svému obsahu i úplné vyhoření obvykle zařízené místnosti do 30 minut, zápalné lahve vhodili bez jakéhokoli předchozího varování do oken místností opatřených záclonami, za nimiž bylo zhasnuto, takže museli logicky předpokládat, že jejich obyvatelé spí a pokud se včas neprobudí, zemřou v důsledku popálenin a toxických zplodin), případně nepodnikli (nezkontrolovali, zda obyvatelé ubytovny mají možnost útěku jiným východem, přestože viděli, že hlavní východ, u kterého rozlili a zapálili zbytek přineseného benzínu, je uzavřen mříží, sami neučinili žádné záchranné akce poté, co viděli, že jedno z oken začalo hořet plameny). Závěru o naplnění eventuálního úmyslu usmrtit jiného v posuzovaném případě s ohledem na uvedená zjištění rozhodně nebrání okolnost, že obžalovaní neútočili zápalnými lahvemi přímo proti konkrétním osobám, ale jen na dům, který tyto osoby obývaly" (odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
K námitce stěžovatele, že není pravdou, že by spoluobžalovaný již nestačil druhou lahev zapálit z důvodu vyrušení třetí osobou, Ústavní soud pro úplnost připomíná, že mu nepřísluší posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souvislosti s uvedenou námitkou nejde.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu