ECLI:CZ:US:2018:4.US.1556.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1556/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká 153/25, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018, č. j. 22 Cdo 5647/2017-343, Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2016, č. j. 18 Co 169/2016-301, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. dubna 2016, č. j. 42 C 172/2012-288, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, 4 odst. 1, 2 a 3, 11 a 36 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky.
Výše uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl její návrh na bezplatné ustanovení zástupce pro řízení o dovolání (výrok II.). Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně citovaným usnesením potvrdil; Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolací řízení zastavil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně uvádí okolnosti, které vedly k zahájení řízení ve věci samé. Stěžovatelce byl v roce 2010 odebrán Policií České republiky pes, který byl následně z úschovy vydán jiné osobě. Proto se stěžovatelka domáhala určení vlastnictví předmětného psa, ale Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. prosince 2014, č. j. 42 C 172/2012-213, její žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl, což potvrdil i Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j. 18 Co 266/2015-259. Pro řízení o dovolání požádala stěžovatelka o osvobození od soudních poplatků, o kterém soudy rozhodly, jak shora uvedeno. Stěžovatelka nadále trvá na projednání věci - bude-li uznána vlastnicí psa, hodlá se domáhat náhrady vůči Policii České republiky za její postup ve věci, a to bez ohledu na skutečnost, že pes již pošel.
Ve vztahu k napadeným usnesením o návrhu na osvobození od soudního poplatku stěžovatelka především namítá, že jsou nepředvídatelná - protože v řízení nebyla zastoupena, nemusela některým procesním situacím rozumět. V dřívější fázi řízení byla od soudního poplatku osvobozena a rozhodnutí nebylo zrušeno - požádala-li o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, měly soudy zohlednit právě předchozí rozhodnutí. Soudy navíc vycházely z veřejných informací o konkursu na stěžovatelku v letech 2000-2009, přestože ona to ve svém prohlášení neuváděla, a z jí uvedené částky důchodu bez exekučních srážek. Soud nedůvodně přihlédl k finančním problémům stěžovatelky i důvodům, které k nim vedly, aby jí znemožnil podat dovolání; v tomto směru stěžovatelka namítá rozpor s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2557/13 či IV. ÚS 659/12). Za nesprávné považuje stěžovatelka i závěry Nejvyššího soudu, který přihlédl k tomu, že předmětný pes pošel, protože ustálená judikatura umožnuje určení vlastnictví k věci, která zanikla.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm ani součástí obecných soudů; případným porušením práv fyzických osob se zabývá tehdy, je-li současně porušením základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Rozsah přezkumu je pak limitován i řádně (ve lhůtě) podanou ústavní stížností. Brojila-li stěžovatelka původně i proti rozsudkům ve věci samé, nebyl její požadavek včasný ani přípustný, a proto stěžovatelce ustanovený zástupce správně omezil petit stížnosti. Ústavní soud by totiž nemohl přihlížet k části ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka podrobně zabývala důvody podání žaloby a řízením ve věci samé. Předmětem přezkumu je proto výhradně řízení, ve kterém soudy prvního a druhého stupně rozhodovaly o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků, a usnesení dovolacího soudu o zastavení řízení.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh účastníka zcela osvobodit od soudních poplatků jen výjimečně, z části tehdy, "odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva".
Soud prvního stupně při svém rozhodování zohlednil, že stěžovatelka blíže nepopsala okolnosti své nepříznivé finanční situace, neuvedla aktuální výši dluhu, a samotné její tvrzení v tomto ohledu není důvodem pro osvobození od soudních poplatků. S tím stěžovatelka nesouhlasila a v odvolání namítla nespravedlnost exekučního titulu, konkursního řízení, a tím i závěrů o zavinění její špatné finanční situace. Městský soud v Praze přesto potvrdil správnost závěru o nedostatečnosti stěžovatelkou uváděných sociálních a majetkových poměrů pro osvobození od soudního poplatku, a přihlédl i k pořádkové pokutě udělené stěžovatelce jmenovaným soudem v jiném řízení pro hrubé invektivy vůči soudním osobám. Odvolací soud uzavřel, že nepříznivá situace stěžovatelky je dána jejím dlouhodobým přístupem k řešení jejích věcí a rovněž konstatoval, že soud prvního stupně pominul kumulativní důvody pro (ne)přiznání osvobození od soudního poplatku, tedy nevzal v úvahu, nejde-li o svévolné nebo zcela bezúspěšné uplatňování práva, což je okolnost plynoucí přímo z pravomocných rozsudků ve věci samé. Stěžovatelka stále ignoruje poučení, kterého se jí v řízení o určení vlastnictví psa dostalo, soudu se tak z odvolání jeví jen její snaha o prodlužování řízení a uplatnění nároku na zadostiučinění za průtahy v řízení.
Nejvyšší soud především uvedl, že stěžovatelka znovu (27. července 2016) požádala o osvobození od soudního poplatku; toto řízení Obvodní soud pro Prahu 2 zastavil usnesením ze dne 14. července 2017, č. j. 42 C 172/2012-327. Městský soud v Praze uvedené usnesení zrušil a věc vrátil (5. října 2017, č. j. 18 Co 303/2017-334) s tím, že návrh je třeba hodnotit podle obsahu jako podání nezastoupeného účastníka řízení bez právního vzdělání, které je dovoláním proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2016, č. j. 18 Co 169/2016-301; je proto namístě věc předložit Nejvyššímu soudu, protože dovolání proti rozhodnutí, zda lze přiznat osvobození od soudního poplatku za dovolání, nelze podmínit zaplacením soudního poplatku, neboť by šlo o odepření práva, a takové podání nezastoupeného účastníka přísluší posoudit přímo Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud následně také dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatňuje právo svévolně a zřejmě bezúspěšně, domáhá se, i při absenci naléhavého právního zájmu, přezkumu rozhodnutí, přestože předmětný pes již pošel a stěžovatelka byla poučena, že není možné určit vlastnictví k věci, která již neexistuje. Podle obsahu spisu má proto Nejvyšší soud za to, že stěžovatelka nepodala dovolání v zájmu ochrany svých subjektivních práva, ale jen zlovolně se zájmem způsobit škodu (újmu) někomu jinému - soudy jí proto správně nepřiznaly osvobození od soudního poplatku a neustanovily zástupce. Nejvyšší soud za rozhodné považuje, že stěžovatelka, ač byla řádně a včas poučena o nezbytnosti zastoupení v řízení o dovolání (i ve věci přezkumu nepřiznání soudního poplatku) již soudem prvního stupně (usnesení ze dne 14. října 2016, č. j. 42 C 172/2012-305), tento nedostatek neodstranila, a proto dovolací řízení zastavil.
Z popsané rekapitulace věci je patrné, že soudy postupovaly v řízení v souladu s procesními předpisy i s relevantní judikaturou Ústavního soudu, své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily, státní moc uplatily zákonem stanoveným způsobem, aniž by vybočily ze stanovených mezí (čl. 2 odst. 2 Listiny). Soudy přitom neomezily základní práva či svobody stěžovatelky; povinnosti, které jí uložily a jejichž naplnění požadovaly, nepředstavují zkrácení stěžovatelky způsobem, který vylučuje čl. 4 odst. 1, 2 Listiny. Požadavek na uhrazení soudního poplatku je zákonné omezení ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny. Nebyla-li stěžovatelka od soudního poplatku osvobozena proto, že nesplnila požadavky, které zákon pro takový případ stanoví, nemůže jít o porušení práva na spravedlivý proces ani práva vlastnického (čl. 11 a 36 Listiny).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu