infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.2018, sp. zn. IV. ÚS 1864/18 [ usnesení / FILIP / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:4.US.1864.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:4.US.1864.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1864/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Jakubem Klatovským, advokátem, sídlem Dejvická 306/9, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 č. j. 30 Cdo 964/2018-171 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. ledna 2018 č. j. 25 C 170/2015-167, za účasti Nejvyššího soudu a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ve věci se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vydal usnesení ze dne 8. 11. 2017 č. j. 25 C 170/2015-158, kterým rozhodl o tom, že stěžovateli nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 9. 2017 č. j. 14 Co 248/2017-146. Soud ve svém odůvodnění uvedl, že splnění podmínky pro osvobození od soudních poplatků je předpokladem pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a proto ani této žádosti není vyhověno. 3. Městský soud výše uvedené usnesení obvodního soudu svým usnesením ze dne 5. 12. 2017 č. j. 14 Co 451/2017-165 potvrdil. 4. Obvodní soud napadeným usnesením ze dne 18. 1. 2018 č. j. 25 C 170/2015-167 vyzval stěžovatele, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 8. 9. 2017 č. j. 14 Co 248/2017-146. Obvodní soud stěžovateli stanovil lhůtu 5 dnů od doručení usnesení k předložení plné moci zvoleného advokáta a jím sepsaného dovolání, jinak Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. 5. Stěžovatel na toto usnesení reagoval podáním ze dne 26. 1. 2018, ve kterém navrhl, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce z řad advokátů. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 964/2018-171 řízení o dovolání stěžovatele podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení (§241 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, když se nezabývaly jeho návrhem ze dne 26. 1. 2018 na přiznání osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů pro ochranu zájmů v dovolacím řízení, ačkoliv se tímto návrhem formálně zabývat měly. 8. Obvodní soud v napadeném usnesení nadto stěžovateli stanovil dle jeho názoru nesplnitelnou velmi krátkou pětidenní lhůtu k předložení plné moci zvoleného advokáta a jím sepsaného dovolání za situace, kdy si byl vědom skutečnosti, že jeho žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení dříve pravomocně nevyhověl. Vzhledem k jeho majetkovým poměrům si ve výše stanovené lhůtě nedokázal stěžovatel zástupce včas zajistit, v důsledku čehož Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil. V souladu s jeho výše uvedeným návrhem na ustanovení zástupce ze dne 26. 1. 2018 stěžovatel konstatuje, že lhůta 5 dnů je při jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech nesplnitelná. Obecně považuje tuto lhůtu za velmi krátkou za situace, kdy v této lhůtě musel být zahrnut čas na vyhledání advokáta, předání veškerých podkladů k věci, čas právního zástupce na nastudování věci a přípravu podání. Vzhledem k rozsahu spisu lze důvodně předpokládat, že by zástupci z řad advokátů, vzhledem ke své profesní odpovědnosti, odmítli zastoupení převzít, neboť poskytnutá lhůta nemůže objektivně stačit ani pro nastudování podkladů. 9. Postupem obecných soudů byl stěžovateli dle jeho názoru odepřen přístup k soudu, pročež navrhuje zrušení napadených usnesení. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených usnesení, a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena nebyla. 13. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (srov. usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 427/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 14. Stěžovateli lze přisvědčit, že soudy se jeho poslední žádostí ze dne 26. 1. 2018, o ustanovení právního zástupce, již nijak nezabývaly, a ani Nejvyšší soud nezohlednil skutečnost, že stěžovatel požádal opětovně o ustanovení zástupce a podal námitky proti výzvě k volbě právního zástupce. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení o této skutečnosti pouze jednou větou zmínil, ale nijak ji nepromítl do odůvodnění napadeného usnesení. Toto pochybení představuje zásah do práva stěžovatele na řádné odůvodnění a na přístup k soudu. V kontextu řízení jako celku však tato skutečnost nenabývá ústavněprávní intenzity, protože se osvobozením od soudních poplatků a s tím spojenou otázkou ustanovení zástupce z řad advokátů obecné soudy zabývaly ve stěžovatelově věci v předcházejícím řízení dostatečně a pravomocně rozhodly (a to usnesením obvodního soudu ze dne 8. 11. 2017 č. j. 25 C 170/2015-158, které bylo potvrzeno usnesením městského soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 14 Co 451/2017-165, přičemž ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 920/18), že stěžovatel nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků, což je předpokladem pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení. 15. Ústavní soud na tomto místě dále připomíná, že v nálezu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99) připustil, že o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku nemusí být pokaždé rozhodnuto, jelikož opačný postup by mohl vést ke zbytečnému prodlužování řízení. Povinnost rozhodnout se uplatní jen v případě, že žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. Obdobně Ústavní soud rozhodl také v usnesení ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1901/11 nebo ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 2040/11. 16. V projednávané věci však stěžovatel ve své žádosti ze dne 26. 1. 2018 uvedl pouze zcela nepatrnou změnu v jeho osobních poměrech (a to snížení dávky státní sociální pomoci o 590 Kč), přičemž vzhledem k žalované částce ve výši 5 000 000 Kč a vzhledem k důvodům, kterým bylo rozhodnuto o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků usnesením obvodního soudu ze dne 8. 11. 2017 č. j. 25 C 170/2015-158 (které bylo potvrzeno usnesením městského soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 14 Co 451/2017-165, přičemž ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 920/18), je tato změna poměrů vskutku zanedbatelná, přičemž tím, že se stěžovatelovou předchozí žádostí v tomto směru obecné soudy zabývaly pouhé necelé tři měsíce před podáním jeho opakované žádosti, nelze jejich postup shledat jako natolik excesivní, aby ospravedlňoval kasační zásah Ústavního soudu. S ohledem na řízení jako celek tedy nelze v samotném postupu Nejvyššího soudu (a jemu předcházejícímu postupu obvodního soudu), jakkoli vybočoval z principů řádného procesu (stručnost odůvodnění), shledat tak intenzivní zásah do práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který by bylo možno označit v kontextu celého řízení za porušení (tzv. kvalifikovanou vadu řízení) práva na soudní ochranu, jehož součástí záruka přístupu k soudu je. 17. Ústavní soud se dále musel zabývat tvrzenou protiústavností stanovené pětidenní lhůty ze strany obvodního soudu k předložení plné moci zvoleného advokáta a jím sepsaného dovolání. Pro posouzení konkrétního případu stěžovatele je tedy ještě třeba posoudit, zda byla lhůta, již mu obvodní soud stanovil ke splnění povinností uvedených ve výzvě, dostatečná. 18. Ústavní soud se problematikou ústavnosti lhůt zabýval v minulosti již několikrát. Z jeho judikatury vyplývá, že lhůta prima facie bez dalšího nevykazuje a ani nemůže vykazovat znaky protiústavnosti, tyto pak mohou být dány teprve "konkrétními okolnostmi" posuzované věci, jinými slovy, posouzení ústavnosti lhůty je posouzením kontextuálním [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539)]. 19. V konkrétní věci stěžovatele je nutno uvést, že tento vede celou řadu řízení před obecnými soudy, a také před Ústavním soudem, a bezpochyby je mu známo (což ostatně vyplývá z jeho opakovaných žádostí o ustanovení advokáta pro dovolací řízení), že povinné zastoupení advokátem je nutným předpokladem pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu, jinak je dovolací řízení obligatorně zastaveno (§241, §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že bylo-li pravomocně rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 8. 11. 2017 č. j. 25 C 170/2015-158 (které bylo potvrzeno usnesením městského soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 14 Co 451/2017-165), že se stěžovateli nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení proti rozsudku městského soudu ze dne 8. 9. 2017 č. j. 14 Co 248/2017-146, přičemž soud ve svém odůvodnění uvedl, že splnění podmínky pro osvobození od soudních poplatků je předpokladem pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a proto ani této žádosti nebylo vyhověno, bylo bezpochyby stěžovateli zřejmé, že si bude muset pro toto konkrétní dovolací řízení obstarat advokáta sám. 20. Jinými slovy řečeno, nejpozději od doručení rozhodnutí městského soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 14 Co 451/2017-165 (které bylo stěžovateli dle jeho vlastního tvrzení doručeno dne 9. 1. 2018 - jak vyplývá z jeho ústavní stížnosti ve věci sp. zn. IV. ÚS 920/18) stěžovatel věděl, že bude - dříve či později (stejně jako v řadě předchozích jím vedených soudních sporech) - vyzván k doložení splnění podmínky povinného zastoupení, a již od tohoto okamžiku si mohl (a měl) advokáta obstarávat sám (jelikož právo náleží bdělým - vigilantibus iura scripta sunt). Byla-li mu tedy napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 18. 1. 2018 č. j. 25 C 170/2015-167 (které bylo stěžovateli dle jeho vlastního tvrzení doručeno dne 23. 1. 2018) stanovena pětidenní lhůta k předložení plné moci zvoleného advokáta a jím sepsaného dovolání, nelze v daném kontextu a v této konkrétní věci stěžovatele považovat tuto lhůtu za protiústavní, jelikož stěžovatel měl de facto lhůtu k doložení právního zastoupení v délce trvání 14 dnů. Nadto stěžovatel ani ve stanovené lhůtě nepožádal o její prodloužení, např. s odůvodněním, že tato je příliš krátká a že se snaží advokáta obstarat, nýbrž toliko opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků. Za této procesní situace se jeví jeho argumentace o protiústavnosti stanovené lhůty jako toliko účelová. Z výše uvedených důvodů nemohlo dojít k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu a na soudní ochranu tím, že dovolací řízení v jeho věci bylo zastaveno. Námitku porušení čl. 37 odst. 2 Listiny je tedy nutno rovněž odmítnout, neboť stěžovatel dostal příležitost zažádat o ustanovení právního zástupce, jak vyplývá z výše uvedeného, přičemž pro posouzení ústavnosti postupu obecných soudů není bez významu, že na povinnost právního zastoupení byl stěžovatel v řadě jím vedených soudních sporů opakovaně upozorňován a vzhledem k fakticky nezměněným osobních poměrům mohl důvodně očekávat, že se tak stane i v posuzované věci. 21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:4.US.1864.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1864/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 6. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 29. 5. 2018
Datum zpřístupnění 1. 8. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - práce a sociálních věcí
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §30 odst.1, §138 odst.1, §104 odst.2, §241b odst.2, §243c odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík poplatek/soudní
advokát/ustanovený
dovolání/náležitosti
odůvodnění
lhůta/soudcovská
poplatek/osvobození
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1864-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 102806
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-08-02