ECLI:CZ:US:2018:4.US.2947.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2947/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, Klatovská třída 202, PS-335, SPO 1/7-1, 306 35 Plzeň, zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 671/24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017 č. j. 6 Tdo 629/2017-57, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2016 sp. zn. 8 To 75/2016, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 sp. zn. 3 T 3/2014, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 20. září 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se A. D. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu presumpce neviny zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny a principu rovnosti účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel dále namítá i porušení článku 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zároveň stěžovatel požádal Ústavní soud o přiznání bezplatné obhajoby a o osvobození od placení soudního poplatku. Svoji ústavní stížnost následně stěžovatel doplnil celkem devíti dalšími podáními.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") ze dne 1. června 2016 sp. zn. 3 T 3/2014 byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) a j) tr. zákoníku, ve spojení s §21 odst. 1 tr. zákoníku, dále zvlášť závažným zločinem loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, přečinem nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci dle §207 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Za prvý a třetí z uvedených trestných činů byl obviněný odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvaadvaceti roků. Za druhý a čtvrtý z uvedených trestných činů byl obviněný odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let (za současného zrušení výroku o trestu, o němž bylo rozhodnuto dříve blíže uvedenými rozhodnutími, jakož i všech výroků na daný zrušený výrok o trestu obsahově navazujících, pokud jeho zrušením pozbyly podkladu).
Uvedených trestných činů se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit takto:
1) Pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy se měl dopustit tak, že na parkovišti před obchodním domem IKEA Zličín, v úmyslu zmocnit se za použití zbraně finanční hotovosti, maskován kuklou a oblečen do černé kombinézy s nápisem "POLICIE", společně s dalšími dvěma spolupachateli přepadl opancéřovaný kurzovní vůz. V průběhu přepadení však následně vybočil z původně dohodnutého použití zbraně toliko jako pohrůžky vůči osádce kurzovního vozu, a v úmyslu usmrtit a získat tak pro sebe či jiného snadněji finanční prostředky, vystřelil ze samopalu z bezprostřední blízkosti dávku minimálně 10 střel na zavírající se posuvné dveře kursovního vozu, přičemž jedna ze střel pronikla do interiéru vozidla, kde se v tu chvíli nacházely dvě osoby.
2) Zvlášť závažného zločinu loupeže se měl obviněný dopustit tak, že společně s dalším spoluobviněným, oděni do černých kombinéz s nápisem "POLICIE" a ozbrojeni střelnými zbraněmi, vstoupili do baru a herny ve V. Zde pod pohrůžkou namířené střelné zbraně donutili obsluhu baru (kterou následně uzamkli na toaletách) vydat klíče od herny, přičemž odcizili finanční hotovost ve výši celkem 279 571 Kč a řadu dalších věcí (mj. trezor s další finanční hotovostí, 160 ks krabiček cigaret a několik lahví alkoholu).
3) Přečinu nedovoleného ozbrojování se měl obviněný dopustit tak, že v domě v M. přechovával samopal značky Škorpion vzor 61, s nímž se dopustil shora uvedeného pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy.
4) Přečinu neoprávněného užívání cizí věci se měl obviněný dopustit tak, že společně s dalším spoluobviněným odcizili z garáže zámku v J. traktor s návěsem, který následně ponechali odstavený v obci Ch.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný, společně s obviněným J. Č., odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 7. září 2016 sp. zn. 8 To 75/2016, napadený rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil. Ve vztahu k obviněnému tak učinil toliko ve vztahu k výroku o vině stran trestného činu uvedeného ad 4), přičemž jej nově uznal vinným pokusem přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s §21 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Nový výrok odvolacího soudu o trestech uložených obviněnému se shodoval - co do výměry uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody - s původním rozsudkem nalézacího soudu.
Následná dovolání obviněného a spoluobviněného J. Č. proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 14. června 2017 č. j. 6 Tdo 629/2017-57, odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
Stěžovatel ústavní stížností brojí předně proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, maje za to, že při objasňování skutkového stavu tento soud nepostupoval v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V tomto směru stěžovatel nalézacímu soudu vytýká především hodnocení jím provedených důkazů a neprovedení důkazů navržených obhajobou, přičemž v takovém postupu shledává porušení principu presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo, a tedy i svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel především akcentuje neprovedení jím navrhovaných důkazů, včetně vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví kardiologie a ortopedie (jimiž chtěl prokázat svůj zdravotní stav, který měl vylučovat jeho participaci na shora popsaných trestných činech), a namítá absenci adekvátního rozhodnutí o důkazních návrzích obhajoby. Dále stěžovatel napadá průběh hlavního líčení, jehož vedení předsedou senátu označuje za nezákonné a neprofesionální, k čemuž poukazuje i na údajné porušení §213, §214 a §217 tr. řádu. Zvláště ve vztahu ke své závěrečné řeči a právu posledního slova tvrdí, že mu předsedou senátu nalézacího soudu nebyla dána možnost uvést a zdůraznit skutečnosti, jimž z hlediska své obhajoby přikládal význam.
Další námitku procesního charakteru stěžovatel vztahuje k údajné nezákonnosti ve věci provedených věcných důkazů zajištěných při domovních prohlídkách a tvrdí, že tyto prohlídky nebyly provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními zákona.
Stran hmotněprávního posouzení skutku uvedeného ad 1) stěžovatel obecným soudům vytýká jeho nesprávnou právní kvalifikaci, neboť je přesvědčen, že střela nemohla pancéřováním kurzovního vozu proniknout a údajný pachatel tak rozhodně nemohl mít v úmyslu členy posádky kurzovního vozu usmrtit, ale toliko je chtěl donutit k otevření dveří vozu a vydání finanční hotovosti. Z tohoto důvodu má za to, že v daném případě přinejmenším absentuje subjektivní stránka pachatele trestného činu vraždy.
Konečně stěžovatel brojí proti výši uloženého trestu, který považuje s ohledem na svůj věk a zdravotní stav za nepřiměřený. V doplnění své ústavní stížnosti následně namítá, že nalézací soud při stanovení výše trestu pochybil, neboť opomenul zrušit výrok o uloženém trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, jenž by stěžovateli dříve uložen.
IV.
Poté, co Ústavní soud posoudil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele s hodnocením důkazů nalézacím a odvolacím soudem, právní kvalifikací skutku uvedeného ad 1) a s procesním postupem nalézacího soudu.
Ústavní soud považuje za nezbytné předně zdůraznit, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje toliko proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu. Stěžovatel tedy nenapadá usnesení dovolacího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto. V návaznosti na uvedené je třeba dodat, že stěžovatel proti napadeným rozhodnutím již jednou brojil prostřednictvím ústavní stížnosti, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 12. ledna 2017 sp. zn. IV. ÚS 3935/16 odmítl, jako nepřípustnou, neboť v době jeho rozhodování dosud nebylo rozhodnuto o podaném dovolání. Nicméně má Ústavní soud za to, že s ohledem na charakter námitek uplatňovaných v ústavní stížnosti je namístě nahlížet na ústavní stížnost tak, jako kdyby formálně směřovala i proti usnesení dovolacího soudu.
Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
Ústavní soud však nicméně ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
V prvé řadě jde o případ tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000). Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04)
Druhou skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. opět shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu).
Z posledního z uvedených příkladů vad dokazování se následně vyvinula doktrína tzv. extrémního nesouladu vycházející z jednoho z principů práva na spravedlivý proces a vylučujícího libovůli v soudním rozhodování. Tím je požadavek nezbytné návaznosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 90 Ústavy a s článkem 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud se v rámci své rozhodovací praxe rovněž opakovaně zabýval otázkou rozsahu objasnění skutkového stavu v řízení před nalézacím soudem. K vyslovení viny určitým trestným činem se přitom nevyžaduje ničím a nikým ani v sebemenší míře nezpochybnitelný skutkový stav. Požaduje se vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16). V opačném případě, tedy nedosáhne-li přesvědčení soudce této požadované kvality, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01), musí soud v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obviněného.
V neposlední řadě je třeba připomenout aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu stran otázky přiměřenosti uloženého trestu.
K přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení přistupuje ve své rozhodovací praxi Ústavní soud zdrženlivě a necítí se oprávněn do této oblasti zasahovat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 176/06, ze dne 30. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/08, ze dne 22. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 1124/09, ze dne 19. května 2015 sp. zn. II. ÚS 1429/14, ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 2996/15, ze dne 23. září 2016 sp. zn. I. ÚS 1928/16, ze dne 11. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2708/16, ze dne 9. února 2017 sp. zn. I. ÚS 9/17, ze dne 27. března 2017 sp. zn. II. ÚS 5/16, ze dne 25. října 2017 sp. zn. II. ÚS 2833/17, anebo ze dne 13. února 2018 sp. zn. II. ÚS 3761/17).
Ukládání trestů obecnými soudy se přesto nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity, pročež Ústavní soud výjimečně ingeruje i do této oblasti, zvláště tehdy, neodůvodnily-li obecné soudy dostatečně výběr druhu či výměry trestu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. června 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12, anebo ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). V tomto směru se Ústavní soud aktuálně vyjádřil ve svém nálezu ze dne 17. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17, z něhož se podávají případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo zákonná kriteria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (viz body 55 a 56 citovaného nálezu).
Ve světle shora uvedených obecných východisek Ústavní soud přezkoumal jednotlivé námitky stěžovatele a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která se zřetelně podávají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se velice pečlivě zabývaly otázkou viny stěžovatele za popsané trestné činy a závěr o tom, že stěžovatel se dopustil trestných činů, jejichž spáchání mu byla kladena za vinu, je důsledkem jasné, logické a plně přezkoumatelné úvahy. Je zřejmé, že soudci obecných soudů nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že jednotlivé skutky se staly tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Současně je třeba říci, že závěr o vině stěžovatele je výsledkem procesně bezvadného postupu, jakým v průběhu trestního řízení byly objasněny jednotlivé skutečnosti i vzájemné souvislosti mezi nimi.
Lze konstatovat, že obecné soudy měly k dispozici dostatek důkazů (v podrobnostech lze odkázat i na strany 10-14, 19-20, 22-25 rozsudku nalézacího soudu a stranu 15 rozsudku soudu odvolacího) a to včetně důkazů přímých.
V tomto směru je třeba zvláště stran skutku ad 1) připomenout doznání spoluobviněného O. V., který přiznal svoji účast na přepadení kurzovního vozu, podrobně popsal jeho průběh i okolnosti seznámení se s dalšími spoluobviněnými a důvody, které jej vedly k účasti na přepadení. Vedle tohoto přímého důkazu měl nalézací soud k dispozici řadu dalších důkazů nepřímých. Z nich lze zmínit pachovou stopu stěžovatele zjištěnou na místě, kde při přepadení kurzovního vozu stál střelec, a dále pachovou stopu stěžovatele nalezenou na zadní straně rámečku registrační značky, která byla odcizena z jiného vozidla a následně se nacházela na vozidle, které spoluobvinění použili při přepadení. Dalším takovým nepřímým důkazem o vině stěžovatele bylo i zjištění shody profilu DNA zajištěného na oděvních součástkách (získaných při domovních prohlídkách), z nichž některé byly označeny nápisem "POLICIE", s DNA profilem stěžovatele, jakož i spoluobviněného J. Č..
Nelze nezmínit obhajobu stěžovatele směřující k tomu, že daný den se na místě přepadení vůbec nenacházel. Nalézací soud k tomuto poukázal jednak na vývoj v obhajobě stěžovatele (jeho tři různé verze o tom, kde se daný den nacházel), a zároveň připomenul, že tvrzení svědka P. Č., zaměstnance autoservisu, v němž se měl se spoluobviněným J. Č. v den přepadení nacházet, nelze považovat za věrohodná. Svědek totiž uvedl, že spoluobviněné zná od vidění, na stranu druhou však tvrdil, že dne 25. března 2013 (v den přepadení) přijeli tito do autoservisu již po ránu. Obdobně jako nevěrohodnou vyhodnotil nalézací soud i svědeckou výpověď M. M. (rovněž zaměstnance téhož autoservisu). Konečně nalézací soud na základě kamerového záznamu zjistil, že při přepadení střelec - stěžovatel zahájil palbu ještě před úplným uzavřením dveří kurzovního vozu, v důsledku čehož jedna ze střel pronikla do interiéru vozidla.
Obdobně stran dalších shora popsaných skutků vycházely obecné soudy z dostatečně důkazně podložených skutkových zjištění o vině stěžovatele.
Uvedená skutková zjištění následně obecné soudy promítly do svých hodnotících úvah, které plně odpovídají požadavkům formulovaným v §2 odst. 6 tr. řádu, dle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vlastního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru odpovídají požadavkům ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu, včetně vypořádání obhajoby stěžovatele a jeho důkazních návrhů (k tomu podrobně níže). Na základě argumentačně přesvědčivých odůvodnění napadených rozhodnutí lze uzavřít, že hodnotící úvahy obecných soudů nevykazují žádné ústavněprávně relevantní deficity a nelze je ani označit za jakkoliv extrémní či svévolné.
Jde-li o námitky stěžovatele týkající se neprovedení jím navržených důkazů, resp. neodůvodnění zamítnutí jeho důkazních návrhů nalézacím soudem, je třeba připomenout, že s uvedenou námitkou stěžovatele se již dříve vypořádal odvolací soud. Ten připomenul, že dle zaprotokolované slovní výměny mezi předsedou senátu a obhajobou lze dovodit, že další důkazy již v dané věci prováděny nebudou a návrhy na doplnění dokazování tak byly fakticky zamítnuty. Ke konkrétním důkazním návrhům stěžovatele pak odvolací soud připomněl, že další dokazování ohledně technických parametrů balistické ochrany dveří by s ohledem na výsledky ohledání tohoto vozidla (dle nichž jedna ze střel do interiéru kurzovního vozu skutečně pronikla a byla nalezena za sedadlem řidiče) a následnou balistickou expertizou nemohlo přinést žádné nové zásadní poznatky ohledně průběhu a možných následků střelby, ani následné právní kvalifikace jednání střelce. Obdobný závěr odvolací soud učinil i ve vztahu k navrhovanému výslechu zpracovatelů odborných vyjádření a k přehrání záznamů z bezpečnostních kamer.
Z uvedeného je tak zřejmé, že přesto, že nalézací soud neodůvodnil náležitě, proč důkazní návrhy obhajoby odmítl, nejde o situaci podřaditelnou pod některý z případů tzv. opomenutých důkazů (k dané situaci srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. června 2009 sp. zn. I. ÚS 2454/08, ze dne 3. října 2013 sp. zn. I. ÚS 1704/13, či ze dne 27. března 2018 sp. zn. II. ÚS 766/18). Pochybení nalézacího soudu dostatečně konvalidoval odvolací soud.
Další námitka stěžovatele ohledně jeho tvrzeného zdravotního stavu (k čemuž stěžovatel Ústavnímu soudu předložil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví kardiologie ze dne 10. listopadu 2004, který však postrádá náležitosti znaleckého posudku, především tzv. znaleckou doložku), je irelevantní. K tomu je třeba poukázat na tvrzení spoluobviněného V., dle něhož byl stěžovatel v době přepadení ve zcela normálním zdravotním stavu, ortopedické pomůcky nepoužíval, respektive si jich u něj nikdy nevšiml. Závěr o tom, že zdravotní stav stěžovatele nevylučoval jeho účast na předmětném přepadení, se dle nalézacího soudu dostatečně podával i ze záznamu o zadržení stěžovatele, na němž je patrné, že ten žádné ortopedické pomůcky nepoužívá, při zadržení je veden policisty a kráčí normálně.
Další námitka stěžovatele se týká provedených domovních prohlídek objektů ve S., M. a v M., popřípadě prohlídek jiných prostor. K tomuto Ústavní soud toliko připomíná, že nalézací soud konstatoval, že byly splněny veškeré zákonné náležitosti (§82 a násl. tr. řádu). Tvrdí-li stěžovatel, že při domovní prohlídce nebyly přítomny osoby "majitele, vlastníka, příbuzného či rodinného příslušníka," je třeba říci, že z ustanovení §85 odst. 1 tr. řádu se toliko podává, že orgán vykonávající domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor je povinen umožnit osobám uvedeným v §85 odst. 1 tr. řádu účast při prohlídce. Z uvedeného však neplyne, že účast těchto osob je nezbytným předpokladem zákonného průběhu prohlídky.
Co se týče námitek stěžovatel stran průběhu řízení před nalézacím soudem, odkazuje Ústavní soud jednak na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (strany 14-15) a usnesení dovolacího soudu (strany 9-10), kde se s dílčími námitkami stěžovatele ohledně skončení dokazování obecné soudy dostatečně adekvátně vypořádaly. K tvrzením stěžovatele o údajném porušení §216 a §217 tr. řádu Ústavní soud konstatuje, že tato stěžovatel vznáší prvně až v řízení o ústavní stížnosti. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), a tudíž není možné se jimi meritorně zabývat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3968/16, ze dne 30. října 2017 sp. zn. II. ÚS 922/17, či ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 586/17). Pokud se tedy danou námitkou nemohly v projednávané věci zabývat obecné soudy [srov. §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu], jejichž rozhodnutí jsou nyní Ústavnímu soudu předložena k přezkoumání, nemá ani Ústavní soud žádný prostor, aby tak učinil namísto nich.
Stěžovatel rovněž namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku uvedeného ad 1), což dovozuje z odlišného skutkového stavu, než jaký byl v této věci zjištěn obecnými soudy (tvrzení o tom, že střela nemohla vniknout dovnitř kurzovního vozu). Na tomto místě je třeba říci, že takové hodnocení stěžovatele nemá oporu v provedených důkazech, a proto ani jeho navazující úvaha o absenci jeho zavinění ve formě úmyslu nemohla obstát. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že otázkou posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty daného pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy se zabýval jak soud odvolací (strana 15-16 jeho rozsudku), tak i soud dovolací (strany 8-9 jeho usnesení) a Ústavní soud nemá, co by nad rámec jejich úvah v dané věci doplnil.
Konečně co se týče stěžovateli uloženého trestu, jejž považuje za zcela nepřiměřený, je třeba říci, že ani tuto námitku stěžovatele neshledal Ústavní soud důvodnou. Nalézací soud při rozhodování o uloženém trestu postupoval dostatečně pečlivě a jeho rozhodnutí v tomto směru nelze ničeho vytknout (srov. strany 31-33 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud velice pečlivě vážil jednotlivá kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu dle §39 tr. zákoníku.
Obiter dictum lze dodat, že v případě zhoršení zdravotního stavu stěžovatele se vždy nabízí možnost přerušení výkonu trestu odnětí svobody dle §325 odst. 1 tr. řádu (o čemž ostatně - jak je zřejmé ze stěžovatelem předloženého usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2018 sp. zn. 10 To 12/2018 - v současné době obecné soudy rozhodují).
Zbývá připomenout, že nalézací soud nepochybil, ani co se rozhodování o trestu za trestné činy uvedené sub 2) a 4) týče. Námitky stěžovatele uvedené v doplnění jeho ústavní stížnosti ze dne 10. dubna 2018 se nadto vztahují k řízení o návrhu stěžovatele na podmíněné propuštění, vedenému u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 24 PP 119/2010. Ústavní soud toliko konstatuje, že v tomto řízení nebyl stěžovateli uložen žádný trest, pouze bylo rozhodnuto o tom, že jeho návrh na podmíněné propuštění z vykonávaného trestu odnětí svobody se zamítá.
Ústavní soud připomíná ustanovení §62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům. Návrhu stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby Ústavní soudu nemohl vyhovět, neboť pro takové rozhodnutí postrádá příslušný zákonný podklad. Povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem si lze zajistit postupem dle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
Protože Ústavní soud v projednávané věci nezjistil, že by obecné soudy porušily některé ze stěžovateli zaručených základních práv, byl nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu