infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18 [ usnesení / FENYK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:4.US.3227.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:4.US.3227.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3227/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem Milady Horákové 116/109, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 49 T 4/2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 11 To 118/2017, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tdo 544/2018, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů proto, že jimi dle jeho názoru byla porušena jeho základní ústavně zaručená lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") individualizovaným v záhlaví uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věcí specifikovaných v napadeném rozsudku. 3. Skutek, v jehož spáchání obecné soudy spatřovaly trestný čin, spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v době od srpna 2015 nejpozději do 11. 5. 2016 kupovat od svého spoluobviněného přes 5 800 tablet obsahujících 3,4-methylen-dioxy-metamfetamin (MDMA), tzv. extázi, a 5 g kokainu za účelem jejich další distribuce (dále jen "předmětný skutek"). 4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel, jeho spoluobviněný a v jejich neprospěch i státní zástupce odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") za nezměněného výroku o vině a o trestu propadnutí věci nově uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, neboť dospěl k závěru, že aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve stěžovatelově případě nebyla důvodná. Odvolání stěžovatele i jeho spoluobviněného odvolací soud zamítl. Oproti nalézacímu soudu dospěl pouze k jinému součtu celkového počtu tablet extáze, které měl stěžovatel distribuovat, a to k počtu 6050 kusů. Stěžovatel proto podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních lidských práv specifikovaných výše sub 1. v těchto okruzích skutečností: 1) akceptování nezákonného důkazu, 2) nerespektování presumpce neviny a zásady in dubio pro reo a 3) nepředvídatelnosti a libovůli rozhodování obecných soudů. Ústavní soud přibližuje obsah stěžovatelovy argumentace k jednotlivým okruhům námitek následovně: 6. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že obecné soudy připustily nezákonný důkaz, na jehož základě byl odsouzen. Jednalo se o výslech svědka I. P., který měl být stěžovatelovým odběratelem a dále distribuovat tablety extáze na území Slovenské republiky. Výslech svědka v přípravném řízení byl proveden v rámci mezinárodní justiční spolupráce tzv. dožádáním. Při něm byl svědkovi předtím, než odpověděl na otázky, přečten a předložen popis skutku, v němž byly obsaženy informace, které však měly být potvrzeny či vyvráceny právě tímto důkazem. Stěžovatel tak má za to, že tímto postupem bylo porušeno ustanovení §101 odst. 3 věta třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť svědkovi byly kladeny tzv. sugestivní otázky. Přitom jen na základě výpovědi tohoto svědka dovodily obecné soudy celkový objem tablet extáze, které měl stěžovatel svědkovi prodat, a tedy i znak "velkého rozsahu" ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Na podporu této své námitky se stěžovatel dovolává usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451) a nálezu sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016. 7. Ad 2) stěžovatel předkládá vlastní hodnocení důkazního významu a obsahu výpovědi svědka P. se závěrem, že v této výpovědi jsou rozpory, svědek vypovídal podle toho, co bylo uvedeno v popisu skutku, který mu byl před odpověďmi na otázky předložen, rozpory jsou i v jeho výpovědi u hlavního líčení provedené prostřednictvím videokonferenčního zařízení v porovnání s jeho výpovědí z přípravného řízení. Stěžovatel dále rozvíjí úvahy o možné motivaci svědka vypovídat tak, aby to stěžovatele usvědčovalo, neboť v době jeho výslechu v přípravném řízení se proti němu na Slovensku vedlo trestní řízení, v jehož rámci vyjednával s prokurátorem o uzavření dohody o vině a trestu. Jestliže za těchto okolností obecné soudy uvěřily výpovědi svědka P. spíše než výpovědi stěžovatele, dopustili se tím dle něj porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Na podporu této své námitky se stěžovatel dovolává závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853), nálezu sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) a nálezu sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012 (N 127/65 SbNU 645), jehož spisovou značku stěžovatel nesprávně zaměnil za III. ÚS 3741/11. 8. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání. Stěžovatel má za to, že předložil-li Nejvyššímu soudu námitku týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces v předchozím průběhu řízení, byl Nejvyšší soud povinen se jí zabývat. Ten tak však de facto odmítl učinit. Stěžovatel se k této námitce dovolává judikaturních závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu sp. zn. II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811), nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187). 9. Dále stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud rozhodl libovolně a nepředvídatelně, pokud se odmítl zabývat jeho námitkou, že v jeho případě byly splněny všechny podmínky pro uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §58 odst. 1 trestního zákoníku. K tomu stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 668/2007 ze dne 4. 10. 2007. IV. Posouzení Ústavním soudem 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ačkoliv stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznesl námitky, které formálně ústavněprávní rovinu mají, Ústavní soud dospěl k závěru, že materiálně ji postrádají. Stěžovatelovo odsouzení nebylo založeno na nezákonném důkazu, jeho presumpce neviny zůstala zachována až do okamžiku nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku a v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné prvky libovůle či nepředvídatelnosti Ústavní soud nenalezl a neshledal v napadených rozhodnutích ani v postupech řízení jim předcházejících žádnou další vadu dosahující intenzity protiústavnosti, kterou by stěžovatel výslovně nezmínil, ale která by byla prima facie zřejmá. 13. Konkrétně se s jednotlivými námitkami stěžovatele pak Ústavní soud vypořádává následovně: 14. K námitce 1) Ústavní soud uvádí, že se lze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že při výslechu ve Slovenské republice mu byly přečteny a k nahlédnutí předloženy skutky, k nimž se měl vyjádřit, ačkoliv sám tyto skutky ve spontánní části tohoto svého výslechu neuvedl. 15. Obecné soudy však dostatečným způsobem odůvodnily stěžovatelem vytýkaný postup (srov. s. 15 napadeného rozsudku nalézacího soudu, s. 11 a 12 napadeného rozsudku odvolacího soudu a s. 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), přičemž toto odůvodnění vyznívá přesvědčivě a staví celou věc do jiného světla, než jak činí argumentace v ústavní stížnosti. 16. Předně nelze pominout skutečnost, kterou uvedl nalézací soud a kterou potvrzuje i stěžovatel, totiž že dožádání výslechu svědka P. ve Slovenské republice byla dvě. Stěžovatel se k většině dílčích skutků s výjimkou dvou přiznal, přičemž jeho obhajoba spočívala zejména v rozporování množství tablet u jednotlivých dílčích skutků. Dílčí skutky, které stěžovatel rozporoval oproti výpovědi svědka P., uvedl tento svědek při svém prvním dožádaném výslechu nad rámec předmětu tohoto dožádání (tj. toho, co česká strana vymezila jako obsah tohoto dožádání), a proto bylo provedeno ještě druhé dožádání, jehož předmětem bylo i objasnění těchto dříve svědkem specifikovaných skutků. Nelze tak dát za pravdu stěžovateli v tom, že by v rámci svého prvého dožádaného výslechu svědek P. žádné konkrétní skutky neuvedl. 17. U prvého dožádaného výslechu pak platilo, že byť se podrobněji svědek vyjádřil k jednotlivým dílčím skutkům, které byly předmětem tohoto dožádání, až poté, co mu byly předloženy, tento svědek v monologické (spontánní) části tohoto výslechu sám uvedl, že konkrétní skutky si již nepamatuje, uvedl je při svém výslechu dne 4. 5. 2016 v rámci trestního řízení týkajícího se distribuce drog, které získával od stěžovatele, vedeného proti němu ve Slovenské republice. Jak vysvětlil odvolací soud na s. 11 svého napadeného rozsudku, právě tyto informace poskytnuté svědkem P. v trestním stíhání vedeném proti němu vedly k zahájení trestního stíhání stěžovatele v České republice. 18. Poměr příčiny a následku formulace dílčích skutků kladených stěžovateli za vinu v usnesení o zahájení trestního stíhání a ve výpovědi svědka P. je tak přesně opačný, než jak tvrdí stěžovatel. Povědomost o těchto dílčích skutcích, vedoucích k zahájení trestního stíhání proti stěžovateli, totiž české orgány činné v trestním řízení získaly ještě předtím právě od tohoto svědka, nikoliv tedy svědek získal informace o těchto skutcích až od českých orgánů činných v trestním řízení při svém prvním dožádaném výslechu. Jinými slovy řečeno, pokud by svědek P. slovenským orgánům činným v trestním řízení neposkytl informace o předmětných dílčích skutcích, neměly by mu české orgány činné v trestním řízení při dožádaném výslechu co předkládat k vyjádření. Předložení popisu těchto dílčích skutků tak nelze hodnotit jako sugestivní či kapciózní otázku, ale jako prostředek konfrontace svědka s jeho dříve učiněnými sděleními, přičemž tak bylo činěno po několikaměsíčním odstupu s tím, že svědek se sám těchto svých dříve učiněných sdělení dovolával. 19. Za druhé Ústavní soud vzal v úvahu to, co uvedl i odvolací soud, totiž že i při druhém dožádaném výslechu svědek P. znovu ve spontánní části zopakoval obecně podobu své spolupráce se stěžovatelem při nakládání s návykovými látkami, a teprve až poté mu byly předloženy popisy skutků k jednotlivým vyjádřením ke každému z nich. 20. Za třetí Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelův obhájce byl tomuto výslechu přítomen, mohl klást svědkovi otázky a činit námitky proti průběhu úkonu, čehož využil a orgány činné v trestním řízení se s touto námitkou zabývaly, svědek byl řádně poučen o svém právu odepřít výpověď jak podle českého, tak podle slovenského práva a stěžovatel s výjimkou údajného položení sugestivních, resp. kapciózních otázek svědkovi žádné další relevantní námitky proti průběhu tohoto úkonu nevznesl. Právo stěžovatele na obhajobu tak bylo i při tomto procesním úkonu zachováno. 21. Za čtvrté Ústavní soud v obecné rovině připomíná, že v rámci volného hodnocení důkazů musí soudy sice přihlédnout k zákonnosti důkazu jakožto k jednomu z kriterií hodnocení každého jednotlivého důkazu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163), nález sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001 (N 174/24 SbNU 291) či nález sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 69/26 SbNU 207)], nicméně závěr o tom, že určitý důkaz, který vedl k usvědčení obviněného, byl nezákonný, neznamená sám o sobě automaticky protiústavnost odsuzujícího rozsudku. Pokud je závěr o vině bezpečně prokázán ostatními důkazy, které nebyly nezákonné, odsuzující rozsudek z hlediska ústavní konformity obstojí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012 (N 50/64 SbNU 617)]. 22. V této souvislosti je významné, že výslech svědka P. byl zopakován prostřednictvím videokonference v hlavním líčení, přičemž právě z tohoto výslechu zcela v souladu se zásadou bezprostřednosti a přímosti čerpal nalézací soud důkaz, na jehož základě ve spojení s jinými důkazy stěžovatele odsoudil. I zde byly sice svědkovi přečteny skutky tak, jak byly uvedeny v obžalobě, to se však stalo opět pouze z důvodu, že svědek si již nepamatoval dílčí skutky poté, co opětovně potvrdil v obecné rovině parametry své spolupráce se stěžovatelem při distribuci návykových látek. 23. Za páté je relevantní, že obecné soudy, zejména soud nalézací, nepřevzaly tvrzení svědka P. nekriticky jako pravdivá, ale velice pečlivě se i v kontextu námitek stěžovatele zabývaly obsahem jeho výpovědi i jeho osobou a teprve až po tomto důkladném zvážení dospěly k závěru o věrohodnosti svědka a pravdivosti jeho výpovědi. 24. Za těchto okolností Ústavní soud souhlasí se závěrem soudů obecných, že přečtení a předložení skutků svědkovi P. nezaložilo nezákonnost jeho výpovědi v přípravném řízení ani v hlavním líčení, a tato námitka stěžovatele je tedy lichá. 25. Ani námitka 2) Ústavní soud nepřesvědčila. Její podstatou v zásadě je, že obecné soudy dle stěžovatele měly aplikovat zásadu in dubio pro reo. Tato zásada vyplývá v ústavněprávní rovině z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud k tomu rekapituluje stručně své předchozí závěry. 26. Presumpce neviny vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení byly povinny dokazovat obviněnému vinu, nikoliv naopak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259) či nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73], a aby závěr o vině určité osoby konkrétním trestným činem byl založen na praktické jistotě soudu, že se tak skutečně stalo. Přetrvávají-li o tom důvodné pochybnosti, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1073/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 130/82 SbNU 137), nález sp. zn. II. ÚS 2142/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 141/70 SbNU 323) či nález sp. zn. IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 116/73 SbNU 801)], přičemž k závěru o vině nepostačuje pouhý vysoký stupeň podezření [nález sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 52/84 SbNU 603)]. Respekt k zásadě presumpce neviny mimo jiné vyžaduje, aby se soudy s náležitou pečlivostí zabývaly obhajobou obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491) či nález sp. zn. IV. ÚS 57/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 62/2 SbNU 179)]. Ani samo doznání obviněného k vyvrácení presumpce neviny nestačí [nález sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695)]. Presumpce neviny si rovněž žádá, aby i v řízení o obnově řízení, tedy již poté, co byla presumpce neviny konkrétního obviněného ústavně konformním způsobem vyvrácena, dokázaly obecné soudy hodnotit návrh na obnovu řízení nepředpojatě [nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343)]. 27. Dílčí drobné nesrovnalosti či nejasnosti však nutně zásadu in dubio pro reo nevyvolávají. Spočívají-li tyto nesrovnalosti v rozdílných výpovědích, musí soud přesvědčivě odůvodnit, proč uvěřil jedné z nich, a nikoliv té druhé [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213), usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539), usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012 (U 6/66 SbNU 441) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)]. Případná menší typová společenská škodlivost činu na těchto požadavcích ničeho nemění [nález sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165)]. Prvotní povinností orgánů činných v trestním řízení v případě, že o vině obviněného vyvstanou důvodné pochybnosti, např. v důsledku přesvědčivého zpochybnění klíčového důkazu, je pokusit se je odstranit dalším dokazováním [nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269), nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) či nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Z této povinnosti není vyňat ani soud v řízení o odvolání [nález sp. zn. I. ÚS 387/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 33/21 SbNU 295)]. Aplikace zásady in dubio pro reo proto vyžaduje vyčerpání všech reálných možností doplnění dokazování [usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. 28. Ve stěžovatelově případě však nalézací soud žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatele neměl a v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, co jej o vině stěžovatele přesvědčilo a čím své pochybnosti o ní rozptýlil. Zásada in dubio pro reo tak ve stěžovatelově věci porušena nebyla. 29. Stěžovatel opomíjí, že jím uváděná judikatura se vztahuje k případům, v nichž je vina dovozena v zásadě na základě existence jediného přímého důkazu, stojícího sám o sobě [přiměřeně k tomu srov. rovněž např. nález sp. zn. IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 116/73 SbNU 801) či nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012 (N 127/65 SbNU 645)], respektive v nichž existují dva klíčové důkazy, které si vzájemně odporují [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012 (N 50/64 SbNU 617) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)]. Tyto závěry se tak neuplatní v případech, kdy je jediný přímý důkaz podpořen uzavřeným řetězcem důkazů nepřímých. 30. Tak je tomu i ve stěžovatelově případě. Výpověď svědka P., byť se nepochybně jednalo o klíčový, protože přímý důkaz, nebyla osamocená. Podporovala ji celá řada nepřímých důkazů, zejména odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, v nichž stěžovatel otevřeně hovoří o distribuci návykových látek, jakož i částečné vlastní doznání stěžovatele v rozsahu cca 4 500 kusů tablet extáze v přípravném řízení a cca 1 500 kusů tablet extáze, které přiznal v hlavním líčení, přičemž tento rozpor v množství tablet extáze, k jejichž distribuci se svědek doznal v přípravném řízení a v hlavním líčení vysvětlil způsobem, kterému nalézací soud neuvěřil (srov. s. 11 napadeného rozsudku) a který sotva lze hodnotit jako zakládající tak silné pochybnosti, že by na jejich základě nalézací soud nemohl k závěru o vině stěžovatele ani při respektu k zásadě volného hodnocení důkazů dospět. Stěžovatel se tak nedoznal toliko k dílčím skutkům označeným v napadeném rozsudku nalézacího soudu jako I. 1) a 2), které se dohromady týkaly cca 1 300 tablet extáze. Ústavní soud upozorňuje, že právě tyto dva dílčí skutky svědek P. uvedl ve spontánní části svého prvního dožádaného výslechu, tedy tyto stojí dokonce mimo dosah stěžovatelovy námitky 1). 31. Ohledně ostatních dílčích skutků rozporoval stěžovatel pouze množství distribuovaných tablet extáze. Ústavní soud nalézacímu soudu nemůže vytknout, že obhajobě stěžovatele spočívající v uvádění nižšího množství tablet u jednotlivých dílčích skutků neuvěřil nejen vzhledem k rozporům v jeho vlastní výpovědi, ale i v konfrontaci s dalšími důkazy (srov. s. 42nn napadeného rozsudku nalézacího soudu). 32. Na tomto místě Ústavní soud podotýká, že obhajoba stěžovatele byla zjevně motivována snahou přesvědčit obecné soudy, že při předmětném trestném činu nenaplnil znak značného rozsahu, odpovídající dle ustálené judikatury u extáze cca 4000 tablet. Jelikož se k tomuto množství stěžovatel doznal již v přípravném řízení a nalézací soud v rámci volného hodnocení důkazů způsobem, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout, neuvěřil změně stěžovatelovy výpovědi, nebyla svědecká výpověď svědka P. jediným důkazem, na jehož základě nalézací soud naplnění tohoto znaku doplnil. 33. Ústavněprávního deficitu by napadená rozhodnutí mohla dosáhnout rovněž tehdy, jestliže by obecné soudy rezignovaly na posuzování hodnověrnosti klíčového svědka [nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153)], jímž svědek P. bezpochyby byl. To se však v nyní projednávané věci nestalo. Zejména nalézací soud se věrohodností tohoto svědka velmi pečlivě zabýval a přehledným, vnitřně konzistentním a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč dospěl k závěru o jeho věrohodnosti (srov. zejména s. 15 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Ústavní soud tomuto odůvodnění nemá co vytknout. 34. S námitkou 3) se Ústavní soud ztotožnit nemohl. Jak uvedeno výše sub 14. až 24., o žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod nešlo, přičemž je zřejmé, že Nejvyšší soud tento závěr neučinil předtím, než se s obsahem této dovolací námitky, odpovídající námitce 1), seznámil, neboť na s. 8 a 9 svého napadeného usnesení na ni stěžovateli odpověděl, stejně jako na námitku nedoručení jedné strany rozsudku. Uplatňoval-li stěžovatel ve svém dovolání ještě jiné námitky spočívající v porušení některého z ústavně zaručených základních lidských práv či svobod, tyto ve své ústavní stížnosti nekonkretizoval, své dovolání Ústavnímu soudu nezaslal a ani napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné další takové námitky v rámci reprodukce stěžovatelova dovolání neuvádí. 35. Ohledně odepření přezkumu neaplikování institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §58 odst. 1 trestního zákoníku je Ústavní soud nucen konstatovat to samé, co k údajnému odepření zabývat se s námitkou porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv či svobod. I zde Nejvyšší soud na s. 9 svého napadeného usnesení vyložil stěžovateli, proč se jeho námitka nachází mimo dovolací důvody, a to i s odkazem na svou početnou judikaturu. Pokud se stěžovatel s těmito rozhodnutími, na něž Nejvyšší soud odkázal, nijak argumentačně ani procesně nevypořádal, a toliko uvedl pro podporu své námitky ojedinělé usnesení, které se těmto rozhodnutím svým obsahem příčí, nelze tuto jeho námitku vyhodnotit jinak než jako účelovou. Ostatně Ústavní soud poukazuje i na skutečnost, že nad rámec závěru o nesprávně aplikovaném dovolacím důvodu se Nejvyšší soud fakticky se stěžovatelovou námitkou vypořádal, kdy se v zásadě obiter dictum ztotožnil s tím, že ve stěžovatelově věci o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nebylo možno uvažovat, přičemž načrtl i důvody, které ho k tomuto názoru vedly. 36. Ústavní soud proto nerozpoznal v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné prvky libovůle či nepředvídatelnosti, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával. V. Závěr 37. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh nemohl dát stěžovateli za pravdu v rozsahu ani jediné námitky, kterou na vrub napadených rozhodnutí snesl, a sám žádné flagrantní porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv či svobod neobjevil. Neshledal proto potřebu věc projednat meritorně ani si v ní obstarat další podklady, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2018 Jan Filip v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:4.US.3227.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3227/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 26. 9. 2018
Datum zpřístupnění 1. 2. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Fenyk Jaroslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §101 odst.3, §283 odst.3 písm.c
  • 40/2009 Sb., §58
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstřík trestná činnost
dokazování
odůvodnění
in dubio pro reo
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3227-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 105049
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-02-02