ECLI:CZ:US:2018:4.US.3656.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3656/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti JUDr. Martina Uzsáka, LL. M., advokáta se sídlem v Praze 2, Václavská 12/316, zastoupeného Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem se sídlem v Praze 5, Modrá 1980/8, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2018, č. j. 3 Cmo 121/2018-336, a Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, č. j. 32 Cm 9/2014-152, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl městským soudem ustanoven zástupcem žalobkyně - společnosti s ručením omezeným - k ochraně jejích zájmů v řízení před obecnými soudy, v němž se proti jiné obchodní společnosti domáhala náhrady škody ve výši 22 208 878 Kč s příslušenstvím. Napadeným usnesením městského soudu byla stěžovateli přiznána odměna za zastupování ve výši 19 239 Kč a vrchní soud je k odvolání stěžovatele potvrdil.
Podle stěžovatele obecné soudy aplikovaly protiústavní ustanovení §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"); napadená rozhodnutí tedy spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhuje také zrušení citovaného ustanovení, kterým je ustanoveným zástupcům a opatrovníkům z řad advokátů snížena odměna o 20 % (odst. 1), a zároveň je sazba odměny za jeden právní úkon "zastropována" na částce 5 000 Kč (odst. 2). Aplikací uvedeného ustanovení je podle stěžovatele bezdůvodně zvýhodňován stát jakožto nositel těchto nákladů oproti ostatním účastníkům řízení a klientům obhájců z řad advokátů. Napadeným ustanovením je devalvována hodnota práce advokáta způsobem neodpovídajícím profesním požadavkům na jeho činnost. Zásah do ústavně zaručených práv advokáta se v širším smyslu promítá i v právu účastníka řízení na řádnou obhajobu a spravedlivý proces. S ohledem na poučení vrchního soudu stěžovatel uvedl, že přípustnost dovolání v jeho věci je sporná, proto z opatrnosti podal zároveň dovolání i uvedenou ústavní stížnost a žádá přerušení řízení před Ústavním soudem do doby rozhodnutí soudu dovolacího.
Ústavní soud ještě před tím, než meritorně projedná ústavní stížnost, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve své judikatuře Ústavní soud dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod, která se mimo jiné projevuje tím, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Probíhá-li proto před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu v této procesní situaci důvod; naopak by takový postup byl v rozporu s již zmíněnou zásadou subsidiarity, ale i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by pak Ústavní soud vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by pro to byl dán nějaký důvod (usnesení sp. zn. II. ÚS 3047/18 ze dne 15. 11. 2018).
V nyní projednávané věci se z obsahu ústavní stížnosti podává, že stěžovatel podal současně dovolání a poukazuje na spornost otázky přípustnosti dovolání v jeho věci tak, jak jej poučil vrchní soud. To je ovšem otázka, kterou v této fázi řízení přísluší rozhodovat toliko Nejvyššímu soudu, a Ústavní soud výsledek jeho posouzení nemůže předjímat. Do rozhodnutí Nejvyššího soudu proto Ústavní soud nemůže - s ohledem na shora uvedené - do běžícího řízení zasahovat.
Nebude-li ostatně stěžovatel v dovolacím řízení úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i kdyby bylo jejich dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §238 o. s. ř. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti tak stěžovatele nijak nepoškozuje - neuspěje-li s dovoláním, může koncipovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 ze dne 17. 1. 2018), není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Deklaruje-li tedy nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je opožděná, což ostatně plyne i z jeho ustálené judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud proto ústavní stížnost nyní odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení advokátního tarifu pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj