infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.2018, sp. zn. IV. ÚS 4046/17 [ usnesení / JIRSA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:4.US.4046.17.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:4.US.4046.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4046/17 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti K-T-V Domeana a. s. se sídlem v Brně, Příkop 834/8, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 29 Cdo 2425/2015-52, Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2015, č. j. 15 Co 418/2014-15, a Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2014, č. j. 115 C 253/2014-8, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Bc. Moniky Janotkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Brně usnesením ze dne 16. 10. 2014, č. j. 115 C 253/2014-8, zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě (výrok I.), jíž se domáhala proti původnímu žalovanému V. J. zaplacení částky 21 851,92 Kč s příslušenstvím, rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o tom, že se stěžovatelce nevrací soudní poplatek (výrok III.). Stěžovatelka se domáhala zaplacení dlužného nájemného a úhrad spojených s nájmem za období prosinec 2013 - květen 2014. Důvodem pro zastavení řízení byla skutečnost, že původnímu žalovanému bylo povoleno oddlužení usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, č. j. KSBR 26 INS 7185/2012-A-8. Krajský soud usnesením ze dne 21. 1. 2015, č. j. 15 Co 418/2014-15, potvrdil usnesení městského soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2017, č. j. 29 Cdo 2425/2015-52, odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť v meritu věci jde o bagatelní částku do 50 000 Kč. V průběhu dovolacího řízení původní žalovaný zemřel a na jeho místo nastoupila vedlejší účastnice. Proti usnesením Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 21. 12. 2017 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěry nalézacího a odvolacího soudu, namítá, že neměla možnost uplatnit žalované pohledávky v rámci insolvenčního řízení, neboť vznikly až po zjištění úpadku původního žalovaného a povolení oddlužení. Nejvyššímu soudu vytýká, že nesprávně odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť v posuzované věci je dána zákonná výjimka z nepřípustnosti u bagatelních sporů - jde o spor vyplývající ze spotřebitelského vztahu. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky ohledně naplnění jedné ze zákonných výjimek nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadené usnesení dovolacího soudu je v souladu s jeho rozhodovací praxí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5701/2016), podle které nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy; nelze rovněž přehlédnout, že ochrany se v tomto případě nedovolával spotřebitel, nýbrž podnikatel. Krajský soud i městský soud shodně pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. V replice stěžovatelka setrvala na názoru, že v dané věci jde o spor vyplývající ze spotřebitelské smlouvy. Občanský soudní řád nerozlišuje, kdo má být dovolatelem, aby mohla být naplněna zákonná výjimka; v opačném případě by byla porušena rovnost stran řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v části opožděná podle §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s 72 odst. 3 téhož zákona; ve zbytku je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil. V posuzované věci jde o spor, jehož předmětem byla celková částka 21 851,92 Kč - a jde tedy o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13). Stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné s odůvodněním, že v meritu věci jde o bagatelní částku. Stěžovatelka namítá, že spor vyplývá ze spotřebitelské smlouvy, a proto se měla aplikovat výjimka z nepřípustnosti dovolání. Ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stanoví, že dovolání není přípustné, byla-li předmětem sporu částka nepřevyšující 50 000 Kč, nevyplývá-li mj. ze spotřebitelského vztahu. Tato právní úprava směřuje k posílení postavení spotřebitele jakožto "slabší strany" právního vztahu vůči podnikateli. Smyslem rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury a řešení otázek hmotného a procesního práva, které doposud řešeny nebyly, popř. je-li nutné judikatorní závěry sjednotit či změnit. Takovou otázkou však rozhodně není bagatelní spor o zaplacení dlužného nájemného, bylo-li řízení zastaveno z důvodu překážky souběžně běžícího insolvenčního řízení, a to navíc v situaci, kdy dovolání podala stěžovatelka jakožto podnikatel (silnější strana smluvního vztahu). V kontextu uvedené právní úpravy lze proto souhlasit s argumentací Nejvyššího soudu, že v posuzované věci nejde o spotřebitelský spor ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat exces zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodu kogentní právní úpravy §237 a §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení, a proto se na část ústavní stížnosti směřující proti usnesením krajského soudu a městského soudu nevztáhne §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti v části směřující vůči usnesením nalézacího a odvolacího soudu je tak opožděná, neboť před jejím podáním nebylo nutné vyčerpat mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání a napadená usnesení byla stěžovatelce doručena již v roce 2014 a 2015, zatímco ústavní stížnost byla podána až 21. 12. 2017. Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako částečně opožděnou a částečně jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:4.US.4046.17.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 4046/17
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 6. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 12. 2017
Datum zpřístupnění 1. 8. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodaj Jirsa Jaromír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/2006 Sb., §397 odst.1, §110 odst.3
  • 99/1963 Sb., §238 odst.1 písm.c, §237
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík dovolání/přípustnost
nájemné
podnikání
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-4046-17_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 102792
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-08-02