ECLI:CZ:US:2018:4.US.4104.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4104/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 15. srpna 2018 sp. zn. IV. ÚS 4104/17 ve znění opravného usnesení ze dne 24. září 2018 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Jiřího Kadeřábka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem, se sídlem Nymburk, Boleslavská třída 137/8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2016 č. j. 18 C 202/2011 184, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017 č. j. 13 Co 44/2017-194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3634/2017-217, jimiž byl schválen soudní smír uzavřený mezi stěžovatelem a žalobcem a zamítnut stěžovatelův návrh na vrácení zaplaceného soudního poplatku v celkové výši 118 240 Kč, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 202/2011.
I. Výrokem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2016 č. j. 18 C 202/2011-184, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017 č. j. 13 Co 44/2017-194 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3634/2017-217 bylo porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2016 č. j. 18 C 202/2011-184, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017 č. j. 13 Co 44/2017-194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3634/2017-217 se ruší.*)
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
______________________________________________________________________________________________________________
* ve znění opravného usnesení ze dne 24. 9. 2018
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud zrušil výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, usnesení Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu pro porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že nečinností Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 202/2011 bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a Obvodnímu soudu pro Prahu 2 uložil, aby nepokračoval v průtazích ve věci uvedené u něj pod sp. zn. 18 C 202/2011 a neprodleně v této věci jednal.
II.
2. Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 10. 11. 2016 č. j. 18 C 202/2011-184 schválil soudní smír uzavřený mezi stěžovatelem a žalobcem ve znění specifikovaném v tomto rozhodnutí a zamítl návrh stěžovatele na vrácení zaplaceného soudního poplatku v celkové výši 118 240 Kč.
3. Proti výroku o nevrácení soudního poplatku podal stěžovatel odvolání. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že soud prvního stupně rozhodl v této věci rozsudkem ze dne 17. 9. 2013 č. j. 18 C 202/2011-74 tak, že vyhověl žalobě a zavázal stěžovatele zaplatit žalobci částku 1 477 908 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 č. j. 13 Co 173/2014-109 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. 3. 2015 č. j. 23 Cdo 3522/2014-133.
4. Stěžovatel podal proti posledně uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15 (N 131/82 SbNU 157) tak, že těmito rozhodnutími soudu prvního stupně, soudu odvolacího i soudu dovolacího bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny, a tato rozhodnutí zrušil. Věc se vrátila zpět k Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
5. V průběhu doby od návratu spisu k soudu první instance mezi účastníky došlo k dohodě o předmětu tohoto sporu, soudu prvního stupně navrhli smír, který soud v záhlaví označeným usnesením ze dne 10. 11. 2016 č. j. 18 C 202/2011-184 schválil. Účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení a zamítl návrh stěžovatele na vrácení zaplaceného soudního poplatku v celkové výši 118 240 Kč. Zamítnutí návrhu stěžovatele na vrácení části zaplaceného soudního poplatku obvodní soud odůvodnil tím, že podle §10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudních poplatcích") se poměrná část uhrazeného soudního poplatku vrací jen za předpokladu, že ke schválení smíru dojde před tím, než je ve věci samé rozhodnuto. V daném případě však účastníci uzavřeli smír až poté, kdy bylo ve věci rozhodnuto, přičemž není podstatné, že obě meritorní rozhodnutí byla zrušena nálezem Ústavního soudu.
6. Odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nevrácení soudního poplatku potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
7. Civilní soudy při rozhodování o návrhu na vrácení soudního poplatku aplikovaly §10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Podle tohoto ustanovení soud vrátí zaplacený poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, v případě schválení smíru mezi účastníky řízení před tím, než je ve věci samé rozhodnuto. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel zaplatil soudní poplatek podle usnesení ze dne 14. 2. 2014 č. j. 18 C 202/2011-82 a č. j. 18 C 202/2011-82 po 73 900 Kč, tedy ve výši 147 800 Kč. Z toho 20 % je 29 560 Kč a rozdíl obou částek je 118 240 Kč. Výše poplatku byla stanovena správně. Odvolací soud uvedl, že nyní posuzovaná situace již byla judikatorně řešena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1714/2015, z něhož vyplývá, že pokud soud schválí smír poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci samé bylo zrušeno, zaplacený soudní poplatek se nevrací. Odvolací soud konstatoval, že předmětné řízení sice skončilo smírem, avšak až poté, co už bylo rozhodováno rozsudky soudu prvního stupně, soudu odvolacího i soudu dovolacího. Jakmile se ve věci jedná, provede dokazování a rozhodne, nemůže být soudní poplatek ani jeho část vrácena. Podle odvolacího soudu to platí i pro případ, že by později byla taková rozhodnutí zrušena, jako tomu bylo v dané věci. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když návrh stěžovatele na vrácení soudního poplatku celkem ve výši 118 240 Kč zamítl. Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem odvolacího soudu ztotožnil a zdůraznil, že na tomto závěru nic nemění asi skutečnost, že rozhodnutí soudu ve věci samé bylo zrušeno rozhodnutím Ústavního soudu.
8. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatel podal dne 30. 11. 2016 Obvodnímu soudu pro Prahu 2 návrh na zrušení usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2014 č. j. 18 C 202/2011-82, kterým bylo původně rozhodnuto podle §2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek.
III.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v napadených rozhodnutích shledaly jeho požadavek jako neoprávněný na základě formálního odkazu na doslovné znění ustanovení §10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Tento postup obecných soudů představuje podle stěžovatele porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy použily uvedené zákonné ustanovení zcela formalisticky, přičemž pominuly jak smysl zákona, tak zejména individuální okolnosti daného řízení. Stěžovatel uvádí, že na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2014 č. j. 18 C 202/2011-82 byl nucen uhradit soudní poplatek ve výši 73 900 Kč namísto v té době procesně úspěšného žalobce, který byl od soudních poplatků osvobozen. Procesní úspěch žalobce byl však anulován, neboť příslušné soudní rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2077/15 (viz výše). Stěžovatel dále v rámci obrany proti původnímu rozhodnutí soudu prvního stupně musel uhradit soudní poplatek za odvolání rovněž ve výši 73 900 Kč. Podle stěžovatele by rozhodnutí vydané v procesu, jímž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod, nemělo být považováno za rozhodnutí ve smyslu §10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně nerozhodl o jeho podání ze dne 30. 11. 2016 na zrušení usnesení ze dne 14. 2. 2014 č. j. 18 C 202/2011-82.
IV.
10. Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ve vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých napadených usnesení a uvedly, že k namítanému porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo. Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Protože vyjádření soudů neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.
V.
12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), seznámil se s obsahem vyžádaného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti nepřípustná.
13. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
VI.
14. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ve svých četných rozhodnutích zároveň uvedl, že o protiústavnost jde i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelných procesních pochybení soudu, jímž je kupříkladu nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, přehlédnutí významné skutkové okolnosti či mechanická aplikace zákonného ustanovení bez zřetele na konkrétní situaci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 355/18 ze dne 27. 3. 2018 (N 61/88 SbNU 853)]. Z pohledu práva na spravedlivý (řádný) proces totiž nemůže obstát výrok soudu založený na věcně nesprávných argumentech, od nichž se odvíjí nesprávná aplikace procesních předpisů.
15. Obdobné se vztahuje i na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutím soudů o zamítnutí návrhu stěžovatele na vrácení zaplaceného soudního poplatku důvodná. Při svém rozhodování soudy totiž nevzaly v potaz rozdílný právní titul pro vznik poplatkové povinnosti. V případě soudního poplatku uloženého usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2014 č. j. 18 C 201/2011-83 stěžovateli vznikla poplatková povinnost v souvislosti s podáním odvolání, tj. podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích. V tomto případě se uplatní závěr soudů, že pokud soud schválí smír poté, co bylo o odvolání rozhodnuto, soudní poplatek se podle §10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích nevrací. Jinou situaci ovšem představuje soudní poplatek uložený stěžovateli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2014 č. j. 18 C 202/2011-82. Tímto usnesením byl stěžovateli uložen soudní poplatek podle §2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, tj. podle výsledku řízení jako procesně neúspěšnému. Poplatková povinnost stěžovatele tedy vznikla podle ustanovení §4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů všech stupňů ve věci samé byla zrušena výše citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15, došlo tím i k zániku poplatkové povinnosti stěžovatele, neboť zanikl její zákonný titul. V takovém případě má stěžovatel právo na vrácení soudního poplatku na základě ustanovení §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle kterého soud vrátí soudní poplatek, jestliže jej zaplatit ten, kdo k tomu nebyl povinen.
16. Jelikož soudy takto nepostupovaly, porušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň zasáhly do jeho vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, jelikož částka představující nevrácený soudní poplatek se vzhledem ke své výši citelně dotýká jeho majetkové sféry. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výrocích I a II uvedeno.
VII.
17. K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby nepokračoval v průtazích ve věci uvedené u něj pod sp. zn. 18 C 202/2011, Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru je nezbytné před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V daném případě jde o postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (§174a). Jelikož stěžovatel tento procesní prostředek nevyužil, jde v této části o návrh nepřípustný. Proto Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku III uvedeno.