ECLI:CZ:US:2018:4.US.420.18.1
sp. zn. IV. ÚS 420/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D. S., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 5 To 6/2018, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva a svobody zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň čl. 6 Úmluvy na ochranu základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 10 odst. 2 Listiny a současně v čl. 8 Úmluvy, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 ve spojení s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 40 odst. 2 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovateli bylo usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 22. 12. 2016, č. j. 1 ZT 151/2016-14 uloženo předběžné opatření dle §88d zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákazu styku s poškozenými stěžovatelovými nezletilými dětmi (dále jen "nezletilí") a jejich matkou (dále jen "matka"), spočívající v zákazu jejich vyhledávání a kontaktování jakýmkoliv způsobem (dále jen "předmětné předběžné opatření"). Ke stěžovatelově návrhu Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 3 T 99/2017, zrušil předmětné předběžné opatření ve vztahu k nezletilým a změnil je ve vztahu k matce, tak, že tuto stěžovatel směl nadále kontaktovat toliko písemně či prostřednictvím sítě elektronické komunikace.
3. Proti tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 podala stížnost matka a zástupce nezletilých (kolizní opatrovník). K těmto stížnostem Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") toto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil a znovu rozhodl tak, že žádost stěžovatele o zrušení předmětného předběžného opatření zamítl.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá 1) porušení presumpce neviny; 2) porušení práva stěžovatele na soukromý a rodinný život; 3) nesprávné zhodnocení důkazů; 4) přehlížení změny důkazní situace v hlavním líčení; 5) rozhodnutí bez vyslechnutí stěžovatele. Tyto námitky lze charakterizovat následovně:
5. Ad 1) stěžovatel argumentuje tím, že stížnostní soud při vydání napadeného rozhodnutí nerespektoval presumpci jeho neviny, neboť vycházel z průběhu hlavního líčení vedeného proti stěžovateli a z důkazů tam provedených. Trestní řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 10 však dosud nebylo ukončeno, jeho výsledek není možno jakkoliv přejímat, a tedy na stěžovatele je třeba hledět jako na osobu bezúhonnou.
6. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že již po dobu delší než jeden a půl roku nemá žádný kontakt s nezletilými ani s jejich matkou. I když znalec v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 uvedl, že kontakt stěžovatele s nezletilými je žádoucí, stížnostní soud odňal stěžovateli právo jakéhokoliv kontaktu s nimi včetně asistovaného styku. Orgány veřejné moci by přitom měly při své činnosti usilovat o to, aby se rodinné vztahy mezi pokrevními příbuznými mohly rozvíjet a podporovat sloučení rodiče s dítětem. Jakákoliv deformace vztahů mezi rodiči a dětmi je totiž obtížně napravitelná, proto byl stížnostní soud povinen usilovat o to, aby zásah do takového vztahu byl minimální, což neučinil, a naopak excesivně zasáhl do rodinného života stěžovatele i nezletilých.
7. Ad 3) stěžovatel vytýká stížnostnímu soudu, že napadené rozhodnutí vydal navzdory tomu, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by nezletilí trpěli posttraumatickou stresovou poruchou či syndromem týraného dítěte, a tedy že o jeho vině jsou důvodné pochyby. Stížnostní soud tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo vychází toliko z jednostranných tvrzení matky. Hodnocení důkazní situace navíc dle názoru stěžovatele přísluší soudu nalézacímu, jímž je Obvodní soud pro Prahu 10, nikoliv soudu stížnostnímu.
8. Ad 4) stěžovatel upozorňuje na to, že dosavadní průběh dokazování zeslabuje míru důvodnosti podezření proti stěžovateli a ukazuje přehnanost tvrzení matky. Stížnostní soud pak přehlíží další důkazy, zejména výslech znalce ze dne 23. 10. 2017, který značně mění důkazní situaci oproti době podání obžaloby. Znalec při tomto svém výslechu přitom uvedl, že zákaz styku nezletilé poškozuje a že je žádoucí jejich vztah ke stěžovateli rozvíjet.
9. Ad 5) stěžovatel namítá, že v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy vydal stížnostní soud napadené rozhodnutí bez toho, aby stěžovatele vyslechl.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud předesílá, že podmínky ústavněprávního přezkumu předběžného opatření dle §88d trestního řádu se v zásadě neodlišují od podmínek ústavněprávního přezkumu jiných předběžných opatření. Byť i předběžným opatřením je možno porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu jednotlivce, vzhledem k jeho zatímnímu charakteru, možnosti operativně je změnit či zrušit a rozhodování o nich za stavu dosud nekompletního dokazování, Ústavní soud zpravidla není oprávněn do nich zasahovat. Při jejich přezkumu se tak omezuje pouze na to, zda má konkrétní předběžné opatření zákonný podklad, zda bylo vydáno k tomu příslušným orgánem a zda jeho vydání není projevem ústavně reprobované svévole [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3512/14 ze dne 16. 12. 2014 (U 22/75 SbNU 697), bod 6, a další judikaturu přehledně tam shrnutou - všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou v plném znění dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz].
13. Stěžovatel sice v obecné rovině uvedl, že napadené rozhodnutí bylo neústavní a postrádalo zákonný podklad, nijak tuto svou námitku však nekonkretizoval ani neprokazoval. V kontextu jeho ústavní stížnosti je zřejmé, že tyto údajné vady stěžovatel dovodil toliko jako důsledek tvrzených porušení svých ústavně základních práv specifikovaných výše v části III. tohoto usnesení.
14. Ústavní soud ani sua sponte neshledal, že by se vydání napadeného rozhodnutí ocitlo mimo zákonný rámec delimitovaný trestním řádem. Předmětné předběžné opatření bylo vydáno dle §88c písm. a) trestního řádu ve spojení s §88d odst. 1 trestního řádu, o jeho změně a zrušení rozhodoval dle §88n odst. 3 předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 10. O stížnosti proti tomuto rozhodnutí dle §146 odst. 2 písm. c) trestního řádu rozhodl nadřízený krajský soud, jímž se dle §12 odst. 4 věta za středníkem trestního řádu rozumí i Městský soud v Praze, do jehož obvodu podle přílohy č. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, patří i Obvodní soud pro Prahu 10, a jemuž dle §29 písm. a) zákona o soudech a soudcích ve spojení s §146 odst. 2 trestního řádu náleží vyřizování stížností proti usnesením obvodních soudů v jeho obvodu vydaných v trestním řízení v prvním stupni. Stížnost proti usnesení o změně či zrušení předběžného opatření dle §88n odst. 3 trestního řádu je dle §88n odst. 4 trestního řádu ve spojení s §141 odst. 2 věta druhá trestního řádu přípustná. Nezamítne-li ji, může o stížnosti dle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu nadřízený orgán (zde stížnostní soud) rozhodnout tak, že napadené rozhodnutí zruší a sám ve věci rozhodne namísto orgánu, který rozhodoval v prvním stupni. Ústavní soud proto nemůže konstatovat, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno bez zákonného podkladu či že by o něm rozhodoval orgán, který by k tomuto účelu nebyl vybaven odpovídající pravomocí.
15. Ústavní soud rovněž neshledal, že by vydání napadeného rozhodnutí bylo projevem svévole. Z jeho odůvodnění vyplývá, že se stížnostní soud důkladně obeznámil s dosavadně zjištěným skutkovým stavem, že se zabýval všemi aspekty relevantními pro rozhodnutí a že své rozhodnutí v potřebném rozsahu odůvodnil. Zejména je zřejmé, že si stížnostní soud byl velmi dobře vědom, že vydáním napadeného rozhodnutí zasáhne do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a že pečlivě zvažoval, zda je tento zásah přiměřený a zda při něm převažuje zájem na ochraně oprávněných zájmů poškozených, zejména nezletilých (podrobněji viz dále sub 22 a násl.) nad zájmem stěžovatele. Možno ad marginem podotknout, že některé úvahy stížnostního soudu (zejména bod 10. jeho napadeného rozhodnutí) s projednávanou věcí nesouvisí a jsou spíše výpovědí generalizující empirické poznatky členů příslušného senátu k interpersonálním rodinným konfliktům, které by ovšem neměly ovlivnit rozhodování konkrétní věci, nicméně Ústavní soud nedospěl k závěru, že by senát stížnostního soudu rozhodl v dané věci předpojatě, ostatně takovou námitku nevtělil ani stěžovatel do své ústavní stížnosti.
16. Podrobněji jednotlivé stěžovatelovy námitky Ústavní soud vypořádává takto:
17. K námitce 1) je třeba uvést, že dle §88b odst. 2 trestního řádu stanoví jako podmínky pro uložení předběžného opatření mimo jiné důvodnou obavu z opakování trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán, příp. obavu z jejího dokonání či vykonání, nedošlo-li k němu, a zároveň dosud zjištěné skutečnosti musí nasvědčovat tomu, že skutek, pro nějž je obviněný stíhán, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou důvody k podezření, že jej spáchal právě obviněný. Platná a účinná právní úprava tak předpokládá, že při rozhodování o uložení ochranných opatření, a tedy přiměřeně i při rozhodování o jejich změně či zrušení, budou tyto skutečnosti předmětem dokazování.
18. Výklad čl. 40 odst. 2 Listiny prosazovaný stěžovatelem by v podstatě zcela paralyzoval orgány činné v trestním řízení při rozhodování o uložení předběžných opatření (a přiměřeně i při rozhodování o jejich změně či zrušení), neboť by ve svém důsledku znamenal, že až do eventuální právní moci odsuzujícího rozsudku by výše uvedené podmínky pro uložení předběžného opatření vůbec nebylo možno splnit. Takový výklad by však byl v rozporu se smyslem předběžných opatření, jež slouží k ochraně oprávněných zájmů osob potenciálně dotčených eventuální další trestnou činností obviněného. U předběžného opatření podle §88d trestního řádu je přitom dobře zřetelné, že se zde chrání základní práva jednotlivců na osobní bezpečnost, nedotknutelnost fyzické integrity, zachování cti, důstojnosti atd., v krajních případech i na život.
19. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že při rozhodování o ochranných opatřeních příslušné orgány činné v trestním řízení nerozhodují o vině a tuto ani nepředjímají. Výše uvedené podmínky pro uložení předběžného opatření nelze ztotožňovat s prokázáním viny obviněného, neboť spočívají pouze v tom, zda skutečnosti zjištěné v dosavadním průběhu řízení, jež se pochopitelně průběžně mohou měnit, v okamžiku rozhodování o předběžném opatření zakládají důvodné podezření proti obviněnému jak ve vztahu ke spáchání předmětného skutku (včetně toho, že jde o trestný čin), tak ve vztahu k obavě z jeho opakování, dokonání či vykonání.
20. Ve výše nastíněných relevantních aspektech tak rozhodování o předběžném opatření snese srovnání s rozhodováním o vzetí do vazby dle §67 a násl. trestního řádu. Ve vztahu k řízení o vzetí do vazby se již v minulosti Ústavní soud mnohokráte vyjádřil, že zvažování podmínky dle §67 in fine trestního řízení porušením presumpce neviny není, neboť jde o toliko o průlom do této presumpce [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353)], nezbytný k dosažení účelu trestního řízení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 781/04 ze dne 13. 12. 2005 (N 227/39 SbNU 423), nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117), usnesení sp. zn. I. ÚS 77/02 ze dne 2. 4. 2002 (U 12/26 SbNU 343), nález sp. zn. I. ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 160/24 SbNU 175) či nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149)] který, aby byl legitimním, musí být vyvážen přísně proporcionálním, obezřetným a důkladným postupem orgánů činných v trestním řízení při zvažování podmínek pro vzetí do vazby i rozhodování o ní [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Porušením této presumpce může být např. až předjímání viny při rozhodování o vazbě či jejím prodloužení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)].
21. Tento závěr je tak třeba plně vztáhnout i na podmínku dle §88b odst. 2) trestního řádu přiblíženou výše. Napadeným rozhodnutím tak nemohlo být per se porušeno základní ústavně zaručené právo stěžovatele na respektování presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel přitom netvrdil, že stížnostní soud by konkrétní formulací či vyjádřením předjímal závěr o vině stěžovatele a ani Ústavní soud nic takového z obsahu napadeného rozhodnutí nezjistil. Naopak, z jeho odůvodnění je zřejmé, že stížnostní soud si byl dobře vědom vývoje dokazování v hlavním líčení vedeném proti stěžovateli a potenciality změny tohoto vývoje.
22. K námitce 2) nad rámec výše uvedeného sub 15. Ústavní soud opakuje své předchozí judikaturní závěry, že při znemožnění styku dítěte s rodičem, mající faktický význam odnětí dítěte z péče rodiče, vždy dochází k zásahu do práva na soukromý a rodinný život jak dítěte, tak dotčeného rodiče, i když se tak děje formou předběžného opatření [nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377), nález sp. zn. II. ÚS 2471/10 ze dne 3. 3. 2011 (N 34/60 SbNU 417)] a i zde je třeba přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte coby k přednímu hledisku při rozhodování [nález sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227)]. Není přitom důvodu tyto závěry, vztahující se zpravidla k předběžným opatřením vydaným v občanském soudním řízení, nevztáhnout i na řízení o předběžných opatřeních dle trestního řádu (zejména dle jeho §88d a §88e), jejichž účelem je poskytnout dítěti ochranu před potenciálně nebezpečným jednáním ze strany rodiče, jako je tomu i v nynějším případě. I v takových situacích totiž podstatou těchto předběžných opatření je zbavit dotčeného rodiče péče i styku o dítě, přičemž princip nejlepšího zájmu dítěte a jeho právo být slyšeno platí v takových případech bez ohledu na druh řízení (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017).
23. Byť je tedy zásadně žádoucí co nejrovnoměrnější péče o děti oběma rodiči, jiný dostatečně silný legitimní důvod může nad tímto požadavkem převážit [srov. nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207)], a to až do podoby úplného zamezení styku dotčeného rodiče s dítětem, je-li zde aktuální nezbytnost takového opatření a zájem dítěte na něm [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 438/05 ze dne 13. 12. 2006 (U 15/43 SbNU 661)].
24. Stížnostní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč má za to, že zájem na tom, aby nezletilí nebyli prozatím vystaveni kontaktu s otcem trestně stíhaným pro podezření ze spáchání trestné činnosti násilného charakteru vůči nezletilým i matce, převážil nad zájmem na jejich styku s ním.
25. Dlužno v této souvislosti podotknout, že stížnostní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že ke zrušení předmětného předběžného opatření ještě nenastal správný čas, nicméně nijak nevyloučil, že takový čas přijde, ba výslovně předpokládal postupné kroky vedoucí k tomuto cíli a nepřímo stěžovateli nabídl jako první takový krok postup dle §88d odst. 2 trestního řádu (viz bod 12 napadeného rozhodnutí). Vzhledem k tomuto ustanovení nebyl stěžovatel ani předmětným předběžným opatřením zcela zbaven možnosti dosáhnout setkání s nezletilými či s matkou, a to nejen formálně, ale ani materiálně, neboť kdykoliv po jeho vydání mohl požádat příslušný orgán činný v trestním řízení o setkání s nimi, což stížnostní soud předpokládal a vzhledem k původnímu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 nebylo důvodu se domnívat, že by tento takové žádosti nevyhověl. Rovněž pak nebyl zbaven možnosti žádat o zrušení předběžného opatření dle §88n odst. 3 trestního řádu - viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3512/14 ze dne 16. 12. 2014 (U 22/75 SbNU 697), bod 7.
26. Ústavní soud zdůrazňuje i skutečnost, že byť je obecným požadavkem umožnit dítěti, jehož zájmů se dané řízení dotýká, se v řízení vyjádřit a že tento požadavek se nevyčerpává ustanovením kolizního opatrovníka [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ze dne 15. 10. 2014 (N 193/75 SbNU 177)], v nynější věci sice nebyli nezletilí slyšeni přímo před stížnostním soudem, jejich názor však byl znám z vyjádření kolizního opatrovníka a stížnostní soud k němu patřičně přihlédl (nezletilí nejevili o setkání s otcem zájem, jeden z nich se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že otce již nikdy nechce vidět). Ústavní soud tento postup považuje vzhledem ke konkrétní situaci nezletilých za postačující, neboť při podezření z dlouhodobého závadného nakládání stěžovatele s nimi, včetně násilí vůči nim, by jejich konfrontace se stěžovatelem v jednací síni v rámci řízení, v němž jsou možnosti ochrany zájmů nezletilých značně omezené ve srovnání např. s asistovaným stykem (tj. v rámci řízení probíhajícího za diametrálně odlišných podmínek, než za jakých probíhají např. sondážní setkání v rámci asistovaného styku, v nichž je celý formát setkání uzpůsoben právě tomu, aby nedošlo k traumatizaci dětí), byla v rozporu s jejich nejlepším zájmem.
27. Námitkami 3) a 4) stěžovatel brojil proti způsobu, jakým stížnostní soud vyhodnotil důkazy. Ústavní soud je však ve své rozhodovací činnosti dlouhodobě a setrvale zdrženlivý v otázce přehodnocování skutkového stavu a odlišného hodnocení důkazů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně stěžovatele a stěžovatelky upozorňuje na limity jeho možností zakročit proti způsobu, jakým obecné soudy vedou dokazování a jak ustalují zjištěný skutkový stav. Ústavní soud do těchto procesů smí zasáhnout jen za výjimečných okolností. Ty nastávají zejména tehdy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)].
28. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)].
29. Obecná povinnost přezkoumávat po obecných soudech dokazování nevyplývá pro Ústavní soud ani z Úmluvy, neboť proces dokazování i jeho právní úprava je věcí jednotlivých států, jak setrvale rozhoduje Evropský soud pro lidská práva, k tomu srov. např. rozsudek pléna ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. stížnosti 10590/83, §68 (všechna rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná na serveru http://hudoc.echr.coe.int/); rozsudek pléna ze dne 20. 11. 1989 ve věci Kostovski proti Nizozemí, stížnost č.11454/85, §39; rozsudek ze dne 26. 3. 1996 ve věci Doorson proti Nizozemí, stížnost č. 20524/92, §67; rozsudek ze dne 23. 4. 1997 ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemí, stížnosti č. 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, §50; rozsudek ze dne 26. 2. 2013 ve věci Papadakis proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, stížnost č. 50254/07, §86; rozsudek ze dne 12. 6. 2014 ve věci Dončev a Burgov proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, stížnost č. 30265/09, §48; rozsudek ze dne 8. 1. 2013 ve věci Baltinš proti Lotyšsku, stížnost č. 25282/07, §55; a mnohá další rozhodnutí.
30. Dokazování v rámci rozhodování o předběžném opatření je přitom vždy stiženo handicapem nekompletnosti oproti dokazování při rozhodování ve věci samé. Byť i při vydávání předběžného opatření v trestním řízení musí orgány činné v trestním řízení postupovat v souladu se všemi základními zásadami dokazování v trestním řízení (zejména v souladu se zásadou materiální pravdy, zásadou vyhledávací a zásadou volného hodnocení důkazů), ze samotné podstaty předběžného opatření plyne, že tak činí s vědomím, že dokazování ve věci samé bude dále probíhat, že o vydání, změně či zrušení předběžného opatření rozhodují ve stavu informačního deficitu a že jejich možnosti doplňovat dokazování a dávat tak průchodu zásadě vyhledávací jsou vzhledem k nebezpečí z prodlení při nevydání rozhodnutí o předběžném opatření včas značně limitované. Úměrně tomu se zvyšuje i zdrženlivost Ústavního soudu při přezkoumávání průběhu dokazování a jeho závěrů v této části trestního řízení.
31. Ze všech výše nastíněných výjimek z obecného pravidla zdrženlivosti odpovídá námitkám stěžovatele v podstatě jen jeho tvrzení, že stížnostní soud provedl hodnocení důkazů jednostranně a že dostatečně nepřihlédl k výpovědi znalce, která byla pro stěžovatele dle jeho názoru příznivá. Této námitce však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Z celého odůvodnění napadeného rozhodnutí, zejména z bodů 8, 9, 11 a 12 vyplývá, že stížnostní soud vzal v úvahu všechna relevantní skutková zjištění, včetně těch, která svědčila ve stěžovatelův prospěch. Stížnostní soud tak nijak nezpochybnil autentičnost zájmu otce o nezletilé, jakož i prospěšnost, ne-li nezbytnost, kontaktu dětí s oběma rodiči pro jejich žádoucí vývoj či možnost odpadnutí důvodů předmětného předběžného opatření.
32. Obdobný výsledek lze vyvodit ohledně vypořádání se s vyjádřením znalce. To stížnostní soud provedl v bodě 7 napadeného rozhodnutí, v němž závěry znalce nijak nezpochybňuje, pouze je hodnotí tak, že samy o sobě bez dalšího ke zrušení či změně předběžného opatření nevedou. Takové hodnocení nelze vzhledem k dalším skutečnostem, které vzal stížnostní soud v úvahu a které dle jeho vnitřního přesvědčení svědčily proti závěru o změně či zrušení předmětného předběžného opatření, považovat za stojící v extrémním rozporu s obsahem důkazu. Tvrdí-li pak stěžovatel, že stížnostní soud se dostatečně nevypořádal s výpovědí znalce v hlavním líčení, musí Ústavní soud odmítnout i tuto námitku. Stížnostní soud se přímo v bodě 7 svého napadeného rozhodnutí k výpovědí znalce v hlavním líčení vyjadřuje, přičemž skutečnost, že z ní nevyvodil závěr, který by si stěžovatel představoval, při souladu závěru na místo toho učiněného stížnostním soudem s obsahem tohoto důkazu žádný ústavně právní deficit napadeného rozhodnutí nezakládá.
33. Ani námitka 5) nemohla odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí. Rozhodování o stížnosti v neveřejném zasedání samo o sobě nepředstavuje porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2952/15 ze dne 29. 10. 2015 (U 13/79 SbNU 581)]. Pro závěr o takovém porušení by bylo zapotřebí, aby k faktu projednávání stížnosti v neveřejném zasedání přistupovala další skutečnost, zabraňující stěžovateli účinně hájit svá práva, např. nezaslání textu stížnosti stěžovateli k vyjádření [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207) či nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589)], doplnění dokazování, o němž se stěžovatel nedozvěděl, a tak se k němu ani nemohl vyjádřit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2307/15 ze dne 1. 12. 2015 (N 203/79 SbNU 305), nález sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či nález sp. zn. III. ÚS 1455/11 ze dne 18. 7. 2013 (N 125/70 SbNU 141)], či změna právního názoru stížnostního soudu, k níž se stěžovatel nemohl vyjádřit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)].
34. Žádnou takovou aditivní skutečnost však stěžovatel netvrdil ani neprokazoval. Stížnostní soud přitom sice věc posoudil jinak než Obvodní soud pro Prahu 10, jeho právní názor se však překrýval s argumentací uvedenou ve stížnostech matky a kolizního opatrovníka, takže pro stěžovatele toto odlišné posouzení nebylo překvapivé. Stěžovatel totiž netvrdil, neprokazoval ani nenamítal, že by mu kopie těchto stížností nebyly doručeny či že by byl zbaven možnosti na ně reagovat. Rozhodnutím o stížnosti v neveřejném zasedání tak nemohlo být porušeno žádné ústavně zaručené základní právo či svoboda stěžovatele.
V. Závěr
35. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu