ECLI:CZ:US:2018:4.US.434.18.1
sp. zn. IV. ÚS 434/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. 6 Tdo 996/2017-29, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2017 č. j. 3 To 59/2017-290 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2016 sp. zn. 4 T 87/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu podle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 2. 8. 2015 přepadl v nočních hodinách s kuklou na hlavě a pistolí restaurační zařízení a za pomoci násilí odtamtud odcizil 120 000 Kč. Za uvedené jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let a dále povinnost uhradit poškozené společnosti 120 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl městský soud zejména na základě svědeckých výpovědí, které stěžovatele identifikovaly pouze nepřímo (držení těla, hubený krk, chování, atd.). Nepřímo vinu potvrzuje i zkoumání videozáznamu (podobné znaky držení těla). Přepadení dle soudu spáchala znalá osoba, přičemž stěžovatel má s podobným jednáním zkušenosti.
3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu městského.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelovy námitky byly dle dovolacího soudu převážně skutkové povahy a nespadají tedy pod žádný dovolací důvod. V hodnocení soudů není přítomen tzv. extrémní rozpor. Soudy nižších stupňů neporušily rovněž stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť neopomenuly žádné důkazy a obsah provedených důkazů nedoformovaly. Ztotožnění stěžovatele u hlavního líčení nenahrazuje tzv. rekognici a nedosahuje dle Nejvyššího soudu jejího důkazního významu. Není však samo o sobě protizákonné a lze k němu přihlížet.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v první řadě namítá nesprávné právní posouzení skutku, jež má spočívat v tom, že byl uznán vinným, ačkoliv se popsaného jednání nedopustil. Soudy ve svých rozhodnutích nevymezily, jakým způsobem dospěly k závěru, že jeho jednáním mělo dojít ke škodě 120 000 Kč. Není totiž zřejmé, zda všechny tyto prostředky patřily poškozené společnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu dále trpí vadou tzv. opomenutých důkazů. Porušení principů spravedlivého procesu spatřuje stěžovatel rovněž ve způsobu, jakým došlo k jeho ztotožnění s údajným pachatelem. Soudy uvěřily jedné svědkyni, že poznala stěžovatelovy oči přes oranžové cyklistické brýle, a to přesto, že stěžovatel měl mít na dobu trestného činu alibi. Stejná svědkyně nepoznala stěžovatele podle tzv. rekognice hlasu, na místě nebyla nalezena jeho pachová stopa a stěžovatel neměl oranžové brýle. K samotnému ztotožnění stěžovatele došlo dle jeho názoru v rozporu s ustanoveními upravujícími tzv. rekognici podezřelých. Soudy měly povinnost řádnou rekognici provést, a to vzhledem k pochybnostem, které u klíčové svědecké výpovědi vyvstaly. Orgány činné v trestním řízení se však spokojily pouze s touto výpovědí. Dalším svědkem byl stěžovatel ztotožněn jako pachatel až v soudní síni, a to ještě po sugestivních otázkách předsedy senátu. V přípravném řízení navíc tento svědek uvedl, že by pachatele nepoznal. Takto zvolený postup považuje stěžovatel za nezákonný. Závěr soudů je navíc u tohoto důkazu v tzv. extrémním rozporu s jeho obsahem, neboť svědek odpovídal na otázku, zda je stěžovatel pachateli toliko podobný.
6. Obsah dalších důkazů pak soudy ve svých rozhodnutích deformovaly. Jako příklad stěžovatel uvádí svědectví jeho partnerky, kterou soudy vyložily dle stěžovatele tendenčně v jeho neprospěch. Dalším příkladem extrémního rozporu závěrů soudů s obsahem spisu je otázka jeho poruchy řeči, kterou dle svědků měl pachatel mít. Z žádného místa spisu žádná taková porucha nevyplývá, přesto si ji odvolací soud dovodil na základě "vlastní zkušenosti" z veřejného zasedání. Rekognice podle hlasu pak stěžovatele jako pachatele dle jeho názoru vyloučila. Žádné důkladné hodnocení soudy neprovedly ani u negativní pachové stopy, kterou dle stěžovatele pachatel musel na místě činu nechat. Dále soudy nepřípustně (bez důkazního podložení) spekulovaly o stěžovatelově motivu. Za nepřípustné konečně považuje nevypracování znaleckého posudku v otázce posouzení relevance negativní pachové stopy. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Stěžovatelovy námitky jsou založeny na polemice s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů, přičemž jsou navíc pouhým opakováním uplatněné obhajoby, v podstatě zcela totožné s dovolacími argumenty, jimiž se Nejvyšší soud velmi podrobně zabýval. Důkazní řízení navíc patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V této oblasti stěžovatel nesprávně namítal, že jeho důkazní návrhy byly odmítnuty, ačkoliv měly být provedeny. Ústavní soud je však povolán toliko k tomu, aby přezkoumal, zda se soudy s důkazním návrhem vypořádaly a zda jejich odůvodnění není svévolné. Tak tomu však v dané věci není. Odkázat lze zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (srov. str. 4, 5, 8 a 9 napadeného usnesení).
12. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. V této oblasti stěžovatel vznesl námitku nezákonnosti jeho "ztotožnění" při hlavním líčení, jakožto náhrady za neprovedenou rekognici. Jak však již dostatečně vysvětlil Nejvyšší soud, takový postup soudů nenahrazuje provedení rekognice, což ani žádný ze soudů netvrdil, a nedosahuje její důkazní relevance. Soudy takové ztotožnění užily v podstatě jen jako další nepřímé potvrzení již dřívějších výpovědí, zařazených navíc do řetězce dalších nepřímých důkazů. O nezákonný důkaz tedy nešlo. Za nezákonný pak nepovažuje Ústavní soud ani postup odvolacího soudu, který sám, na základě své bezprostřední zkušenosti, dospěl k závěru, že stěžovatelova řeč je "překotná, částečně zadrhávaná a měkčejší oproti normálnímu vyjadřování". I takový postup je legitimní naplněním zásady ústnosti a přímosti důkazního řízení v trestním řízení. Odpovídá-li takový závěr i ostatním důkazům, nemusí si pro jeho podložení obstarávat znalecký posudek. Konečně platí zásada, že soudce je ve výsledku nad všemi znalci (podle maximy iudex peritus peritorum), kteří jen pro jeho rozhodování vytváří podklady (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13).
13. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědí poškozených). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
14. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, zda obecné soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery ve skutkovém stavu posoudí v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení.
15. Stěžovatel v podstatě pouze zopakoval námitky, které uplatnil zejména v odvolacím a dovolacím řízení, přičemž oba soudy se jimi velmi důkladně zabývaly a podrobně vysvětlily, z jakých důvodů jim nelze přiznat opodstatněnost. Stěžovatelova vina byla spolehlivě prokázána dvěma v podstatě přímými usvědčujícími výpověďmi a souborem nepřímých důkazů. Jejich vyhodnocení provedly soudy bezchybně a na odůvodnění napadených rozhodnutí lze stěžovatele odkázat. Ústavní soud nemá, co by k jejich závěrům doplnil.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu