ECLI:CZ:US:2018:4.US.47.18.1
sp. zn. IV. ÚS 47/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Bc. Pavla Čundrly, zastoupeného JUDr. Danou Cetkovskou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 33 Cdo 5900/2016-183, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016 č. j. 17 Co 94/2015-157 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 1. 2015 č. j. 4 C 81/2014-107, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Slámové, bez právního zastoupení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 4. 1. 2018 Bc. Pavel Čundrla (dále také jen "žalovaný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v občanskoprávním řízení o zaplacení částky 340 000 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Jaroslava Slámová (dále jen "žalobkyně") se proti žalovanému Bc. Pavlu Čundrlovi a proti Karlu Čundrlovi domáhala zaplacení částky 340 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Šlo o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, tj. nedoplatku ceny za převod členských práv a povinností spojených s členstvím ve stavebním bytovém družstvu Rozvoj, se sídlem v Prostějově, na třetí osobu, k němuž došlo podle smlouvy o zajišťovacím převodu těchto práv.
Dne 5. 1. 2015 rozsudkem č. j. 4 C 81/2014-107 Okresní soud v Prostějově (dále jen "nalézací soud") žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni částku 240 000 Kč, na nákladech řízení nahradit žalobkyni částku 20 290,3215 Kč (výrok 2), a zaplatit České republice na soudním poplatku částku 12 000 Kč (výrok 4). Po provedeném dokazování nalézací soud dospěl k závěru, že žalovaný dosud nevyplatil žalobkyni částku 240 000 Kč. Nalézací soud konstatoval, že žalobkyně své právo na její zaplacení uplatnila až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty na výplatu plnění ze smlouvy, a žalovaný námitku promlčení uplatnil; nalézací soud však námitku promlčení neakceptoval pro rozpor s dobrými mravy, neboť striktní její vyhovění by dle jeho názoru vedlo ke krutosti a bezohlednosti vůči žalobkyni.
Dne 28. 6. 2016 rozsudkem č. j. 17 Co 94/2015-157 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 5. 1. 2015 č. j. 4 C 81/2014-107 v odvoláním napadených výrocích 2 a 4 jako věcně správný potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 24 754,70 Kč (výrok II).
Dne 25. 10. 2017 usnesením č. j. 33 Cdo 5900/2016-183 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 17 Co 94/2015-157, v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu ze dne 5. 1. 2015 č. j. 4 C 81/2014-107, kterým nalézací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 240 000 Kč, na náhradě nákladů řízení 20 290,3215 Kč a České republice soudní poplatek 12 000 Kč, odmítl (výrok I). Podle dovolacího soudu je závěr odvolacího soudu, podle něhož výkon práva vznést námitku promlčení odporuje dobrým mravům, v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu i s nálezy Ústavního soudu, na něž poukázal.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel nesouhlasil se závěrem nalézacího soudu o tom, že jím podaná námitka promlčení se příčí dobrým mravům, a polemizoval i s jeho závěrem, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalobkyní a stěžovatelem je lichevní. Nalézací soud podle stěžovatele porušil požadavky spravedlivého procesu i tím, že v rozporu se zásadou projednací z vlastní iniciativy vyžádal trestní spis Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 322/2011. Stěžovatel je pevně přesvědčen, že obecné soudy se v jeho věci dopustily protiústavního excesu tím, že nepřihlédly ke skutečnosti, že žalobkyni nic nebránilo, aby řádně a včas uplatnila svou pohledávku u soudu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost - napadající soudní rozhodnutí jako celek - je přípustná pouze v části směřující proti výrokům 2 a 4 napadeného rozsudku nalézacího soudu ze dne 5. 1. 2015, proti odpovídající části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2016, a proti napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 25. 10. 2017, a že v této části ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
V ostatních částech je ústavní stížnost buď návrhem podaným někým zjevně neoprávněným (neboť napadený výrok se stěžovatele netýká) podle §43 odst. 1 písm. c), nebo návrhem nepřípustným podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v projednatelné části zjevně neopodstatněná.
Podstatou tvrzení stěžovatele byla námitka porušení požadavků spravedlivého procesu obecnými soudy všech stupňů, a to zejména nesprávným právním posouzení věci, zejména posouzením námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy, a nesprávným postupem při dokazování.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je jen polemikou stěžovatele se způsobem, jakým nalézací soud a odvolací soud v civilním řízení posoudily žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tudíž polemikou s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost též jen pouhým opakováním argumentů, s nimiž se uvedené soudy již dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový protiústavní zásah však v pojednávaném případě neshledal. Napadená soudní rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Věc stěžovatele byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které nalézací soud a odvolací soud žalobě stěžovatele na náhradu škody nevyhověly, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
K námitce, že nalézací soud ze své iniciativy vyžádal trestní spis sp. zn. 1 T 322/2011, čímž měl údajně porušit princip rovnosti účastníků soudního řízení, je namístě uvést, že takový postup (nalézacího) soudu výslovně předvídá ustanovení §120 odst. 2 občanského soudního řádu. V projednávané věci tedy nebylo vyloučeno, aby okresní soud provedl i důkaz spisem z jiného řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 549/14 ze dne 24. 1. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu, odvolacího soudu i dovolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že za okolností projednávané věci lze ústavní stížnost podanou stěžovatelem charakterizovat obdobně, jak to činí Evropský soud pro lidská práva při rozhodování o stížnostech, pokud je s poukazem na článek 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy označuje jako "zneužívající právo na stížnost."
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) a e), a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu