ECLI:CZ:US:2018:4.US.692.18.1
sp. zn. IV. ÚS 692/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou, sídlem Benediktská 690/7, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018 sp. zn. 8 To 34/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. prosince 2017 sp. zn. 29 T 61/2013, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Dle obvodního soudu nevyšly najevo žádné nové skutečnosti a stěžovatel pouze nově hodnotí již dříve provedené důkazy, přičemž z jejich údajně nesprávného provedení dovozuje splnění podmínek pro obnovu řízení. Námitku, že tyto důkazy nebyly provedeny zákonně, měl stěžovatel uplatnit v původním řízení.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu obvodního, a sám poukázal na to, že otázka řádného provedení důkazů není relevantní v řízení o povolení obnovy řízení. Taková polemika se v této fázi trestního řízení již vést nedá.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v návrhu na povolení obnovy řízení navrhoval provedení nových důkazů, zejména řady znaleckých posudků. Tyto nebyly v původním řízení řádně provedeny a je tedy nutné zjistit jejich obsah. První znalecký posudek nebyl u hlavního líčení přečten a nebyl tak prokazatelně zjištěn jeho obsah, což vyplývá i z protokolu. Totéž se týká i ostatních navržených znaleckých posudků. Samotné znalecké posudky pak obsahují procesní chyby a nemohly být tedy podkladem pro rozhodnutí o stěžovatelově vině a trestu, resp. uložení tzv. zabezpečovací detence. Daný znalec nemá lékařské vzdělání a nemůže tedy zkoumat stav stěžovatele z hlediska psychiatrie. Znalec psychiatr pak nemá specializaci v oblasti sexuologie a nemohl tak řádně provést potřebná vyšetření. Dle stěžovatele je tedy zřejmé, že posudek byl vypracován v rozporu se zákonem. Podobné pochybnosti pak vyvstávají i u posudku z oblasti kybernetiky. Navíc je ze spisu zřejmé, že zkoumaný paměťový disk připojil policejní orgán ke svému počítači a mohla se tak na něj dostat data, která tam původně nebyla. Stejně tak znalec psycholog se nezákonně vyjadřoval k věrohodnosti stěžovatelovy výpovědi. Soudy se s těmito důkazními návrhy dle stěžovatele dostatečně nevypořádaly. Stěžovatel nepoukazoval na pochybení v původním řízení, ale dožadoval se pouze řádného provedení (a zjištění obsahu) dříve vypracovaných důkazů. Pokud důkazy nebyly řádně provedeny, nemůže být jejich obsah soudu znám a jde tedy o nové důkazy. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Se stěžovatelovými námitkami se dostatečně vypořádaly soudy v napadených rozhodnutích. Jak je zřejmé z odsuzujících rozhodnutí, která vzešla z původního trestního řízení a jejichž obsah Ústavní soud přezkoumával v usnesení ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 376/14, U 10/73 SbNU 1001 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), všechny stěžovatelem navržené důkazy byly součástí původního soudního spisu a soudy z jejich obsahu vycházely. Zda byly tyto důkazy řádně provedeny (např. s ohledem na zásadu ústnosti důkazního řízení) je v řízení o povolení obnovy řízení irelevantní. Klíčové je, že závěry o stěžovatelově vině (trestu) byly opřeny o důkazy, které měly soudy k dispozici a s jejichž hodnocením stěžovatele seznámily v odsuzujícím rozhodnutí. Návrh na "jiné" provedení téhož důkazu není dostatečný pro zahájení řízení o povolení obnovy řízení. V postupu soudů proto Ústavní soud žádné pochybení s kvalifikací neústavnosti neshledal.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu