ECLI:CZ:US:2018:4.US.746.18.1
sp. zn. IV. ÚS 746/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Petrem Hubeným, advokátem, sídlem pplk. Sochora 1391/4, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. prosince 2017 č. j. VZV 2/2016-4861 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV ze dne 22. září 2017 č. j. KRPH-33051-1179/TČ-2016-050080, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení orgánů činných v trestním řízení, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonné trestní stíhání podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán") bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli je tímto usnesením kladeno za vinu, stručně řečeno, to, že v rámci organizované skupiny, s cílem získat neoprávněně peníze díky zinscenovanému insolvenčnímu řízení, pomáhal, na základě příkazů, prostřednictvím bankovních převodů, zastírat původ převáděných peněz. Převáděné částky dle usnesení přesně odpovídaly částkám uvedeným v telefonní komunikaci mezi ostatními obviněnými.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. V jeho odůvodnění shledalo postup policejního orgánu oprávněným. Stěžovatelovo úmyslné zavinění, které dle něj nebylo v usnesení policejního orgánu dostatečně odůvodněno, dovozuje vrchní státní zastupitelství z toho, že jednání stěžovatele přesně koresponduje s obsahy odposlechů ostatních obviněných, a tyto prostředky (získané trestným činem) převáděl právě stěžovatel. S ohledem na zájmovou komunikaci a absenci jiného smyslu převodů lze tedy dovodit i úmyslné zavinění stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je toho názoru, že v dané věci došlo k porušení kogentních norem procesního práva, a je tedy na místě, aby do postupu orgánů činných v trestním řízení zasáhl Ústavní soud. V usnesení o zahájení trestního stíhání není uveden žádný důkaz, ze kterého by bylo možné dovodit stěžovatelovo úmyslné zavinění. Podle judikatury Ústavního soudu přitom tato skutečnost má být v usnesení popsána způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Zároveň musí být naplněn alespoň vyšší stupeň pravděpodobnosti spáchání trestného činu. Dle stěžovatele tyto podmínky nebyly v dané věci splněny. Skutkovým závěrům orgánů činných v trestním řízení pak stěžovatel vytýká extrémní nesoulad s provedenými důkazy. Z odposlechů, které státní zastupitelství zmiňuje v napadeném usnesení, nijak nevyplývá stěžovatelova obeznámenost s trestnou činností. Na námitky, které v tomto směru uplatnil stěžovatel, pak vrchní státní zastupitelství náležitě nereagovalo. Kvůli stručnosti a vágnosti pak stěžovatel považuje usnesení za nepřezkoumatelné. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ohledně jeho opodstatněnosti, neboť jde o výlučnou pravomoc příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [viz např. usnesení Ústavního soudu usnesení ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13 sp. či usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Účel usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu usnesení ze dne 3. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 539/98).
8. Výjimečná kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení. K tomu srov. např. nález ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), §31; usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655), ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení [srov. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)].
9. K takovému porušení kogentních norem v daném případě nedošlo a veškeré stěžovatelem uplatněné námitky jsou svým obsahem projevem jeho nesouhlasu s interpretací důkazů ze strany orgánů veřejné žaloby. Takové námitky jsou uplatnitelné i v dalších fázích trestního řízení. Z kontextu napadeného usnesení vrchního státního zastupitelství jednoznačně vyplývá, že stěžovatelovo úmyslné zavinění u stíhané trestné činnosti se dovozuje z nepřímých důkazů, a sice odposlechu hovorů jiných obviněných, koordinace chování všech jednajících osob a absence jiného rozumného vysvětlení stěžovatelova jednání (převodů peněžních prostředků). Taková úroveň důkazního řízení je ve fázi zahajování trestního stíhání pro složitou organizovanou a rozsáhlou majetkovou trestnou činnost přípustná. Uvedený závěr nelze hodnotit jako výraz svévole či libovůle veřejné moci. Možno též připomenout, že obdobně (a podrobněji) pak ve svém vyrozumění ze dne 28. 5. 2018 č. j. 2 NZT 3/2016-516 hodnotí stěžovatelovy námitky i Nejvyšší státní zastupitelství.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu