ECLI:CZ:US:2018:4.US.893.18.1
sp. zn. IV. ÚS 893/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného Mgr. Václavem Kubičkou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. prosince 2017 č. j. 4 To 747/2017-14, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), kterým byla dle stěžovatelova tvrzení porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály SKPV, Odboru Praha (dále jen "policejní orgán") ze dne 5. 10. 2017 č. j. NPC-611-780/TČ-2016-2200PR bylo rozhodnuto o zajištění motorového vozidla, které vlastní stěžovatel jako právnická osoba. K zajištění náhradní hodnoty podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bylo přistoupeno proto, že nebylo možné zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, kdy měl stěžovatel zprostředkovávat kurýrní cesty se značným množstvím drog a zajištěný automobil si pořídil poté, co proběhla většina těchto cest.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl krajský soud tak, že napadené usnesení policejního orgánu zrušil a sám nově rozhodl tak, že se jako náhradní hodnota zajišťuje buď totožné vozidlo, u nějž je však sjednáno zajišťovací právo úvěrové společnosti k tomuto automobilu, anebo částka, kterou by tato úvěrová společnost měla uhradit stěžovateli v případě výkonu zajišťovacího práva. Věcně soud vyhodnotil zajištění jako oprávněné. Neztotožnil se s argumentací stěžovatele, že by šlo o zajištění předčasné. Šlo proto o včasnou eliminaci hrozby, v daném případě "zašantročení" výnosu z trestné činnosti, přičemž z provedených důkazů jasně vyplývá podezření, že se na ní stěžovatel podílel. Samotné zajištění majetku třetí osoby není pak dle trestního řádu vyloučeno. Toliko pro ochranu práv této třetí osoby upravil soud výrok zajišťovacího usnesení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principy spravedlivého procesu a nectí zásadu presumpce neviny. Pokud krajský soud zrušil napadené rozhodnutí policejního orgánu, měl mu věc vrátit k novému rozhodnutí, a nikoliv rozhodnout sám, navíc tak, že stěžovateli uložil další povinnost. Takovým postupem byla stěžovateli odňata možnost řádného přezkumu rozhodnutí orgánu státní moci. Odůvodnění napadeného usnesení navíc odporuje zásadě presumpce neviny. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vlastní zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (zejména pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již uspokojivě odstranit (srov. kupř. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Taková situace však v daném případě nenastala.
8. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, dle nějž by stížnostní soud nemohl po posouzení podané stížnosti nově rozhodnout sám, zvláště v případech, kdy je změna výroku projevem toliko napravení formálních nedostatků. Tak tomu bylo dle Ústavního soudu i v daném případě, kdy nový výrok soudu pouze přesněji zohledňoval majetková práva třetí osoby. Stěžovatelovo postavení však materiálně nikterak nezhoršil. Soud tedy postupoval v souladu s trestním řádem a z procesního hlediska mu Ústavní soud nemůže nic vytknout.
9. Co se týče odůvodnění napadeného usnesení, ani zde Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení či vadu. Zejména nedošlo k porušení zásady presumpce neviny, neboť soud sám uvádí, že v dané věci je dáno pouze důvodné podezření stěžovatele a následně velmi obsáhle vyjmenovává důkazy, z nichž toto podezření vyplývá. Věcně je samotné zajištění náhradní hodnoty odůvodněno dostatečně, srozumitelně a logicky. Není tedy dán prostor pro zásah Ústavního soudu.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu