ECLI:CZ:US:2018:4.US.990.18.1
sp. zn. IV. ÚS 990/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Karla Holíčka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem v Přerově, Dr. Skaláka 10, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. prosince 2017, č. j. 69 Co 105/2017-149, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2018, č. j. 69 Co 105/2017-159, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných výroků rozsudku krajského soudu, jimiž měl soud porušit jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 13. prosince 2016, č. j. 10 C 191/2015-93, Okresní soud v Přerově zamítl žalobu, aby stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 142 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 82 026 Kč (výrok II.). K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci shora uvedeným rozsudkem, jímž rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady nalézacího řízení ve dvacetiprocentní výši 14 682 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení 5 170 Kč (výrok III.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že společně se žalovanou (tehdejší partnerkou) čerpali úvěry na pořízení společné nemovitosti, každý ve výši 600 000 Kč; za žalobkyni úvěr hradila, s výjimkou tří měsíců v roce 2013, sestra stěžovatele. Žalobkyně se odstěhovala v roce 2010 a v září 2015 vyzvala stěžovatele k zaplacení náhrady za neužívání spoluvlastnického podílu - soudy tomuto požadavku nevyhověly a žalobu zamítly. Odvolací soud současně s odkazem na §150 o. s. ř. moderoval nákladový výrok soudu prvního stupně (snížil výši náhrady o 80%) a ve shodě s tím rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že ve věci nenastaly okolnosti, pro které by bylo namístě aplikovat ustanovení §150 o. s. ř.; jeho použití odvolací soud nedostatečně odůvodnil (například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000, I. ÚS 1671/08, IV. ÚS 215/09 a III. ÚS 3125/17, aj., jakož i Nejvyššího soudu, například sp. zn. 22 Cdo 1040/2015). Odvolací soud sice zohlednil, že sestra stěžovatele neplnila dohodu o úhradě úvěru, jakož i majetkové poměry žalobkyně, nezohlednil však skutečnost, že náklady stěžovatele vznikly v důsledku potřeby bránit se ve sporu, který nevyvolal. Soud moderoval náklady v rozporu s judikaturou a nepřihlédl ani ke skutečnosti, že žalobkyně je stále ideální vlastnicí 1/2 nemovitostí, aniž by na jejich správu a zvelebení jakkoliv přispívala. Je proto přesvědčen, že krajský soud v jeho věci svým rozhodnutím zasáhl do práva na spravedlivý proces a navrhuje zrušit nákladové výroky z rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a nikoliv třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje proto celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se zabývá, jde-li současně o porušení základního práva nebo svobody - jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele - právo na spravedlivý proces.
K věci si Ústavní soud k věci vyžádal spis Okresního soudu v Přerově vedený pod sp. zn. 10 C 191/2015, z něhož zjistil podstatné okolnosti o řízení ve věci samé. Úvěr na pořízení nemovitosti na základě ústní dohody splácela za žalobkyni sestra stěžovatele, která obývala nemovitost společně se stěžovatelem a s jejich rodiči, a to i poté, co se žalobkyně odstěhovala. Počátkem roku 2014 žalobkyni banka sdělila, že úvěr není placen, proto žalobkyně začala úvěr splácet sama (s pomocí svých rodičů) a současně se pokoušela řešit ostatní záležitosti týkající se nemovitosti, kterou, ač byla vlastnicí ideální 1/2, již několik let neobývala. Neúspěšné vyjednávání v letech 2014 a 2015 ji vedlo k podání žaloby. Součástí žaloby byl i požadavek na osvobození od soudních poplatků, neboť v té době byla na rodičovské dovolené a pečovala o dceru stěžovatele. Soud přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v rozsahu 80% (č. l. 18). V řízení ve věci samé žalobkyně úspěšná nebyla, jak je však patrné z dokladů založených ve spisu, snažila se i po rozhodnutí nalézacího soudu prostřednictvím své zástupkyně spor řešit. Krajský soud zjevně přihlédl ke všem okolnostem případu, byť konstatoval, že samotné majetkové postavení žalobkyně a její péče o nezletilé děti není důvodem k moderaci nákladů, avšak okolnosti vedoucí ji k podání žaloby, ve spojení s její snahou věc řešit, ano.
Ústavní soud proto nezjistil, že by odvolací soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. svévolně. Moderační ustanovení je výjimkou ze zásady sporného řízení "vítěz bere vše", kterou soud využije v případech, kdy by důsledná aplikace ustanovení §142, 143, §146 odst. 2, 3, §147, 148 vedla k nepřiměřeným tvrdostem; rozhodnutí musí být ad hoc pro konkrétní věc, v širších souvislostech a dostatečně odůvodněno (viz například nálezy sp. zn. I. ÚS 191/06 či III. ÚS 1526/12). Uvedené zmírňující právo soudu je třeba vykládat nejen ve vztahu k tomu, v jehož prospěch je vydáno, ale zároveň i ve vztahu k ostatním účastníkům, především k těm, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení. Použití ustanovení ve prospěch úspěšného účastníka se použije tehdy, nemá-li žádný podíl na podání žaloby.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by odvolací soud svým rozhodnutím zkrátil stěžovatele v jeho právu na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti tvrdí, a proto jeho ústavní stížnost odmítl. Žalovaný měl možnost reagovat na odvolání žalobkyně proti nákladovému rozhodnutí, v němž se moderace domáhala, a napadený rozsudek odvolacího soudu není v tomto ohledu překvapivý.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu