ECLI:CZ:US:2019:1.US.1097.16.1
sp. zn. I. ÚS 1097/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bolzanova 1615/1, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4427/2013-322 ze dne 18. prosince 2015 a zamítavé části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 207/2013-251 ze dne 26. června 2013, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, sídlem v Praze, Pobřežní 665/21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 domáhal na vedlejší účastnici zaplacení 8 859 845 Kč z titulu náhrady závažné újmy na zdraví (mj. kombinace ztráty zraku a výrazně omezené pohyblivosti dolních končetin a částečné omezené hybnosti nedominantní horní končetiny), kterou utrpěl při nezaviněné dopravní nehodě. Obvodní soud stěžovateli vyhověl v částce 6 406 005 Kč, v rozsahu částky 2 453 840 Kč žalobu zamítl. Soud mimo jiné dospěl k závěru, že stěžovateli náleží bolestné ve výši 664 160 Kč, přiměřené zadostiučinění za ztížení společenského uplatnění v základní výši 939 000 Kč a jeho přiměřené zvýšení o pětinásobek, tj. celkem o 4 695 000 Kč. Dále dospěl k uzávěru, že újma nebyla způsobena zaviněním stěžovatele, nebyl tedy důvod krátit přiznané plnění podle míry spoluzavinění.
2. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil v částce 2 710 123 Kč (v rozsahu 2 287 230 Kč nebylo napadeno), změnil v částce 1 390 946 Kč tak, že žalobu zamítl a ve zbylé části týkající se úroku z prodlení zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Městský soud vyšel z toho, že v trestním řízení byl průběh nehodového děje zjištěn tak, že hlavní a jedinou příčinou nehody byl styl jízdy obžalovaného, který z nedbalosti v zatáčce přejel částí návěsu do protisměru, kde se střetl s vozem stěžovatele. Stěžovatel však v té době jel v levém pruhu ve směru jízdy, aniž pro to měl právem akceptovatelný důvod. Ke střetu by nedošlo, pokud by se stěžovatel vyhnul vpravo, nebo pokud by jel v souladu se zákonem v pravém jízdním pruhu. Z toho městský soud dovodil, že se stěžovatel na vzniku škody podílel v rozsahu 20 %. Městský soud se s obvodním soudem ztotožnil v otázce stanovení výše bolestného, které však při zohlednění spoluzavinění a již zaplacené částky přiznal ve výši 485 325 Kč. Dále městský soud akceptoval i stanovení základní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění na 1 161 000 Kč. Přiměřeným shledal její zvýšení o čtyřnásobek, tj. o 4 644 000 Kč.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v části zamítl, v části odmítl a zamítl i dovolání vedlejší účastnice. Ztotožnil se s hodnocením rozsahu zavinění stěžovatele, který přispěl ke střetu svým způsobem jízdy. Porušení zákona ze strany stěžovatele se projevilo spíše vedlejším účinkem oproti podstatnému porušení ze strany řidiče nákladního vozu, pro což je závěr o poměru zavinění 80:20 přiléhavý. Výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění pak v základu vycházela z bodového hodnocení, které však soudy důvodně zvýšily. Ztráta soběstačnosti stěžovatele je značná v důsledku kombinace jeho omezení. V případech výrazného omezení hybnosti v kombinaci s dalšími poruchami soudy běžně přistupují ke zvýšení náhrady na čtyř až sedminásobek základní výše náhrady. Ve věci stěžovatele je zvýšení na pětinásobek odpovídající, vyšší násobek by však neodpovídal (i s ohledem na absolutní výši přiznané náhrady), neboť je vyhrazen případům téměř či zcela ztracených možností zapojit se do společenského či rodinného života.
4. Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze v části, v níž nebylo žalobě vyhověno, stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v nedostatečném odůvodnění úvah městského soudu o určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť nijak nevysvětluje, jak dospěl k závěru o zvýšení základní výše náhrady o čtyřnásobek. Odůvodnění je zcela obecné, nijak neporovnává případ stěžovatele s jinými případy, nijak nehodnotí konkrétní průmět omezení stěžovatele do oblasti rodinného, pracovního a zájmového života. Městský soud se také nijak nezabýval možností vyhlášku vůbec neaplikovat. Nedostatečný je i závěr o spoluzavinění stěžovatele, neboť zcela chybí porovnání závažnosti porušení jednotlivých pravidel silničního provozu. Soud se nijak nevyrovnal s argumentací Nejvyššího soudu v trestní věci, v níž stěžovatel vystupoval jako poškozený, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru o nevýznamné spoluúčasti. Stejnými vadami pak trpí i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se nezabývá smyslem jednotlivých povinností v silničním provozu (povinnost jet v pravém pruhu zabezpečuje plynulost dopravy. Dále Nejvyšší soud odkázal na tři svá rozhodnutí, která se však týkají věcí nesrovnatelných s věcí stěžovatele, který trpí úplnou ztrátou zraku a celkově je míra jeho omezení vyšší. Argument absolutní výší částky je pak nesrozumitelný, neboť nemá žádnou právní oporu.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i rozhodnutími vydanými v trestní věci, v níž byl stěžovatel poškozeným; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Námitky v ústavní stížnosti byly vedeny ve dvou rovinách: výše (násobku) odškodnění za ztížení společenského uplatnění a posouzení míry zavinění stěžovatele na vzniklé újmě.
7. Ústavní soud setrvale uvádí, že mu nepřísluší určovat, v jaké konkrétní výši by náhrada újmy za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána. Obecné soudy mají při posuzování konkrétních případů široký prostor k úvaze, v jakých případech a k jakému zvýšení přistoupí na základě §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Musí ovšem dbát na to, aby přiznaná výše odškodnění ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi přiznanou náhradou a poškozením zdraví či ztížením společenského uplatnění jako způsobenou újmou existoval vztah přiměřenosti. Za tím účelem mohou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky použít v konkrétní věci pouze ustanovení zákona, pokud dospějí k závěru, že podzákonný předpis je v rozporu se zákonem [nález sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29. 9. 2005 (N 186/38 SbNU 499)]. Význam pro rozhodování však nemá prostá polemika ohledně konkrétní výše násobku základního bodového hodnocení, která je otázkou podústavního (podzákonného) práva [nález sp. zn. I. ÚS 2955/10 ze dne 29. 3. 2012 (N 64/64 SbNU 735)]. Z pohledu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod se přitom nemusí vůbec jednat o určitý násobek základního bodového hodnocení. Obecné soudy proto nejsou povinny odůvodňovat, proč vzhledem k okolnostem věci zvolily právě konkrétní násobek. Výsledná výše náhrady by ovšem měla co nejvíce odpovídat okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům [odst. 23 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 2. 2. 2016 (N 23/80 SbNU 275)].
8. S ohledem na výše uvedené jsou zjevně neopodstatněné námitky stěžovatele směřující proti výkladu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Obecné soudy byly povinny přistupovat k užití tohoto ustanovení tak, aby přiznané odškodnění bylo přiměřené způsobené újmě - za tím účelem byly i oprávněny neaplikovat toto ustanovení, pokud by dospěly k závěru, že jim brání v dosažení rozhodnutí souladného s ústavním pořádkem. Stěžovatel požadoval zvýšení o 7 000 000 Kč, obvodní soud považoval za přiměřené zvýšení o 4 695 000 Kč a městský soud zvýšení o 4 644 000 Kč (před zohledněním spoluzavinění). V tomto ohledu stěžovatel nevylíčil, proč by přiznaná částka neměla být způsobilá kompenzovat ztížení jeho společenského uplatnění, resp. proč by měla být zjevně nedostatečná v poměrech konkrétní věci či ve srovnání s obdobnými případy (důraz Nejvyššího soudu na absolutní výši přisouzené částky má význam právě z hlediska její způsobilosti kompenzovat újmu stěžovatele).
9. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí vypořádal s případy odkazovanými stěžovatelem a vyložil, proč mají význam pro posouzení věci stěžovatele. Polemika o tom, zda jde skutečně o případy srovnatelné, není ústavně relevantní. Jde totiž o hodnocení (srovnatelnosti) skutkového stavu v případech, které se značně odlišují věkem poškozených, povahou jejich omezení, životní perspektivou apod. Zajišťování jednotnosti rozhodování při takové variabilitě je zjevně úkolem Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech civilního soudnictví. Srovnatelný případ co do povahy omezení a dalších kritérií stěžovatel nepředložil, takže závěr o kompenzační způsobilosti náhrady ztížení společenského uplatnění ve výši 5 805 000 Kč (1 161 000 Kč + 4 644 000 Kč) před zohledněním spoluzavinění není zjevně vadný (nepřiměřený).
10. Druhou zásadní otázkou souzené věci je závěr k spoluzavinění stěžovatele na vzniklé škodě. Podle ústavní stížnosti nebyly obecné soudy v civilním řízení vázány všemi závěry trestních soudů, měly se s nimi však podrobněji vypořádat. V tomto ohledu však stěžovatel přeceňuje jednoznačnost závěrů trestních soudů: Okresní soud v Uherském Hradišti i odvolací Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, dospěly k závěru, že jedinou přímou příčinou vzniku nehodového děje byla jízda obžalovaného v protisměru. Jízda stěžovatele v levém pruhu pak nebyla v přímé příčinné souvislosti se vznikem nehodového děje (usnesení sp. zn. 6 To 216/2009 ze dne 26. 5. 2009, str. 3-4). Nejvyšší soud pak v usnesení sp. zn. 8 Tdo 1299/2009 ze dne 19. 11. 2009 konstatoval, že na straně stěžovatele lze spatřovat spoluzavinění. To však nebylo relevantní z hlediska viny obžalovaného trestným činem podle §224 odst. 2 trestního zákona, neboť porušení povinnosti ze strany stěžovatele nebylo výlučnou příčinou škodlivého následku (tj. těžké újmy na zdraví ve smyslu §224 odst. 1 trestního zákona) a ani nezpůsobilo přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním obžalovaného a způsobením těžké újmy na zdraví stěžovatele. Právě z hlediska rozdílu úvah o vině obžalovaného a úvah o přiměřeném trestu je třeba chápat závěr o nevýznamné míře podílu stěžovatele na vzniklých následcích: obžalovanému lze stále zcela klást za vinu způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti, nikoliv například ublížení na zdraví z nedbalosti podle §223 trestního zákona. Konkrétní závěry o podílu (zavinění) na rozsahu způsobené těžké újmy však z těchto rozhodnutí činit nelze. Tomu odpovídá i závěr Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu, které spoluzavinění stěžovatele považovaly za významný důvod nikoliv pro konstatování viny obžalovaného, ale pro uložení nižšího trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, který by jinak byl nepřiměřeně mírný (str. 3 a 8 usnesení sp. zn. 8 Tdo 1299/2009).
11. Trestní soudy tedy nevyjádřily svůj náhled na míru spoluzavinění stěžovatele konkrétním procentem. Závěr civilních soudů s tím není nijak v rozporu. Naopak odpovídá tomu, že v řízení bylo bez pochyb zjištěno, že nehodu způsobil obžalovaný, nicméně k nehodě by nedošlo, kdyby sám stěžovatel nejel v levém jízdním pruhu, nebo z něj včas uhnul (k tomu srov. znalecké závěry na str. 4 a 5 rozsudku sp. zn. 13 T 693/2006). Dále orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru o tom, že míra spoluzavinění stěžovatele odůvodňovala uložení mírnějšího trestu, čemuž stěžovatelem prosazovaný závěr o 5% míře spoluzavinění neodpovídá. Naopak závěr civilních soudů o 20% míře spoluzavinění z tohoto pohledu excesivní není.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu