ECLI:CZ:US:2019:1.US.1132.18.1
sp. zn. I. ÚS 1132/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. Romana Vytejčka, zastoupeného Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou se sídlem Eliášova 467/28, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2017, č. j. 30 Co 404/2017-205, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 9. března 2017, č. j. 313 C 19/2015-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Benešově zavázal stěžovatele zaplatit žalobkyni ČR - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "vedlejší účastnici") částku 38 570 Kč s úrokem z prodlení od 31. 3. 2015 do zaplacení z titulu regresního nároku na úhradu zaplacené částky odpovídající škodě způsobené neoprávněným postupem soudního exekutora. Soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení a soudní poplatek. Na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 vydaného pod sp. zn. 41 C 29/2012 měla vedlejší účastnice povinnost zaplatit žalobcům, manželům Kuglerovým, částku 32 667,20 Kč s úrokem z prodlení. Manželé Kuglerovi se žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., domáhali po České republice náhrady škody spočívající v tom, že stěžovatel jako soudní exekutor vydal dne 4. 10. 2007 nepravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, na základě kterého si ponechal z částky zaslané z účtu paní Kuglerové (manželky povinného) částku 32 667,20 Kč, ačkoli usnesení o nařízení této exekuce nikdy nenabylo právní moci. Vedlejší účastnice proto náhradu škody v celkové výši 38 570 Kč, kterou tvoří jistina a kapitalizované úroky z prodlení, zaplatila manželům Kuglerovým. Vzhledem k tomu, že stěžovatel jako úřední osoba svým postupem tuto škodu způsobil, požaduje vedlejší účastnice její úhradu po něm.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti hájí tím, že žádný úkon, který by směřoval k zaslání peněžních prostředků z účtu paní Kuglerové, v pozici soudního exekutora neučinil. Vydal exekuční příkaz na postižení peněžních prostředků na bankovním účtu, který zaslal bance. Banka byla povinna postihnout finanční prostředky na účtu a vyčkat s jejich výplatou do doby, než jí bude soudním exekutorem oznámeno, že usnesení o nařízení exekuce je pravomocné. Teprve po tomto oznámení by byla banka povinna vyplatit postižené finanční prostředky. Banka však pochybila, když na oznámení nepočkala a finanční prostředky připsala na účet soudního exekutora. Z toho dovozuje, že se mohl bezdůvodně obohatit jako soukromá osoba. Nejednalo se však o nesprávný úřední postup soudního exekutora, na nějž by dopadal zákon 82/1998 Sb. Povinní, kterým chybou banky vznikla škoda, měli možnost situaci reklamovat a domáhat se žalobou uhrazení škody po bance, což však neučinili. Namísto toho využili posunu promlčecí doby ke dni skončení exekučního řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
5. Soudům dále vytýká, že se nezabývaly osudem částky 32 667,40 Kč. Neřešily, zda peníze nezůstaly na úschovním účtu soudního exekutora, který byl jmenován do uvolněného úřadu stěžovatele.
6. Stěžovatel dále namítá, že povinní vyzývali stěžovatele k vrácení finančních prostředků na poslední známou adresu v době, kdy už exekutorem stěžovatelova úřadu byl JUDr. Leskovjan a činnost stěžovatele na tomto sídle již byla ukončena, což bylo zřejmé z veřejné evidence.
7. Nesouhlasí s aplikací ustanovení §18 zákona č. 82/1998 Sb., který se aplikuje, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Soudy měly podle jeho názoru přihlédnout k tomu, že škodu způsobila banka a vzhledem k okolnostem, za nichž škoda vznikla, úhradu snížit. Stěžovatel dodává, že vedlejší účastnice regresní úhradu vymáhá v době, kdy již stěžovatel není soudním exekutorem a není již pro výkon exekutorské činnosti pojištěn. Nový soudní exekutor byl navíc do úřadu Ministerstvem spravedlnosti jmenován se značným časovým odstupem. Dále upozorňuje na to, že soudní exekutor může být shledán povinným zaplatit regres, aniž by předtím musel být shledán vinným v kárném řízení.
8. Obecným soudům vytýká, že svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily a při hodnocení důkazů tvrzení vyznívající ve prospěch stěžovatele ignorovaly.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
11. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, že stát má vůči němu regresní nárok z titulu jeho nesprávného úředního postupu, v důsledku kterého byl stát shledán povinným zaplatit poškozeným manželům Kuglerovým náhradu škody, kterou fakticky uhradil. Stěžovatel se totiž v argumentačně poněkud kontradiktorní ústavní stížnosti domnívá, že v projednávané věci jeho odpovědnost dána nebyla nebo by mohla být nižší.
12. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy námitkami stěžovatele podrobně zabývaly. Obvodní soud pro Prahu 2 v pravomocně skončeném řízení vedeném pod sp. zn. 41 C 29/2012, v němž byl řešen nárok manželů na náhradu škody vůči státu, zjistil, že stěžovatel se jako soudní exekutor dopustil vůči manželům nesprávného úředního postupu, když částku 32 667,40 Kč prokazatelně užil na úhradu nákladů exekuce, jejichž výši určil příkazem k úhradě nákladů exekuce, ačkoli si byl vědom toho, že usnesení o nařízení nikdy nenabylo právní moci. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce povinný uplatnil námitky a Obvodní soud pro Prahu 3 následně usnesením exekuci částečně zastavil a částečně návrh na nařízení exekuce zamítl. Pochybení banky, která bez sdělení stěžovatele o tom, že usnesení nařízení exekuce nabylo právní moci, zaslala vymáhanou částku na jeho účet, není v posuzované věci relevantní. Soudy se s námitkou stěžovatele vypořádaly úvahou, že předmětné finanční prostředky sice byly odepsány bez pokynu stěžovatele jako soudního exekutora, nicméně ten je přijal, a to nikoli na svůj soukromý účet, nýbrž na svůj podnikatelský účet vedený na jeho jméno, a následně vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce a předmětnou částku na úhradu nákladů exekuce použil s vědomím, že z účtu manželky povinného byly strženy neoprávněně. Příkaz k úhradě nákladů exekuce nemohl být za tohoto stavu podkladem pro použití přijatých finančních prostředků z účtu manželky povinného ve prospěch exekutora. V této chvíli prokazatelně vystupoval jako úřední osoba, vykonával exekutorskou činnost a za svůj postup plně odpovídá a nelze ji jakkoli přenášet na jeho nástupce. V příčinné souvislosti s jím zaviněným nesprávným postupem vznikla manželům Kuglerovým škoda, kterou stát uhradil. V řízení, kdy byla povinnost státu uhradit škodu přes jeho aktivní obranu stanovena, byl stěžovatel vyzýván, aby vystupoval jako vedlejší účastník, což odmítl a působil v pozici svědka.
13. Plnil-li poškozenému stát podle zákona č. 82/1998 Sb., má proti exekutorovi nárok na regresní náhradu podle podmínek stanovených v §16 - 18 zákona č. 82/1998 Sb., avšak pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti (subjektivní princip), ačkoliv samotná odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je odpovědností objektivní bez možnosti liberace (§2 zákona č. 82/1998 Sb.).
14. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.
15. Ústavní soud proto návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu