ECLI:CZ:US:2019:1.US.1230.19.1
sp. zn. I. ÚS 1230/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Moniky Homporové, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem Český Těšín, Tovární 1707/33, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2016 č. j. 57 Co 387/2016-104 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019 č. j. 33 Cdo 1165/2017-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 28. 1. 2016 č. j. 14 C 150/2015-57 uložil žalovaným povinnost rovným dílem zaplatit právnímu předchůdci stěžovatelky Antonu Grochalovi částku 200 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdce stěžovatelky Anton Grochal uzavřel v září 2011 s právním předchůdcem žalovaných Tomášem Homporou ústní smlouvu o půjčce, podle které mu předal dne 16. 9. 2011 v hotovosti částku 60 000 Kč a dalších 140 000 Kč převedl na bankovní účet své dcery - stěžovatelky, která ji dne 3. 11. 2011 převedla na účet Tomáše Hompory. Dlužník půjčku nevrátil. Protože se účastníci smlouvy o půjčce nedohodli na době splnění dluhu, byla půjčka splatná na výzvu věřitele. O vrácení částky 60 000 Kč mohl věřitel dlužníka požádat poprvé dne 17. 9. 2011 a o vrácení částky 140 000 Kč dne 4. 11. 2011. Žaloba byla soudu doručena dne 13. 1. 2015 a žalovaní tak vznesli úspěšně námitku promlčení. Lhůta k uplatnění práva na vrácení 60 000 Kč uplynula dne 17. 9. 2014 a lhůta k vrácení částky 140 000 Kč uplynula dne 4. 11. 2014.
Proti rozsudku odvolacího soud podal právní předchůdce stěžovatelky Anton Grochal dovolání. V průběhu dovolacího řízení Anton Chrochal zemřel. Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s jeho jedinou (závětní) dědičkou - stěžovatelkou. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu sdělila, že na podaném dovolání trvá. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud porušil její právo na soudní ochranu tím, že nesplnil povinnost vyplývající z §213 odst. 2 o. s. ř., a dále porušil §220 odst. 1 o. s. ř., čímž zatížil odvolací řízení tzv. kvalifikovanou vadou, která má přesah do ústavněprávní roviny. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, čímž se odvolací soud měl dopustit nepřípustné svévole, zakládající porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil otázku promlčení, resp. otázku, zda byla doba splnění dluhu účastníky smlouvy o půjčce dohodnuta. Stěžovatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu a tvrdí, že účastníci smlouvy o půjčce se dohodli, že dlužník věřiteli vrátí půjčku poté, co dostaví rodinný dům. Nejvyšší soud pak porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že bezdůvodně odmítl podané dovolání, čímž nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
V dané věci však k žádnému porušení základních práv či svobod stěžovatelky nedošlo. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se otázkou promlčení práva na vrácení půjčky řádně zabýval a srozumitelně objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněným závěrům. Tvrzení stěžovatelky o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními tak není relevantní a opírá se pouze o snahu, aby Ústavní soud přisvědčil jejímu názoru na otázku promlčení práva na vrácení půjčky, resp. jejímu tvrzení, že doba splatnosti půjčky byla, navzdory skutkovým zjištěním odvolacího soudu, mezi stranami smlouvy dohodnuta.
Ústavní soud z ústavněprávního hlediska nemá výhrady ani vůči řádně odůvodněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Dovolací soud objasnil, že stěžovatelka sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že její právo na vrácení půjčky je promlčeno, avšak výlučně skutkovými námitkami, resp. na základě vlastního, v řízení neprokázaného skutkového tvrzení, že strany smlouvy o půjčce se dohodly, že dlužník věřiteli půjčku vrátí poté, co dostaví rodinný dům. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní od odvolacího soudu odlišné skutkové verzi. Dovolací soud uzavřel, že stěžovatelka nepředložila v dovolání k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a proto její dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že svá rozhodnutí soudy opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu