ECLI:CZ:US:2019:1.US.1234.19.1
sp. zn. I. ÚS 1234/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obce Loučná nad Desnou, sídlem Loučná nad Desnou 57, zastoupené JUDr. Patrikem Nešporem, advokátem se sídlem v Jeseníku, V Oblouku 170/1, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 8 VZN 121/2015-92 ze dne 5. dubna 2019, usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 2 KZN 4113/2015-111 ze dne 8. února 2019 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje č. j. KRPM-153081-466/TČ-2015-140080 ze dne 11. prosince 2018, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Policie České republiky odložila trestní věc podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, jehož se měl dopustit starosta stěžovatelky stručně řečeno tím, že nesplnil svou zákonnou povinnost uzavřít smlouvu o odvádění odpadních vod, čímž měl způsobit škodu v podobě nezaplaceného stočného ze strany jednotlivých připojených obyvatel. Z opatřených podkladů totiž nebylo možné spolehlivě dovodit skutečnosti, které by naplňovaly znaky některého trestného činu, zejména pak výši škody a zavinění. Možnost opatření dalších podkladů, které by mohly přinést změnu těchto zjištění, nebyla reálná.
2. Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci stížnost stěžovatelky proti postupu policie zamítlo. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci pak stěžovatelku vyrozumělo o tom, že postup krajského státního zastupitelství byl správný.
3. Proti rozhodnutím policie a krajského státního zastupitelství a vyrozumění vrchního státního zastupitelství stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Porušení spatřovala v nesprávném výkladu relevantní právní úpravy zákona o obcích a zákona o vodovodech a kanalizacích a nesprávných (nedostatečných) skutkových zjištěních.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými akty; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků ochrany práv) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby [nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].
6. Ústavní soud také uvedl, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), odst. 61]. Povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do nejzákladnějších práv chráněných čl. 2 Úmluvy, tedy práva na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručeného čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 a I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016) a zákazu nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016).
7. V případě stěžovatelky však zjevně nemělo dojít k porušení práva na život, zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu, zákazu otroctví a nucených prací dokonce ani práva na osobní svobodu či na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy. Tvrzený trestný čin a s ním spojené porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny totiž významem svých dopadů není srovnatelné s výše uvedenými právy. Právo stěžovatelky na účinné vyšetřování tak vůbec nemohlo být porušeno, neboť povinnost vést účinné vyšetřování je pozitivní povinností státu na ústavní rovině pouze v případě trestných činů, v jejichž důsledku bylo porušeno některé z výše uvedených nejzávažnějších základních práv (právo na život, zákaz mučení a špatného zacházení, zákaz nucených prací a otroctví apod.).
8. Jinými slovy, náhled stěžovatelky jako samosprávné korporace veřejného práva se v souzené věci liší od právního názoru orgánů činných v trestním řízení. Ústavní stížnost však neslouží k nápravě všech domnělých pochybení státních orgánů, ale pouze těch, která zasahují do ústavně zaručených práv či svobod. Právo na účinné vyšetřování se vztahuje pouze k výše vymezené množině práv, která však nemohla být tvrzeným trestným činem nijak dotčena (obci jako právnické osobě ostatně z povahy věci nenáleží). Za toho stavu stěžovatelka právo na účinné vyšetřování mít nemůže a tím spíše nemůže být takové právo porušeno, a to bez ohledu na správnost závěrů orgánů činných v trestním řízení.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu