ECLI:CZ:US:2019:1.US.126.19.1
sp. zn. I. ÚS 126/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou se sídlem Varnsdorf, Pražská č. 2951, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018 č. j. 11 Tdo 1061/2018-32, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 20. 3. 2018 č. j. 55 To 489/2017-547 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 9. 2018 č. j. 2 T 49/2015-505, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle §390 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropnímu látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým byl uvedený rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou zrušen v celém rozsahu, avšak stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání stejných přečinů, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců, a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu služby v bezpečnostních sborech a ozbrojených silách na dobu dvou roků. Stěžovatel navrhuje též zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl odsouzen za skutek, který spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že v době výkonu dozorčí služby ve Věznici Rýnovice, kdy plnil úkoly v rámci přímého střežení odsouzeného R. N., od něj převzal jedno balení rostlinného sušeného konopí obsahujícího tetrahydrokanabinoly a jeden kus paměťové Micro SD karty. Následně Micro SD kartu ukryl na jiné cele, na níž byl odsouzený N. umístěn předchozího dne, a tuto kartu poté "jako by" sám nalezl a informoval o tom své nadřízené. Stěžovatel namítá, že byl usvědčen pouze na základě výpovědi jednoho svědka, odsouzeného R. N., a na základě kamerového záznamu. Samotný kamerový záznam však podle jeho názoru nemůže sloužit jako důkaz, že od odsouzeného N. přejímal určité věci, neboť není dostatečně zřetelný. Podle jeho názoru proto v dané věci nastala situace "tvrzení proti tvrzení", tedy výpověď jeho a výpověď svědka N. Poukazuje na skutečnost, že svědek N. měl důvody, aby se mu pomstil a obvinil jej. Svědka lze vzhledem k jeho trestní minulosti a pověsti považovat za problematického. Odmítl před soudem prvního stupně vypovídat, přičemž soudy zákonné důvody pro odepření svědecké výpovědi nezkoumaly a tím odňaly stěžovateli možnost konfrontace.
Podle stěžovatele byl nalézací soud k hodnocení výpovědi svědka N. coby pravdivé v podstatě doveden usnesením odvolacího soudu ze dne 4. 4. 2017. O vině tak podle něj fakticky rozhodl soud, před nímž nebyly důkazy prováděny. Uvádí, že trestní soudy se nezabývaly jeho verzí předmětných událostí, která byla vnitřně logická i podpořená dalšími důkazy, a naopak dospěly k závěrům nelogickým, až absurdním. Je přesvědčen, že svědek N. přizpůsobil svou výpověď kamerovému záznamu, se kterým jistě musel být několikrát konfrontován, což se obhajoba snažila prokázat navrženými důkazy, které ovšem byly odmítnuty jako nadbytečné. Stěžovatel ve výsledku považuje skutková zjištění za extrémně nesouladná s vykonanými důkazy, které naznačují více verzí běhu událostí, přičemž soudy vybraly verzi pro něj nejméně příznivou, aniž by bylo náležitě zdůvodněno, proč jeho verze neobstála.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Byly si vědomy, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď svědka, tj. odsouzeného R. N., podporovaná dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů poměrně běžná, a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13).
Již nalézací soud pečlivě vyhodnotil všechny provedené důkazy a své hodnocení srozumitelně vyložil v odůvodnění rozhodnutí. Jak soud odvolací, tak soud dovolací se pak důsledně vypořádaly s námitkami stěžovatele a doplnily a prohloubily odůvodnění skutkových závěrů, včetně úvah vztahujících se k hodnocení provedených důkazů. Argumentace trestních soudů je přitom zcela racionální a prosta jakýchkoli logických excesů a nedůvodných spekulací. Jestliže se trestní soudy přiklonily k verzi událostí, kterou ve svém svědectví prezentoval svědek N., učinily tak na základě dalších, korespondujících důkazů. Ústavní soud může odkázat zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde jsou podstatné výsledky dokazování a z nich vyplývající skutkové závěry přehledně shrnuty (č. l. 7-8).
Jako stěžejní se jeví důkaz v podobě obrazového záznamu z interního kamerového systému Věznice Rýnovice, ze kterého sice skutečně není patrné, co přesně si stěžovatel s odsouzeným N. předávají, ovšem jednoznačně vypovídá o tom, že bezprostředně po této předávce vchází stěžovatel na jinou celu (konkrétně celu č. 3, na níž byl odsouzený N. umístěn předchozího dne), opakovaně si ověřuje, že jej nikdo nesleduje, načež "nachází" Micro SD kartu. Okolnosti opakovaného vstupu stěžovatele do cely č. 3 přitom vylučují, že by šlo o náhodný nález bez znalosti místa jejího předchozího ukrytí. Kamerový záznam korespondoval obsahu výpovědi svědka N., tudíž závěr soudů, že tuto výpověď lze v podstatných částech hodnotit jako pravdivou, lze považovat za zcela opodstatněný, zvláště když stěžovatel některé sporné části své výpovědi nedokázal uspokojivě vysvětlit.
Tvrzení stěžovatele, že svědek N. musel být několikrát konfrontován s kamerovým záznamem, takže přizpůsobil svou výpověď jeho obsahu, je pouhou spekulací. Jak v napadeném usnesení uvedl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (č. l. 8), zprávami Generální inspekce bezpečnostních sborů, Věznice Rýnovice a Věznice Pardubice, v nichž svědek N. vykonával trest odnětí svobody, byla vyloučena eventualita, že by tento svědek byl před svým výslechem v přípravném řízení či kdykoli v průběhu trestního řízení seznámen s obsahem kamerového záznamu.
Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní soudy nezkoumaly důvod odepření výpovědi svědka N. v hlavním líčení a tím mu odňaly možnost tohoto svědka konfrontovat, odkazuje Ústavní soud na č. l. 8-9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Zde vysvětlil, že uvedený svědek byl zákonným způsobem poučen o své svědecké povinnosti, jakož i o právu odepřít výpověď, a za daných okolností bylo odepření výpovědi odůvodněné tím, že by tento svědek mohl být odpovědný za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropnímu látkami a s jedy podle §283 trestního zákoníku. Odvolací soud navíc správně poukázal na to, že svědek N. byl vyslechnut v přípravném řízení za přítomnosti obhájkyně stěžovatele, tudíž právo na obhajobu i zásada kontradiktornosti byly respektovány a naplněny.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že odvolací soud svým prvním rozhodnutím, a to usnesením ze dne 4. 4. 2017, kterým byl na základě odvolání státního zástupce zrušen v pořadí první rozsudek nalézacího soudu, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, v podstatě zavázal nalézací soud ohledně hodnocení stěžejních důkazů a fakticky tak rozhodl o vině. Touto námitkou se pozorně zabýval Nejvyšší soud, který se s ní dostatečně vypořádal na č. l. 9 napadeného usnesení, přičemž Ústavní soud nepovažuje za potřebné k tomu cokoli dalšího dodávat.
Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry trestních soudů. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a logicky odůvodněna a nepřetrvaly žádné pochybnosti o rozhodujících skutečnostech, kvůli kterým by bylo nezbytné aplikovat princip in dubio pro reo. Ústavní soud neidentifikoval žádné porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu