ECLI:CZ:US:2019:1.US.1291.19.1
sp. zn. I. ÚS 1291/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Martina Köglera, zastoupeného Mgr. Zuzanou Kapplerovou, advokátkou, sídlem Prešovská 170/5, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2019 č. j. 13 Co 268/2018-77, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ireny Köglerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, a dále byla porušena práva dle čl. 90 a 95 Ústavy, jež jsou vyjádřením práva na spravedlivý proces.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Domažlicích (dále jen "okresní soud") domáhal zrušení vyživovací povinnosti, která mu jako otci byla stanovena vůči zletilé dceři Ireně Köglerové. Rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 10. 2018 č. j. 5 C 142/2018-51 byl návrh stěžovatele zamítnut a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 1. 2019 č. j. 13 Co 268/2018-77 byl potvrzen rozsudek okresního soudu jako věcně správný. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit zletilé dceři náklady odvolacího řízení ve výši 3 388 Kč.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu, který potvrdil rozhodnutí okresního soudu, stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Toto porušení stěžovatel spatřoval v tom, že soudy převzaly argumentaci zletilé dcery bez dostatečného důkazního podkladu, bez znalosti procesního spisu a skutkového stavu. Dle jeho názoru se soudy nezabývaly dostatečně otázkou, zda studovaný učební obor aranžérství v jakémkoli směru rozšiřuje získanou ekonomickou kvalifikaci získanou na střední škole s maturitou a jde o rozšíření schopností, vědomostí, které zužitkuje na trhu práce. Stěžovatel poukázal na to, že zletilá dcera již začala pracovat jako pokladní v místě bydliště (Penny Market od září či října 2017) a je schopna se sama živit. Tuto skutečnost soud zcela pominul a podle stěžovatele není dán důvod pro přiznání výživného pro zletilou dceru. Podle názoru stěžovatele studium stejného nebo nižšího stupně vzdělání nemůže být považováno za soustavnou přípravu na budoucí povolání.
5. Stěžovatel tvrdil, že soudy se nedostatečně vypořádaly s rozhodovací praxí vyšších soudů a argumentoval judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (sp. zn. III. ÚS 1805/11, sp. zn. IV. ÚS 1247/13, sp. zn. 30 Cdo 4696/2008). Soudy měly postupovat dle §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") a případ rozhodnout obdobně jako jiný případ, ale bylo rozhodnuto jinak, aniž by svoje rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a vysvětlily, proč je případ odlišný a nelze na něj vztáhnout judikaturní závěry, na které stěžovatel poukazoval. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem rozhodnutí krajského soudu zrušil.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)]. Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu se závěry nálezu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591). V této věci se soud vyjadřoval k ústavní ochraně pro tzv. studium pro studium v případě, kdy existoval spor o to, zda lze vzdělávání na druhé střední škole bez souvislosti se vzděláváním předchozím (za existence pochybností o péči a píli na ně vynakládaných) stále ještě hodnotit jako soustavnou přípravu k budoucímu povolání.
7. Vyživovací povinnost rodičů k dětem Ústavní soud vyložil tak, že není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit - což je pojem, který musí obecné soudy vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu. Pokud tak neučiní a posuzují vyživovací povinnost příliš formalisticky a bez aplikace adekvátní právní normy, porušují nejen právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i základní právo garantované v čl. 32 odst. 4 Listiny [např. nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2155/09 (N 245/55 SbNU 361)].
8. Ve věci zletilé dcery stěžovatele se obecné soudy vyjadřovaly k ochraně vyživovací povinnosti v případě, kdy existoval spor o to, zda lze vzdělávání stále ještě hodnotit jako soustavnou přípravu k budoucímu povolání (tzv. studium pro studium). V posuzované věci zletilá dcera podle skutkových zjištění obecných soudů řádně studuje na střední škole v H. v denním studiu obor aranžér. Zde si prohlubuje své vzdělání a kvalifikaci, přestože již ukončila středoškolské vzdělání maturitou dne 12. 9. 2016. Jde tedy o přípravu na budoucí povolání, neboť získává širší uplatnění na trhu práce. Obecné soudy hodnotily studium na škole stejného typu jako účelné, protože tím docílí specializace vedle obecného vzdělání ekonomického dosaženého maturitou. Vzaly v úvahu, že zletilá dcera se snaží přivydělat si brigádami a pravidelnými příjmy (str. 3 rozsudku okresního soudu), ale i tak s přispěním matky nemůže všechny svoje potřeby uspokojit v plném rozsahu, proto vyživovací povinnost stěžovatele k zletilé dceři trvá dle §911 občanského zákoníku. Bez zásadního významu je tak přesvědčení stěžovatele, že další studium je neúčelné. Zletilá dcera se snaží získat kvalifikaci v novém oboru (na předchozí vzdělání nenavazuje), protože při zajišťování praxe při předchozím studiu poznala jak je složité se s obecným vzděláním ekonomika a podnikání uplatnit na trhu práce. Při hodnocení schopnosti zletilého dítěte samostatně se živit je namístě preferovat zájem na zvýšení její další studijní kvalifikace, pokud je dosahována rozvinutím (nikoli pouze opakováním) dosavadního typu studia [srov. nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2623/09 (N 73/57 SbNU 9)].
9. Ústavní soud neshledal případnou argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (sp. zn. III. ÚS 1805/11, sp. zn. IV. ÚS 1247/13, sp. zn. 30 Cdo 4696/2008). V případě zletilé dcery jde o situaci odlišnou potud, že předchozí studium dokončila maturitou a studovala řádně ve všeobecném ekonomickém oboru. Nyní prohlubuje své vzdělání a kvalifikaci na střední škole v H. v denním studiu ve výtvarně orientovaném oboru aranžér. Podle skutkových závěrů okresního soudu má pro zvolený obor schopnosti a nadání, při studiu dosahuje výborných studijních výsledků i kladného hodnocení praxe. Jde tedy o přípravu na budoucí povolání, neboť touto cestou docílí specializace vedle obecného vzdělání, studiem získává širší uplatnění na trhu práce, popřípadě může samostatně podnikat.
10. Ústavní soud je toho názoru, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplynulo, že soud se danou věcí řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry krajského soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal. Napadené rozhodnutí krajského soudu, tedy předkládá skutková zjištění logicky přijatelná s ohledem na způsob a důvody hodnocení, přičemž právní hodnocení skutkovým zjištěním a souvisejícím úvahám odpovídá [usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579)]. Ústavní stížnost stěžovatele je tak jen nesouhlasem s rozhodnutím krajského soudu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu