ECLI:CZ:US:2019:1.US.1293.17.1
sp. zn. I. ÚS 1293/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Nejezchleby, zastoupeného JUDr. Tomášem Bláhou, advokátem se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1338/2016-175 ze dne 1. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že se stěžovatel prostřednictvím žaloby podané k Okresnímu soudu v Českém Krumlově (dále též "okresní soud") domáhal, aby mu Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "vedlejší účastnice"), jakožto právní nástupce Pozemkového fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond"), uhradila částku 44 993,54 Kč z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel tvrdil, že Pozemkový fond vyřizoval jeho žádost o převod pozemků dle §5 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, po nepřiměřeně dlouhou dobu. V mezidobí došlo k zániku místní zahrádkářské organizace ČZS Ostrov-Běleň, jejímž byl stěžovatel členem, v důsledku čehož ztratil možnost získat pozemky za zvýhodněných podmínek. Žalovaná částka se skládala jednak z rozdílu v ceně, za níž byly stěžovateli následně nabídnuty pozemky k odkupu, a jednak nájemného, které stěžovatel Pozemkovému fondu od 1. 1. 2010 hradil, neboť na nabídku odkoupení pozemků za méně výhodných podmínek nepřistoupil.
Okresní soud rozsudkem č. j. 5 C 22/2015-135 ze dne 10. 3. 2016 žalobě stěžovatele v plném rozsahu vyhověl a uložil vedlejší účastnici uhradit mu požadovanou částku, jakož i náklady řízení.
Proti tomuto rozsudku brojila vedlejší účastnice odvoláním, na jehož podkladě krajský soud rozsudkem č. j. 7 Co 1338/2016-175 ze dne 1. 2. 2017 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud dovodil, že postup Pozemkového fondu dle zákona č. 95/1999 Sb. není výkonem veřejné moci, za nějž v souladu s ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát, nýbrž zakládá vztah soukromoprávní. Nárok stěžovatele je proto nutno posuzovat podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu, tj. dle §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Krajský soud dále konstatoval, že žadatel je v případě nepřevedení pozemku oprávněn domáhat se vydání soudního rozhodnutí, jímž bude nahrazen projev vůle Pozemkového fondu. Uvedené pak značí, že pokud k uzavření kupní smlouvy nedošlo, nelze v tom spatřovat porušení právní povinnosti na straně Pozemkového fondu. A jelikož protiprávnost je nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu, nebylo v případě její absence možno žalobě vyhovět.
Stěžovatel napadl posledně zmíněné rozhodnutí krajského soudu ústavní stížností, v níž akcentoval skutečnost, že žádost o převod pozemků si podalo celkem 104 žadatelů z téže zahrádkářské organizace a všem, kromě něj samotného, bylo vyhověno, neboť všechny ostatní žádosti byly vyřízeny ještě před zánikem ČZS Ostrov-Běleň. Stěžovatel považoval za extrémně nespravedlivé, aby byl jediný, komu nebylo umožněno pozemek za zvýhodněných podmínek nabýt. Dle jeho názoru věc správně posoudil okresní soud, který dovodil, že takový výsledek by odporoval dobrým mravům, neboť stěžovatel vzniklý stav nijak nezavinil, když žádost o převod podal 15 měsíců před zrušením zahrádkářské organizace, a byl to naopak Pozemkový fond, kdo nemovitosti včas nepřevedl. Stěžovatel upozornil, že Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil v tom smyslu, že netoleruje orgánům veřejné moci formalistický postup a sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Dle přesvědčení stěžovatele by tento právní názor měl být aplikován i na postup odvolacího soudu, který na očividné pochybení Pozemkového fondu nijak nereagoval a svým ústavně nekonformním výkladem příkoří na straně stěžovatele ještě více umocnil.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Její jádro tvoří nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu, že mu vůči vedlejší účastnici nesvědčí nárok na náhradu škody. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jmenovitě interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud přistupuje pouze tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. I zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními existovaly extrémní rozpory.
Pochybení podobného charakteru v nyní projednávané věci zjištěno ovšem nebylo. Odvolací soud založil své právní posouzení na dvou klíčových argumentech, a to, že stěžovatelem uplatněný nárok nelze podřadit pod zákon č. 82/1998 Sb., a dále, že Pozemkový fond neporušil žádnou právní povinnost, a proto nemohla být založena odpovědnost za škodu. Ústavní soud k tomu podotýká, že oba tyto závěry odpovídají stávající judikatuře, kdy ve věci aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb. je možno odkázat např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 962/08 ze dne 22. 1. 2009 či sp. zn. II. ÚS 1950/11 ze dne 15. 12. 2011 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ve věci porušení právní povinnosti pak na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4413/2008 ze dne 5. 11. 2009 či sp. zn. sp. zn. 22 Cdo 3876/2012 ze dne 28. 1. 2015 (dostupné na www.nsoud.cz), z nichž je patrné, že lhůta "bez zbytečného odkladu", obsažená v ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb., představuje lhůtu pořádkovou, s jejímž uplynutím právní předpisy nespojují výslovně žádné právní následky. V daném ohledu tedy lze považovat závěry odvolacího soudu za ústavně konformní.
K obecné odpovědnosti se sluší dodat, že Pozemkový fond neměl v obecné rovině stanovenu žádnou lhůtu, v níž by byl povinen převést pozemky do vlastnictví stěžovatele, a nelze mu tedy vytýkat, že žádost vyřizoval po nepřiměřeně dlouhou dobu. Ve vazbě na konkrétní skutkové okolnosti případu nicméně mohla teoreticky přicházet v úvahu odpovědnost za porušení prevenční povinnosti zakotvené v §415 občanského zákoníku, pakliže by se prokázalo, že Pozemkový fond věděl, že je pro stěžovatele důležité, aby smlouva byla uzavřena do určitého data (v tomto případě do 31. 12. 2009, kdy zanikla ČZS Ostrov-Běleň), a bez zjevných důvodů by přesto návrh smlouvy před tímto termínem nepředložil.
Z dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že Pozemkový fond byl informován o připravovaném zrušení ČZS Ostrov-Běleň svědkem Beránkem, který vyřizoval hromadnou žádost členů této zahrádkářské organizace o převod pozemků. Stěžovatel se však na této hromadné žádosti nepodílel a podal žádost samostatně. Dne 12. 8. 2009 došlo na členské schůzi k přijetí rozhodnutí o zrušení ČZS Ostrov-Běleň, a to k datu 31. 12. 2009. V řízení před obecnými soudy však nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by Pozemkovému fondu bylo sděleno, že zrušení již bylo členskou schůzí odhlasováno a k jakému datu a že by tato informace byla spojena s nevyřízenou žádostí stěžovatele. Za těchto okolností tudíž nebylo možno přijmout závěr o tom, že Pozemkový fond disponoval dostatečnými informacemi pro založení jeho odpovědnosti v důsledku porušení prevenční povinnosti.
Současně nelze přehlédnout, že ani v případě, že by se výše uvedené stěžovateli zdařilo prokázat, žalobě by nebylo možno vyhovět. Dle §106 odst. 1 občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Dle skutkových zjištění učiněných obecnými soudy se měl stěžovatel o výši škody dozvědět dne 30. 10. 2012, přičemž žalobu podal až dne 16. 1. 2015. Jelikož vedlejší účastnice uplatnila v řízení před obecnými soudy námitku promlčení, musela by být žaloba stěžovatele opřená o nárok z titulu odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku zamítnuta.
Ve světle shora řečeného Ústavnímu soudu zbývá uzavřít, že v projednávané věci neshledal nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu