ECLI:CZ:US:2019:1.US.1342.19.1
sp. zn. I. ÚS 1342/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. S., zastoupené JUDr. Danielou Hákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Opletalova 55 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 24. 1. 2019 č. j. 15 Co 347/2018-584, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o výkonu rodičovské odpovědnosti a o úpravu styku prarodičů s její nezletilou dcerou.
Z obsahu rozsudku krajského soudu a ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozhodnutím bylo určeno, že prarodiče nezletilé jsou oprávněni se s ní stýkat v každém lichém týdnu vždy v pondělí od 13 do 17 hodin (vyjma prázdnin), dále 4 dny v době hlavních letních prázdnin vždy od 13 do 17 hodin a první den vánočních prázdnin od 13 do 17 hodin.
Stěžovatelka zejména namítá, že soudy nezjišťovaly postoj nezletilé. Nezletilá přitom kontakt s prarodiči ze strany otce odmítá. Dále uvádí, že soudy odmítly svědeckou výpověď psycholožky, která podala na otce trestní oznámení pro podezření ze zneužívání nezletilé. Soudy se spokojily s tvrzením prarodičů a otce, podle kterých stěžovatelka popouzí nezletilou k odmítání styku s nimi. Stěžovatelka vyjadřuje obavu, že postoj nezletilé se nezmění a budou jí ukládány pokuty za nepředání nezletilé prarodičům.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží ve skutečnosti, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud, ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, které opravňovalo civilní soudy k rozhodnutí ve věci. Krajský soud své závěry podrobně odůvodnil a zdůraznil důležitost role prarodičů, kteří jsou zpravidla po rodičích nejbližšími osobami v životě nezletilých. Poukázal na to, že do doby zahájení trestního stíhání otce styk s prarodiči probíhal bezproblémově. Nezletilá přitom při pohovoru se sociálními pracovnicemi nijak nedokázala vysvětlit, proč k prarodičům nechce chodit. Objasnil, na základě jakých důkazů dovodil negativní vztah matky ke styku nezletilé s prarodiči a její možné ovlivňování. Rovněž dostatečně zdůvodnil, proč nepřistoupil k provádění dalších důkazů, včetně znaleckých posudků, které s ohledem na skutková zjištění a znalecký posudek vypracovaný v trestním řízení, považoval za nadbytečné. K výslechu psycholožky, s jejíž zprávou se seznámil, nepřistoupil, neboť vycházela pouze ze stanoviska matky a s otcem nezletilé odmítla spolupracovat. Trestní stíhání otce bylo skončeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem a trestní oznámení podané psycholožkou bylo odloženo. Opatrovník nezletilé doporučil úpravu styku prarodičů s vnučkou.
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěru Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Výhrady matky se upínají především k osobě otce, přičemž prarodičům - pokud jde o průběh či náplň styku s nezletilou - nic nevytýká. Stěžovatelka tak v podstatě argumentuje pouze neochotou osmileté dcery se s prarodiči setkávat. Neústavnost rozhodnutí není dána ani okolností, že soud nezletilou nevyslechl, neboť už s ohledem na její věk se výslech prostřednictvím sociálních pracovnic jeví jako šetrnější. Soud se přitom postojem nezletilé k prarodičům zabýval a hodnotil jej v kontextu všech zjištěných skutečností. Nadto byl rozsah styku stanoven pouze v odpoledních hodinách a v míře menší, než je pro styk prarodičů s vnučkou obvyklá.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, k aplikaci vyslovených závěrů není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům týkajícím se péče o nezletilé děti a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních sporech. Ústavní soud vyzdvihuje, že především civilním soudům náleží, aby v těchto věcech rozhodovaly a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě styku prarodičů s nezletilou, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu