ECLI:CZ:US:2019:1.US.1346.19.1
sp. zn. I. ÚS 1346/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Lenky Švantnerové, JUDr. Františka Švantnera a MVDr. Ing. Stanislava Švantnera, zastoupených Mgr. Štěpánem Rybářem, advokátem, sídlem Klimentská 1246/1, Nové Město, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 51/2018-446 ze dne 19. února 2019 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 193/2011-419 ze dne 13. listopadu 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření, kterým mělo být vedlejšímu účastníkovi řízení Ředitelství silnic a dálnic ČR zakázáno užívat konkrétní v rozhodnutí vymezené pozemky pro provoz motorových vozidel.
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo k odvolání stěžovatelů rozhodnutí krajského soudu potvrzeno.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popisují spor týkající se vyvlastňovacího řízení ve vztahu k jejich nemovitostem, zmiňují předchozí vydaná předběžná opatření, jakož i částečný zamítavý rozsudek krajského soudu (potvrzený vrchním soudem) ve věci samé, kterým bylo shledáno, že vyvlastnění bylo zákonné, s tím, že náhrada za vyvlastnění bude přiznána v navazujícím řízení. Rozhodnutí soudů ve věci samé stěžovatelé napadli taktéž ústavní stížností, o které je vedeno samostatné řízení.
Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutí o předběžných opatřeních nerespektují předchozí rozhodnutí téhož soudu, jsou výrazem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů a skutkových zjištění a představují extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Soudy zdůvodnily svá rozhodnutí způsobem stranícím státu a logicky nesmyslně. Podle stěžovatelů došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 89 Ústavy České republiky.
Doplněním podání ze dne 4. 7. 2019 stěžovatelé upozorňují na písařskou chybu v ústavní stížnosti a uvádějí správnou spisovou značku, pod kterou je vedeno řízení před Ústavním soudem, ve kterém napadají rozhodnutí ve věci samé (I. ÚS 2556/18). K tomu Ústavní soud dodává, že zmíněné doplnění sice stěžovatelé nepodali prostřednictvím svého právního zástupce, spisová značka řízení je však Ústavnímu soudu známa z úřední činnosti a uvedená chyba v ústavní stížnosti nemá na věcné posouzení ústavní stížnosti vliv.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že předběžné opatření jakožto opatření prozatímní povahy je sice obecně způsobilé zasáhnout do základních práv účastníků řízení, ovšem zpravidla tyto zásahy nedosahují takové intenzity jako rozhodnutí konečná, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 ].
Samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se v zásadě vymyká přezkumné pravomoci Ústavního soudu, neboť vždy závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
Oba soudy v napadených rozhodnutích shodně vyšly z toho, že účelem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků do doby, než bude o věci rozhodnuto, přičemž v době rozhodování o předběžném opatření byly již poměry účastníků (tj. otázka vlastnictví předmětných pozemků) pravomocně upraveny, a to rozsudky krajského soudu a vrchního soudu, ve kterých bylo rozhodnutí o vyvlastnění soudně přezkoumáno a vyvlastnění shledáno jako zákonné. Tato rozhodnutí, jakož i navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou předmětem přezkumu před Ústavním soudem ve věci I. ÚS 2556/18.
Důvodem zamítnutí návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření tedy byl závěr soudů, že absentuje důvod pro vydání předběžného opatření ve smyslu §74, resp. §102 o. s. ř., konkrétně absentuje potřeba prozatímní úpravy poměrů účastníků, neboť již bylo o vyvlastnění pravomocně rozhodnuto.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že napadená rozhodnutí byla vydána kompetentními orgány a měla zákonný základ ve shora označených ustanoveních o. s. ř. Zároveň nepředstavuje zjevnou libovůli, neboť soudy vyšly z existujících pravomocných rozhodnutí upravujících ty poměry účastníků, které měly být předmětem předběžného opatření (tj. zákaz užívání nemovitostí vedlejším účastníkem v situaci, kdy nemovitosti již byly stěžovatelům pravomocně vyvlastněny).
Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva. Tím není jakkoli předjímán výsledek ústavního přezkumu týkajícího se rozhodnutí ve věci samé.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu