ECLI:CZ:US:2019:1.US.1430.19.1
sp. zn. I. ÚS 1430/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Bohumila Mračka, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti výroku II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2018 č. j. 28 C 246/2014-253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018 č. j. 30 Co 143/2018-283 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019 č. j. 21 Cdo 4169/2018-325, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se domáhal zaplacení částky 594 228 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o náhradu škody (dvanáctinásobek průměrného měsíčního výdělku) vzniklé mu následkem dodržení neplatné konkurenční doložky uzavřené v pracovní smlouvě. Soudy sice přisvědčily tvrzení stěžovatele o neplatnosti konkurenční doložky, neboť neobsahovala závazek zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání za její dodržení, avšak stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzené příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody, neboť nebylo prokazatelně zjištěno, že by přijal místo u konkurence žalované, nebýt neplatné konkurenční doložky. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména vyjadřuje přesvědčení, že nárok na vyplacení žalované částky mu náleží již z důvodu samotné neplatnosti konkurenční doložky. Pro právní posouzení vzniku nároku na náhradu škody není rozhodující, zda zaměstnanec měl nabídky od konkurentů zaměstnavatele, jelikož již sjednáním konkurenční doložky je zaměstnanec omezen jak v aktivním jednání, tak v pasivním přijímání nabídek konkurentů zaměstnavatele. Soudy proto po stěžovateli nedůvodně požadovaly doložení, že měl nabídky na zaměstnání v oblasti, na které se vztahovala konkurenční doložka. Nadto je stěžovatel přesvědčen, že v řízení byla jednoznačně prokázána příčinná souvislost, že nebýt neplatné konkurenční doložky byl by přijal místo u konkurence bývalého zaměstnavatele. Odvolacímu a Nejvyššímu soudu dále vytýká nedostatek odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto je odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Odvolací soud podrobně a s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 4339/2011 či 21 Cdo 4393/2015) rozvedl principy, podle kterých je posuzován nárok zaměstnance na náhradu škody v důsledku toho, že se řídil neplatnou konkurenční doložkou. Podmínkou odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním zaměstnavatele (sjednání neplatné doložky) a škodou na straně zaměstnance, přičemž příčinná souvislost může být dána jedině tehdy, jestliže by zaměstnanec po skončení pracovního poměru prokazatelně přijal místo u konkurence zaměstnavatele, nebýt neplatné konkurenční doložky. Odvolací soud rovněž dostatečně zdůvodnil své závěry, podle kterých nebylo prokázáno, že nebýt konkurenční doložky, stěžovatel by pracoval u konkurence žalované, ale naopak, na základě provedených důkazů lze mít za to, že nezaměstnanost stěžovatele měla jiné příčiny, nežli dodržování předmětné konkurenční doložky.
Rovněž Nejvyšší soud dostatečně odůvodnil své závěry ohledně nepřípustnosti dovolání za situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, podle nichž stěžovatel neprokázal, že mu vznikla škoda, protože se řídil neplatnou konkurenční doložkou. Závěrům soudů není z ústavního hlediska co vytknout. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu