ECLI:CZ:US:2019:1.US.1475.19.1
sp. zn. I. ÚS 1475/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek I. MOTeC spol. s r.o., se sídlem Slunečná 480/4, Brno, II. MTc-stav, s.r.o., se sídlem Slunečná 480/4, Brno, obou zastoupených Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Průchodní 377/2, Brno, proti příkazu soudce Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 70 Nt 1272/2019, a proti jinému zásahu Policie České republiky spočívajícího v odnětí věcí při prohlídce provedené na základě tohoto příkazu, za účasti Městského soudu v Brně a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Skupiny kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2019 a doplněnou o další přílohu - návrh státního zástupce na provedení prohlídky jiných prostor - podáním ze dne 22. 5. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení příkazu Městského soudu v Praze specifikovaného výše v návětí a zákazu pokračování v níže specifikovaném zásahu Policie České republiky a obnovení stavu před tímto zásahem tím, že Policie České republiky vydá věci odňaté při prohlídce jiných prostor a pozemků a znehodnotí při ní získaná elektronická data, a to z důvodu, že napadeným rozhodnutím i jiným zásahem mělo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelek na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na informační sebeurčení dle čl. 10 odst. 3 Listiny, na zachování tajemství písemností a záznamů dle čl. 13 Listiny, vlastnické právo dle čl. 11 Listiny a právo podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Byť stěžovatelky výslovně ústavní stížnost označily jako směřující proti napadenému příkazu Městského soudu v Brně, navrhly Ústavnímu soudu, aby rovněž zakázal Policii České republiky pokračovat v jiném zásahu a nařídil jí obnovit stav před tímto jiným zásahem, spočívající v odnětí věcí a zkopírování elektronických dat při prohlídce jiných prostor provedené na základě napadeného příkazu. Ústavní soud tak ústavní stížnost považoval z hlediska jejího obsahu za podanou i proti tomuto jinému zásahu.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Městský soud v Brně napadeným příkazem nařídil dle §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, prohlídku jiných prostor v budově "Areál Pod Platany" na adrese Zvonařka 18, Brno, které dále specifikoval prostřednictvím katastrálního vymezení pozemků, na němž tato budova stojí a vlastníkem prostor (dále jen "předmětné prostory") užívaných stěžovatelkami, přičemž tato prohlídka měla dle příkazu být provedena v době od 1. 3. 2019 do 31. 3. 2019 jako úkon neodkladný a neopakovatelný.
4. Tento příkaz byl vydán v trestním řízení vedeném Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu Skupiny kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno jakožto policejním orgánem (dále jen: "policejní orgán") pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zvlášť závažného zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3, 4 trestního zákoníku, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) a d) trestního zákoníku, zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku dle §331 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku, zločinu podplacení dle §332 odst. 1, 2 písm. a) a b) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
5. Ze spáchání těchto trestných činů bylo podezřelých celkem 9 fyzických osob v souvislosti s, zjednodušeně řečeno, systematickým ovlivňováním veřejných zakázek zadavatele Statutárního města Brna, Městské části Brno-střed, realizovaných z úrovně Odboru investičního a správy bytových domů s cílem získání prospěchu velkého rozsahu (dále jen "prověřovaná trestná činnost").
6. Napadený příkaz byl vydán pro důvodné podezření, že se v předmětných prostorách mohou nacházet dokumenty, výpočetní technika, datová úložiště, telekomunikační zařízení a nosiče elektronických dat týkajících se zadávacích řízení, v souvislosti s nimiž bylo zahájeno trestní řízení.
7. Napadený příkaz byl odůvodněn, zjednodušeně řečeno, tím, že v souvislosti s výše zmíněným odborem Městské části Brno-střed byla v blíže nezjištěné době od listopadu 2014 do současnosti vytvořena organizovaná zločinecká skupina s cílem systematického ovlivňování veřejných zakázek s úmyslem získání neoprávněného prospěchu tak, že veřejné zakázky na stavební práce byly zadávány předem stanoveným stavebním společnostem, které za to této organizované zločinecké skupině poskytovaly finanční prostředky v řádu milionů korun. V odůvodnění napadeného příkazu dále stojí, že jeden z podezřelých je faktickým majitelem obou stěžovatelek. Městský soud v Brně měl rovněž za to, že v době vydání napadeného příkazu bylo zcela zjevné, že existovalo nebezpečí, že při postupu podle §160 odst. 1 trestního řádu by mohlo dojít ke zničení, ukrytí, případně další distribuci výše uvedených důkazních prostředků, které mohou vést k usvědčení pachatele či pachatelů závažné úmyslné trestné činnosti. Po kontextuálním posouzení tak Městský soud v Brně dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro nařízení prohlídky jakožto úkonu neodkladného a neopakovatelného, neboť vzhledem k charakteru trestné činnosti, a tím i nebezpečí zmaření odstranění nebo ukrytí důkazů, tento úkon nesnese odkladu a nebude možno jej zopakovat v řízení před soudem.
8. Dne 7. 3. 2019 v 6:15 hodin bylo na základě napadeného příkazu započato s realizací prohlídky předmětných prostor za přítomnosti nezúčastněné osoby. Napadený příkaz byl při ní předán zaměstnanci jedné ze stěžovatelek a následně po dostavení se jednatelky I. stěžovatelky a jednatele II. stěžovatelky byli tito oba řádně poučeni a vyzváni k dobrovolnému vydání věcí uvedených v předmětném příkazu, načež oba uvedli, že věci dobrovolně vydají poté, co je v průběhu prohlídky policejní orgán označí. Následně bylo přikročeno k vlastní realizaci prohlídky předmětných prostor, při němž byla zajištěna řada věcí, specifikovaných v protokolu o prohlídce, jež stěžovatelky zaslaly přílohou své ústavní stížnosti. Policejní orgán si rovněž pořídil tzv. bitové kopie elektronických dat ve značném objemu. Prohlídka předmětných prostor skončila dne 8. 3. 2019 v 7:10 hodin.
9. Právní zástupce jednatelky I. stěžovatelky v průběhu úkonu vznesl několik námitek proti němu, a to nezákonnost soudu, který napadený příkaz vydal, překročení rozsahu prohlídky vymezeného v napadeném příkazu, realizaci prohlídky přes ochotu jednatelů stěžovatelek vydat věci dobrovolně, neurčitost vymezeného rozsahu věcí v napadeném příkazu, nepřezkoumatelnost jeho odůvodnění, vnitřní rozpory napadeného příkazu, jeho rozpor se zásadou uměřenosti do práv třetích osob, neopatření si požadovaných věcí neinvazivní cestou, nedostatečnou konkretizaci prostor, v nichž má prohlídka být provedena aj.
III. Argumentace stěžovatelek
10. Stěžovatelky proti napadenému příkazu namítají: 1) absenci řádného odůvodnění napadeného příkazu; 2) vady specifikace věcí důležitých pro trestní řízení; 3) porušení práva na informační sebeurčení; 4) znemožnění stěžovatelkám podnikat. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně:
11. Ad 1) stěžovatelky uvádí, že napadený příkaz nenaplňuje ústavněprávní požadavky na odůvodnění tohoto specifického druhu rozhodnutí. V podstatě jde jen o převzetí textu návrhu státního zástupce na vydání napadeného příkazu. Není z něj vůbec seznatelné, jak tento návrh a spisový materiál soudce přezkoumal, jaké zjistil skutkové okolnosti, z čeho vyplývají, proč měl za to, že vydání příkazu k prohlídce jiných prostor odůvodňují a z čeho soudce dovodil, že existuje nebezpečí zničení či ukrytí důkazů a že mohou vést k usvědčení pachatelů, přičemž odkaz na "kontextuální posouzení" je dle stěžovatelek nicneříkající. To je v dané věci dle stěžovatelek o to závažnější, že prohlídka předmětných prostor byla nařízena jako úkon neodkladný a neopakovatelný. Na podporu tohoto svého argumentu pak stěžovatelky odkázaly na závěry judikátů Ústavního soudu a odborné literatury.
12. Stěžovatelky mají rovněž za to, že odůvodnění napadeného příkazu neplní svou funkci, neboť odkaz na spisový materiál a návrh státního zástupce neumožňuje stěžovatelkám jako těm, do jejichž práv prohlídka předmětných prostor zasahovala, vůbec seznámit s důvody, které vedly k jejímu nařízení. Dle stěžovatelek je tato vada o to zásadnější, že jsou v dané trestní věci třetími osobami a trestní řízení se vůči nim nevede.
13. V takovém případě jsou podle nich nároky na odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor vyšší. Jejich vztah k prověřované trestné činnosti, a tedy i jejich vědomosti důvodů pro nařízení prohlídky předmětných prostor, jsou totiž výrazně nižší než u osob podezřelých, které si dokážou vzhledem ke svému vztahu k prověřované či stíhané trestné činnosti snáze vytvořit představu o tom, z jakých důvodů u nich byla prohlídka nařízena. Oproti těmto osobám nemají pak stěžovatelky možnost seznámit se s důvody pro prohlídku předmětných prostor ani dodatečně v dalším průběhu trestního řízení.
14. Vydáním napadeného příkazu, do nějž soudce Městského soudu v Brně v podstatě převzal text návrhu státního zástupce na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor, pak dle stěžovatelek rovněž tento soudce vybočil ze své ústavou vymezené role, neboť se stal pomocníkem veřejné žaloby.
15. Jelikož napadený příkaz neměl být nikdy vydán, považují stěžovatelky rovněž odnětí věcí při prohlídce předmětných prostor za porušení svého práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, které trvá, neboť tyto věci jim dosud nebyly vráceny.
16. Ad 2) stěžovatelky rozvíjí argumentaci, že specifikací věcí, které měly být při prohlídce předmětných prostor zajištěny, jim bylo účinně znemožněno tyto věci dobrovolně vydat, a tím byla porušena i zásada proporcionality, resp. subsidiarity provedení prohlídky. Věci, k jejichž dobrovolnému vydání byly stěžovatelky vyzvány, totiž byly vymezeny jen velmi obecně svým vztahem k určitým zadávacím řízením, v nichž figurovaly společnosti pro policejní orgán zájmové, přičemž jednatelé obou stěžovatelek při výslechu před zahájením prohlídky avizovali svoji připravenost tyto věci dobrovolně vydat, nicméně pro nekonkrétnost jejich vymezení toto nebylo možné, navíc vzhledem k jejich objemu by ani nebylo možno v reálném čase jejich vydání provést.
17. Stěžovatelky dále namítají, že věci, které měly dobrovolně vydat, byly formulovány nepřiměřeně široce, neboť obě byly mezi zájmovými společnostmi uvedenými v napadeném příkazu. To tedy znamenalo, že podle něj měly vydat policejnímu orgánu naprosto všechny věci obsahující informace o všech zadávacích řízeních, jichž se stěžovatelky kdy za 25 let své podnikatelské činnosti účastnily. Navíc takto bylo požadováno i vydání věcí, které zjevně s prověřovanou trestnou činností nemohly souviset, zejména písemností a fotografií soukromé povahy. To stěžovatelky považují za dalece přesahující potřeby trestního řízení, v němž byla prohlídka předmětných prostor nařízena a realizována. Zajištěny navíc byly i některé listiny, které nespadají do období vymezeného v napadeném příkazu jako období, v němž mělo k prověřované trestné činnosti docházet. Stěžovatelky konkrétně uvedly tři dokumenty datované rokem 2013.
18. Ad 3) se stěžovatelky vymezují proti tomu, že zajištěním věcí (včetně pořízení bitových kopií celého obsahu počítačů a notebooků), které zjevně s prověřovanou trestnou činností nesouvisely, bylo porušeno jejich právo na informační sebeurčení a právo na uchování tajnosti zpráv a listiny uchovávaných v soukromí. Zajištění těchto věcí nebylo odůvodněno jejich nezbytností pro objasnění prověřované trestné činnosti a k této ani nemohlo vést. V testu proporcionality zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek tedy zajištění těchto věcí selhává.
19. Stěžovatelky k tomu rovněž doplnily, že takto byly zajištěny i věci a data, která náleží jiným osobám a v předmětných prostorách byly pouze uloženy. Tím policejní orgán bez legitimního důvodu znemožnil stěžovatelkám rozhodnout o tom, zda jsou dány podmínky pro zpřístupnění těchto věcí a dat jiným subjektům. Stejně pak policejní orgán zasáhl i do práv zaměstnanců a externích spolupracovníků stěžovatelek, jejichž věci a data byly bez zřejmé souvislosti s prověřovanou trestnou činností zajištěny.
20. Ad 4) stěžovatelky poukazují na to, že zajištěním věcí při prohlídce předmětných prostor, které dosud stěžovatelkám nebyly vráceny, byla paralyzována jejich podnikatelská činnost. Takto byly zajištěny např. stavební deníky, které stěžovatelky nutně ke svému podnikání potřebují, a to nejen k již hotovým zakázkám, ale i k některým probíhajícím stavbám. Samotné provedení prohlídky předmětných prostor pak znemožnilo stěžovatelkám v předmětných prostorách podnikat po dobu více než 24 hodin.
IV. Posouzení Ústavním soudem
21. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
23. V nyní posuzované věci je klíčovou otázka zákonnosti, respektive ústavnosti napadeného příkazu, neboť celá argumentace stěžovatelek je postavena na jeho nezákonnosti a další namítané vady napadeného příkazu a postupu při realizaci prohlídky předmětných prostor, který po něm následuje, se od ní odvíjí.
24. Ústavní soud již v minulosti ve své rozhodovací činnosti formuloval ústavněprávní požadavky na příkaz k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor a pozemků. Zásadně platí, že požadavky na příkazy k oběma typům těchto příkazů musí být z hlediska ústavněprávních garancí shodné [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.)]. Z takového příkazu musí být pro osobu, u níž je prohlídka vykonávána [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/12 ze dne 5. 2. 2013 (U 1/68 SbNU 475)], alespoň v základní míře zřejmé, z jakých skutečností plyne podezření, že se v daných prostorách nachází osoba nebo věc důležitá pro trestní řízení, a jde-li o úkon neodkladný a neopakovatelný, pak i odůvodnění této skutečnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 515/12 ze dne 16. 5. 2012 (N 106/65 SbNU 451), nález sp. zn. IV. ÚS 3370/10 ze dne 23. 2. 2012 (N 38/64 SbNU 447), nález sp. zn. II. ÚS 3073/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 41/60 SbNU 483) nález sp. zn. II. ÚS 3073/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 41/60 SbNU 483) či nález sp. zn. II. ÚS 2979/10 ze dne 29. 3. 2012 (N 65/64 SbNU 741)].
25. Odůvodněnost takového příkazu přitom může vyplývat z trestního spisu, včetně případné neodkladnosti a neopakovatelnosti [nález sp. zn. II. ÚS 1221/16 ze dne 13. 10. 2016 (N 194/83 SbNU 145), nález sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014 (N 103/73 SbNU 659) či nález sp. zn. III. ÚS 587/14 ze dne 7. 5. 2014 (N 85/73 SbNU 445)]. Postačí rovněž, bude-li odvoditelná z odůvodnění takového příkazu i interpretací, z jeho textu však musí být alespoň v minimální míře seznatelná [nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)]. Je rovněž nutné, aby o neodkladnosti či neopakovatelnosti byl přesvědčen přímo soudce; nepostačí, je-li uvedena pouze v návrhu na vydání příkazu k prohlídce [nález sp. zn. I. ÚS 2787/13 ze dne 28. 11. 2013 (N 205/71 SbNU 417)]. Odůvodnění se může přitom nést toliko v rovině pravděpodobnostní [usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/12 ze dne 5. 2. 2013 (U 1/68 SbNU 475)], nesmí však sestávat toliko z odkazu na příslušnou zákonnou úpravu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)].
26. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by se napadený příkaz nacházel v rozporu s některým z těchto požadavků. Byť je jeho odůvodnění spíše skromné, důvody prohlídky předmětných prostor i její neodkladnosti a neopakovatelnosti z něj jsou v souladu s výše uvedenými ústavněprávními požadavky dovoditelné. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující.
27. Námitka 1) Ústavní soud ve světle výše uvedených základních východisek jeho předchozí judikatury nepřesvědčila. V odůvodnění napadeného příkazu soudce Městského soudu v Brně JUDr. Libor Hanuš, Ph.D., předně uvedl, že stěžovatelky jsou mezi společnostmi, které se účastnily zadávacích řízení v rámci prověřované trestné činnosti a že obě z nich propojuje jedna z osob podezřelých z této trestné činnosti, která je stále fakticky ovládá. Z ústavněprávního hlediska toto odůvodnění vyhovuje minimálním požadavkům na seznatelnost důvodů k provedení prohlídky předmětných prostor, jakož i její neodkladnosti a neopakovatelnosti.
28. Nařízení prohlídky kancelářských prostor obchodních korporací, které se měly účastnit zadávacích řízení, v souvislosti s nimiž se prověřuje údajná v napadeném příkazu blíže vysvětlená trestná činnost, neponechává tyto obchodní korporace v nejistotě o tom, proč byla tato prohlídka nařízena. Pokud podle zjištění orgánů činných v trestním řízení navíc tyto obchodní korporace fakticky ovládá jeden z podezřelých z této prověřované trestné činnosti, je kontextuálně objektivně zřejmé, proč byla prohlídka předmětných prostor nařízena jako úkon neodkladný a neopakovatelný, neboť jenom ten, kdo vědomě vidět nechce, může nevidět riziko důkazní koluze, byl-li by nejprve tento podezřelý formálně obviněn, a tedy i vyrozuměn o tom, že mimo jiné právě i zadávací řízení, jichž se účastnily stěžovatelky, jsou předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení.
29. Stěžovatelky konstruují ve své ústavní stížnosti úvahu, že požadavky na odůvodnění příkazu k prohlídce nebytových prostor mají být zvýšené v situaci, kdy se taková prohlídka má provádět u osob, které nejsou podezřelé (ev. obviněné). Ústavní soud je opačného názoru. Jak uvedl již dříve, zvláštní důraz na tyto požadavky je třeba klást naopak tehdy, jestliže má prohlídka probíhat v obydlí podezřelého [nález sp. zn. I. ÚS 2024/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 215/79 SbNU 461) či nález sp. zn. I. ÚS 3369/10 ze dne 10. 1. 2012 (N 4/64 SbNU 39)]. Jde-li naopak o prohlídku u třetí osoby, je sice stejně jako v případě prohlídky u podezřelého či obviněného zasaženo do jejího soukromí, jež je ústavně chráněným individuálním zájmem, na rozdíl od podezřelého či obviněného však nedochází k zásahu do jejího práva na obhajobu, jakož ani do jejího práva na soudní ochranu co se týče rozhodujících aspektů tohoto práva v kontextu trestního řízení, zejména zákonnosti důkazů. Proto postačí, jsou-li důvody k jejímu provedení pro takovou osobu seznatelné alespoň v základní míře [nález sp. zn. I. ÚS 2024/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 215/79 SbNU 461)].
30. To samé platí i pro nedostatečnost odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků před zahájením trestního stíhání. Ani jimi nemůže být zasaženo do práva třetí osoby, u níž je takováto prohlídka prováděna, která ovšem současně není osobou podezřelou či obviněnou, na stíhání jen zákonných důvodů dle čl. 8 odst. 2 Listiny, na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Takto totiž mohou být porušena toliko ústavně zaručená základní práva a svobody podezřelého či následně obviněného [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2024/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 215/79 SbNU 461), bod 19.].
31. Pokud se takováto třetí osoba následně nestane na základě výsledků prohlídky obviněnou, je z pohledu ochrany jejích základních práv zásadně lhostejné, byl-li úkon proveden jako neodkladný a neopakovatelný. Není-li totiž předmětné trestní stíhání vedeno právě proti této třetí osobě, zásadně do jejích práv nijak nesprávné posouzení neodkladnosti a neopakovatelnosti provedení domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků nezasahuje, neboť toto posouzení má vliv na účinnost důkazů získaných takovouto prohlídkou [nález sp. zn. I. ÚS 2024/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 215/79 SbNU 461), bod 20.], což se však dotýká zájmů obviněného, nikoliv třetí osoby, vůči níž se trestní stíhání nevede, u níž tato prohlídka byla provedena.
32. Na závěru o souladu napadeného příkazu s ústavněprávními požadavky nemůže ničeho změnit ani fakt, že napadený příkaz přebírá ve značném rozsahu text návrhu státního zástupce. Ústavnímu soudu není za této situace zřejmé, proč by převzetí argumentace z návrhu na vydání příkazu k prohlídce předmětných prostor soudem, byla-li jím po seznámení se se spisovým materiálem shledána za případnou a dostatečnou, mělo být považováno za projev ústavně nepřípustného suplování nedostatků veřejné žaloby soudem. O takovou situaci by se mohlo jednat naopak v situaci, jestliže by návrh na provedení prohlídky předmětných prostor byl zjevně nedostatečný či vadný a soud by vynaložil úsilí k tomu, aby tyto vady sua sponte odstranil. Požadavek na to, aby soud přeformulovával argumentaci státního zástupce, jíž dává za pravdu, jen proto, aby se vyhnul stínu podezření z napomáhání veřejné žalobě a nerespektování své ústavní role, považuje Ústavní soud za neopodstatněný, formalistický a přemrštěný.
33. K námitce ad 2) Ústavní soud podotýká, že jakkoliv zastává právní názor, že státního donucení samozřejmě i v případě domovní prohlídky (či prohlídky jiných prostor a pozemků) není z principu možno využít tam, kde jde stejného výsledku dosáhnout i bez tohoto donucení, tedy dobrovolným vydáním požadované věci či věcí [nález sp. zn. II. ÚS 474/07 ze dne 27. 9. 2007 (N 151/46 SbNU 505)], je třeba se v každém jednotlivém případě zabývat velmi podrobně právě ekvivalencí obou výsledků. Jiný závěr je totiž na místě tam, kde věcí důležitou pro trestní řízení je zcela konkrétní individuálně určená věc (či věci) nebo soubor věcí, jehož obsah (všechny jeho prvky) jsou známy, a jiný může být na místě tam, kde věcí důležitou pro trestní řízení je soubor věcí, jehož obsah je znám pouze rámcově.
34. V prvém případě (např. bude-li věcí důležitou pro trestní řízení konkrétní střelná zbraň) totiž orgán provádějící předmětnou prohlídku může posoudit, zda mu skutečně byla vydána věc (či byly vydány věci), pro něž byla tato prohlídka nařízena, a pokud se tak stalo, žádný důvod k vlastní realizaci prohlídky již nemá. Ve druhé situaci (např. pouze rámcově určený soubor listin či nosičů dat vztahujících se k určitým obchodním transakcím atd.) však příslušný orgán činný v trestním řízení úplnost vydání zájmových věcí verifikovat jen na základě toho, co mu bylo vydáno dobrovolně, nemůže.
35. Pokud tak racionálně hrozí riziko, že již samotné předání příkazu k domovní prohlídce či k prohlídce jiných prostor, výslech osoby, u níž má taková prohlídka být prováděna, a výzva k dobrovolnému vydání věci mohou vést k vydání pouze části zájmových věcí, a naopak ke zničení, zašantročení či pozměnění dalších takových věcí, není porušením ústavně zaručených základních práv a svobod osoby (zejména dle čl. 12, 36 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny), vůči níž příkaz směřuje, pokud je taková prohlídka realizována přes dobrovolné vydání (části) zájmových věcí.
36. V nynějším případě navíc jednatelé stěžovatelek s provedením prohlídky předmětných prostor dobrovolně souhlasili, což ve své ústavní stížnosti ani nepopírají či nezpochybňují, za přítomnosti právního zástupce Mgr. Pavla Nádeníčka (viz s. 7 a 8 protokolu o prohlídce předmětných prostor ve vztahu k I. stěžovatelce a s. 11 a 12 ve vztahu k II. stěžovatelce) s tím, že jsou ochotni vydat jednotlivé věci v průběhu takto realizované prohlídky, o které si policejní orgán řekne. Situace obou stěžovatelek tak není taková, že by tyto dobrovolně vydaly požadované věci, a přesto byla prohlídka předmětných prostor provedena, nýbrž stěžovatelky dobrovolně tuto prohlídku umožnily a v jejím průběhu policejní orgán nechaly zajišťovat věci důležité pro trestní řízení.
37. Za těchto okolností nelze jejich námitku ex post považovat z ústavněprávního hlediska za důvodnou. Pokud osoba, u níž je prováděna domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor, před realizací domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků deklaruje svou ochotu spolupracovat, a to tak, že požadované věci uvedené v příkazu k této prohlídce policejnímu orgánu nevydá, ale dobrovolně a bez nátlaku souhlasí s tím, že policejní orgán předmětnou prohlídku provede a tyto věci při ní zajistí, nelze následnou realizaci takové prohlídky zásadně považovat za porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (zejména dle čl. 12, 36 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny) této osoby.
38. Rovněž co do rozsahu věcí důležitých pro trestní řízení, jak byly v napadeném příkazu vymezeny, neshledal Ústavní soud žádných ústavněprávních deficitů. Je pravdou, že tento rozsah je formulován obecně, nicméně vzhledem k povaze prověřované trestné činnosti si jen stěží lze představit jinou formulaci. Ústavní soud nepřipouští "bianco" příkazy k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků, nicméně o takový příkaz v nyní posuzované věci nejde.
39. Byť je možno připustit, že napadený příkaz pokrývá relativně široký okruh dokumentů, zároveň tato relativní šíře odpovídá plně relativní šíři nosičů důkazů, k jejichž objevení a zajištění mohl vést. Jinými slovy, může-li určitá komplikovaná trestná činnost, zejména trestná činnost hospodářská, být objasněna pouze s pomocí analýzy poměrně velkého objemu dokumentace, je logické, že orgány činné v trestním řízení musí mít možnost se k tomuto poměrně velkému objemu dokumentace legálně dostat. Napadený příkaz přitom jednoznačně vyžadované dokumenty a datové nosiče váže k prověřované trestné činnosti (vymezením zadavatele, obchodních společností, které se zadávacích řízení měly zúčastnit atd.). Ústavní soud tak ani v tomto směru neshledává na napadeném příkazu ničeho, co by jej stavělo do rozporu s ústavním pořádkem.
40. K námitce ad 3) Ústavní soud připomíná, že stěžovatelky jsou uvedeny mezi společnostmi, které se měly účastnit zadávacích řízení, v souvislosti s nimiž mělo docházet k prověřované trestné činnosti. Prověřovaná trestná činnost je přitom velmi závažná svým rozsahem, podstatou i skutečností, že do ní měly být zapojeny i úřední osoby. Na prověření této trestné činnosti, ať už povede k rozptýlení podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, či naopak k jeho utvrzení a obvinění konkrétních osob, je tak značný veřejný zájem. Obě stěžovatelky přitom podle zjištění Městského soudu v Brně mají být ovládány jedním z podezřelých, tedy hrozila koluze v případě volby mírnějších alternativních postupů (zejména výzvy k vydání věcí). Za těchto okolností nemůže Ústavní soud konstatovat, že by napadený příkaz byl při poměření zájmu stěžovatelek na ochraně jejich individuálních zájmů a zájmu na objasnění prověřované trestné činnosti nepřiměřeným zásahem do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.
41. K té části námitky ad 3), která se vztahuje k zajištění věcí dle stěžovatelek nesouvisejících s prověřovanou trestnou činností, se Ústavní soud vyjádřil již v minulosti tak, že zajištění dat nesouvisejících bezprostředně s trestnou činností, v souvislosti s jejímž prověřováním byl příkaz k domovní prohlídce či k prohlídce jiných prostor a pozemků vydán, je nutným vedlejším produktem takové prohlídky a nebylo-li možno mu zabránit, nemůže ani potenciálně představovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani ve vztahu k třetím osobám (tj. odlišným od osoby, u níž se daná prohlídka provádí), vztahují-li se informace na datových či jiných nosičích k nim [usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/02 ze dne 28. 3. 2002 (U 11/25 SbNU 385)]. K tomuto závěru nemá Ústavní soud co dodat ani v této věci. Stěžovatelky nepřesvědčily Ústavní soud, že by policejní orgán při zajištění věcí postupoval excesivně či že by svévolně nebo způsobem obcházejícím zákon při prohlídce předmětných prostor zajistil i věci, které již při zběžném posouzení na místě zjevně zajišťovat nemusel, neboť bylo zcela zřejmé, že se k předmětné trestné činnosti nevztahují.
42. Jelikož totiž napadený příkaz byl vydán k zajištění dokumentů týkajících se určitých zadávacích řízení a jelikož šlo o úkon neodkladný a neopakovatelný, je zřejmé, že policejní orgán musel mít možnost zabavit i dokumenty a datové nosiče, jejichž formální označení na první pohled s prověřovanou trestnou činností nesouviselo, a teprve až následně filtrovat, které zajištěné věci skutečně žádnou souvislost s ní nemají. Pokud by k takovému závěru dospěl, má povinnost zajištěné věci stěžovatelkám vrátit dle §80 odst. 1 trestního řádu. Teprve neučinil-li by tak a stěžovatelky by neúspěšně využily možnost žádat jejich vrácení dle §78 odst. 7 trestního řádu, eventuálně včetně práva podat proti negativnímu rozhodnutí stížnost, otevřel by se potenciálně Ústavnímu soudu prostor pro přezkum ústavnosti takového postupu policejního orgánu.
43. Stěžovatelky však ve své ústavní stížnosti netvrdily, že by takového postupu využily, ani jeho výsledek neučinily předmětem řízení o ústavní stížnosti. V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, tedy povinnosti jednotlivce nejprve vyčerpat všechny zákonné prostředky nápravy údajného porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod, se tak Ústavní soud v tomto rozsahu námitkou stěžovatelek zabývat nemohl.
44. Tento závěr v plném rozsahu rovněž platí pro námitku stěžovatelek, že při prohlídce předmětných prostor byly zajištěny i dokumenty formálně označeny roky předcházejícími období, v němž mělo k prověřované trestné činnosti docházet. I zde se totiž pro dosažení účelu prohlídky předmětných prostor nemohl policejní orgán spolehnout bez dalšího na tuto formální dataci, ale musel po zajištění těchto věcí mít možnost je vyhodnotit v klidu po skončení prohlídky předmětných prostor z hlediska jejich obsahu v kontextu s ostatními zajištěnými věcmi. Na místě samém při provedení prohlídky, jež by mělo být ze strany příslušného policejního orgánu vedeno snahou minimalizovat zásah do soukromí osoby, u níž je prohlídka prováděna, a tedy provést ji co nejrychleji, nemá policejní orgán možnost bezpečně určit, zda se zájmové věci (zejména dokumenty) nenachází i jinde, než by odpovídalo formálnímu označení jejich úložišť (složek, schránek, evidencí atd.).
45. Ad 4) stěžovatelky vytýkají policejnímu orgánu vlastní realizaci prohlídky předmětných prostor a odnětí zajištěných věcí. Jelikož prohlídka předmětných prostor byla realizována na základě zákonného příkazu k prohlídce jiných prostor, který Ústavní soud nemohl označit za protiústavní, nemohla jen tato realizace porušit žádné ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelek. Ty nad rámec této skutečnosti ovšem netvrdí, že by sama realizace trpěla ústavněprávními deficity. Netvrdí tak např. že by v prohlídce předmětných prostor policejní orgán postupoval se zbytečnými průtahy, že bylo možno ji ukončit i přes značný rozsah zajišťovaných věcí dříve než v době přesahující 24 hodin atd. Za těchto okolností Ústavní soud nemohl této námitce přiznat žádnou relevanci.
46. Ohledně údajného trvajícího zásahu v podobě odnětí věcí při prohlídce předmětných prostor, která znemožňuje stěžovatelkám výkon jejich podnikatelské činnosti, Ústavní soud opakuje svůj závěr uvedený výše sub 42., neboť i zde mají stěžovatelky možnost nejprve požádat o vrácení takto zajištěných věcí.
V. Závěr
47. Jelikož Ústavní soud neshledal protiústavním napadený příkaz, nemohl shledat protiústavním ani jiný zásah, neboť ten byl toliko nutným následkem vykonání napadeného příkazu. Nad rámec toho, že napadený příkaz nikdy neměl být realizován, totiž stěžovatelky žádnou zvláštní argumentaci ve vztahu k jinému zásahu v ústavní stížnosti neuvedly. Ústavní soud k tomu rovněž podotýká, že stěžovatelky mají možnost žádat kdykoliv v budoucnu vydání věcí, které jim byly z předmětných prostor odňaty, na základě §78 odst. 7 trestního řádu, a tedy ohledně jiného zásahu v rozsahu, v němž se týká odnětí věcí při prohlídce předmětných prostor, není splněna ani podmínka subsidiarity ústavní stížnosti.
48. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že orgány veřejné moci se vydáním napadeného příkazu ani napadeným jiným zásahem ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádných ústavně zaručených základních práv či svobod obou stěžovatelek. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a v rozsahu, v němž stěžovatelky žádaly zákaz pokračování ve shora specifikovaném jiném zásahu spočívajícím v zadržování věcí zajištěných při prohlídce předmětných prostor, za návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu