ECLI:CZ:US:2019:1.US.1492.19.1
sp. zn. I. ÚS 1492/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Viktora Burcina, zastoupeného JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou se sídlem Štramberská 143/12, Praha 10, proti rozsudkům Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 4. 2018 č. j. 8 C 251/2017-276, Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018 č. j. 17 Co 159/2018-301 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. 33 Cdo 4739/2018-326, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se jako právní nástupce původního věřitele žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 456 372 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z jednotlivých částek, jež představovaly dluh žalované z devíti smluv o úvěru. Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 163 179 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 293 193 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Odvolací soud odmítl odvolání žalobce do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 24 837,07 Kč se specifikovaným příslušenstvím a ve zbytku výroku II. a III prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud posoudil předmětné smlouvy jako smlouvy úvěrové, ve kterých měla žalovaná postavení spotřebitelky, nikoliv podnikatelky. Požadavek na zaplacení smluvních pokut byl zamítnut, neboť jde o právní ujednání neurčité, ze smlouvy nevyplývá splatnost smluvních pokut a u pokuty sjednané procentní částkou není zřejmé, z jaké částky má být počítána. Sjednané úroky shledaly soudy v rozporu s dobrými mravy a stěžovateli byl přiznán úrok v obvyklé výši požadované bankami při poskytování úvěrů v daném období.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podané proti výrokům II. až IV. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné s tím, že dovolatel splnil obligatorní povinnost uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pouze částečně. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o (částečné) neplatnosti smlouvy o úvěru v ujednání o výši smluvních úroků své povinnosti vymezit přípustnost dovolání v intencích §237 o. s. ř. nedostál, čímž dovolacímu soudu znemožnil se těmito jeho námitkami zabývat, dovolání je zatíženo kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Stěžovatel spatřuje zásadní pochybení soudů v tom, že na žalovanou nahlížely jako na spotřebitelku, ačkoliv žalovaná si brala úvěry na podporu podnikání své dcery. Nesouhlasí ani s názorem, že žalované nemůže být jako spotřebitelce k tíži, že byla učitelkou matematiky na základní škole. Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením ujednání o smluvní pokutě jako ujednáním neurčitým, ke kterému se nepřihlíží. Mezi smluvními stranami nikdy nečinilo smluvní ujednání o smluvních pokutách žádné výkladové problémy. Pokud soudy nezohlednily ústavní aspekt materiální rovnosti mezi stranami sporu, porušily principy důvěry a poctivosti ve smluvních vztazích.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkaz obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Odvolací soud se dostatečně zabýval postavením žalované a své závěry, že žalovaná je v pozici spotřebitelky požívající zvýšené ochrany, řádně a přesvědčivě odůvodnil. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná chtěla finančně pomoci své dceři - podnikatelce, aniž by se sama na tomto podnikání podílela, případně, že by sama podnikala. Jednoznačná byla pouze snaha matky pomoci dceři. Právní předchůdce stěžovatele měl navíc oprávnění poskytovat pouze spotřebitelské úvěry a nikoliv úvěry na podnikání. Skutečnost, že žalovaná je učitelkou matematiky na základní škole jí nemůže jít jako spotřebitelce k tíži. Tento fakt mohl pouze svědčit pro poskytnutí úvěru žalované jako méně rizikovému klientu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu