ECLI:CZ:US:2019:1.US.1604.19.1
sp. zn. I. ÚS 1604/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Místního oddělení Zahradní Město č. j. KRPA-69443-35/TČ-2018-001421 ze dne 9. 10. 2018, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 č. j. 3 ZN 1787/2018-23 ze dne 17. 12. 2018 a vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 833/2019-26 ze dne 13. 3. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z připojeného podkladového materiálu vyplývá, že napadeným usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Místního oddělení Zahradní Město (dále též "policejní orgán") č. j. KRPA-69443-35/TČ-2018-001421 ze dne 9. 10. 2018 byla odložena trestní věc - podezření ze spáchání přečinu poškození cizích práv dle §181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu křivého obvinění dle §345 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedené trestné činnosti se měli, stručně řečeno, dopustit bývalá manželka stěžovatele A. P. a jejich společné děti I. P. a M. P. tím, že učinili na Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, oddělení pobytu cizinců (dále jen "OAMP"), podnět (jenž podvakrát doplnili) k zahájení řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele, kde uváděli jednak, že se stěžovatel v minulosti dopustil trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen a následně amnestován, a dále, že stěžovatel je sleduje, obtěžuje a vyhrožuje jim, že je nezaměstnaný a bez příjmů, či že má kladný přístup k celosvětovým teroristickým činům. V návaznosti na to pak OAMP vydalo rozhodnutí, jímž byl stěžovateli zrušen trvalý pobyt v České republice.
Proti rozhodnutí policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, jež však státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (dále též "obvodní státní zastupitelství") usnesením č. j. 3 ZN 1787/2018-23 ze dne 17. 12. 2018 zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění usnesení obvodní státní zastupitelství konstatovalo, že za situace, kdy nebylo zjištěno spáchání jakéhokoliv trestného činu, postupoval policejní orgán správně, jestliže rozhodl o odložení věci. Dle názoru obvodního státního zastupitelství údaje zmiňované podezřelými v opakovaných podnětech či urgencích adresovaných OAMP, přestože některé z nich měly ve vztahu ke stěžovateli difamační charakter, nesměřovaly k přivození jeho trestního stíhání, resp. nebyly způsobilé přivodit újmu na jeho právech. Jinými slovy, k naplnění skutkové podstaty přečinu křivého obvinění, resp. přečinu poškození cizích práv nedošlo.
Stěžovatel se dále obrátil k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále též "městské státní zastupitelství"). To přípisem č. j. 3 KZN 833/2019-26 ze dne 13. 3. 2019 stěžovatele vyrozumělo, že jeho podnět k výkonu dohledu je sice částečně důvodný, neboť policejní orgán a obvodní státní zastupitelství nesprávně právně zhodnotilo jednání podezřelých, nicméně kasace vydaných rozhodnutí se vzhledem k dalším okolnostem jeví bezúčelnou. Oproti mínění předchozích orgánů mělo městské státní zastupitelství za to, že pokud podezřelí uváděli ve svých podáních některá nepravdivá tvrzení s úmyslem přimět OAMP k zahájení řízení, v němž by byl stěžovatel zbaven povolení k trvalému pobytu, což lze bezpochyby považovat za újmu na jeho právech, mohlo toto jejich jednání naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození cizích práv dle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to minimálně ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Městské státní zastupitelství současně ovšem zohlednilo skutečnost, že předmětný trestný čin podléhá tříleté promlčecí době, která uplynula již dne 22. 2. 2018, tedy krátce po podání trestního oznámení stěžovatelem (30. 1. 2018). Uvedené značilo, že na straně policejního orgánu či obvodního státního zastupitelství nevznikly žádné průtahy, které by promlčení mohly zavinit. Městské státní zastupitelství závěrem odmítlo rovněž možnost aplikace přísnější právní kvalifikace dle §181 odst. 2 trestního zákoníku. V této souvislosti městské státní zastupitelství poznamenalo, že byť se stěžovatel domnívá, že jednání podezřelých je součástí rozsáhlého spiknutí, které má za cíl jej připravit o majetek, pozbytí povolení k trvalému pobytu žádné takové přímé majetkoprávní důsledky pro cizince nemá a ke zcizení majetku by tak v důsledku tohoto rozhodnutí dojít rozhodně nemohlo.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti namítl, že vyšetřování, provedené ve věci jeho trestního oznámení, nebylo účinné, kdy toto zejména postrádalo důkladnost a dostatečnost. Stěžovatel orgánům činným v trestním řízení jmenovitě vytýkal, že nevyčerpaly všechny důkazní prostředky, které se nabízely k objasnění věci, a důkazy již opatřené nesprávně vyhodnotily, v důsledku čehož dospěly k nesprávným právním závěrům. Podle stěžovatele zmiňované orgány pochybily, pokud na předmětné jednání podezřelých nahlížely izolovaně, aniž by přihlédly k tomu, že šlo o součást dlouhodobě a koordinovaně vedených útoků proti jeho osobě, vyznačujících se jednotným cílem přivodit mu trestní stíhání a zabránit mu tak v uplatňování účinné obrany v probíhajících majetkových sporech (vypořádání společného jmění manželů). Všechny útoky bylo tedy na místě posuzovat jako jeden velký skutek, jenž měl být adekvátně právně kvalifikován, např. jako trestný čin útisku či trestný čin nebezpečného pronásledování, na což orgány činné v trestním řízení rezignovaly. Stěžovatel vedle toho nesouhlasil ani se závěrem městského státního zastupitelství, podle něhož v daném případě nepřicházela do úvahy přísnější právní kvalifikace vytýkaného jednání dle §181 odst. 2 trestního zákoníku, stejně jako se závěrem, že došlo k promlčení trestné činnosti podezřelých. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud se k problematice stížnostních návrhů, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil. Opakovaně přitom akcentoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Právo trestat pachatele přísluší státu, nikoliv jednotlivci. Procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby; je proto na uvážení těchto orgánů, zda zahájí jakékoliv trestní řízení, případně zda v něm budou pokračovat.
Na druhou stranu Ústavní soud připustil, že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva a v takovém případě má osoba poškozená trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení. Zároveň ovšem zdůraznil, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. V tomto ohledu je nejbedlivěji chráněno právo zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy právo na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], dále zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručený čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016] a zákaz nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a zcela výjimečně také čl. 8 Úmluvy, zakotvující právo na respektování rodinného a soukromého života. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině podústavního práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku), by přezkum Ústavního soudu přicházel do úvahy jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného, který by navíc bez přispění orgánů činných v trestním řízení jinak nebyl schopen dosáhnout efektivní ochrany svých práv [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301) a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva].
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po prozkoumání přiloženého listinného materiálu nezjistil, že by vyšetřování inkriminovaného jednání podezřelých, kvalifikovaného jako přečin poškození cizích práv dle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, event. jako přečin křivého obvinění dle §345 odst. 1 trestního zákoníku, trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy, pro něž by byla na místě jeho kasační intervence. Policejní orgán i obě státní zastupitelství postupovaly zcela v rámci svých zákonem svěřených kompetencí. Dostatečně a srozumitelně odůvodnily rovněž vydaná rozhodnutí, v nichž popsaly, jaké okolnosti věci vedly k jejímu odložení, a na základě jakých zjištění tak učinily. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nenaplnily očekávání stěžovatele, přitom sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu