ECLI:CZ:US:2019:1.US.1629.19.1
sp. zn. I. ÚS 1629/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68/3, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 68/2017-230 ze dne 28. 2. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 13 VSOL 32/2016-179 ze dne 8. 9. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 ICm 1563/2012-103 ze dne 19. 9. 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení části v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě vyhověl žalobě stěžovatele a dalšího věřitele na popření pohledávky v insolvenční věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. KSOS 22 INS 15655/2011. Žalovaného (neúspěšného věřitele, jehož pohledávka byla popřena co do pravosti), zavázal k povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 19 741 Kč. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil a žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení stěžovateli ve výši 11 758 Kč. Následné dovolání stěžovatele směřující proti tomuto nákladovému výroku i dovolání žalovaného Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu a proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu a rozsudku nalézacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy pochybily při výpočtu nákladů řízení, když při určení odměny advokáta za zastupování vyšly z pevné tarifní hodnoty 25 000 Kč dle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ačkoli dle judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. 2. 2011) je tarifní hodnotou právě hodnota pohledávky. Soudy tak dle jeho názoru měly postupovat dle §8 advokátního tarifu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádná pochybení v otázce nákladů řízení ze strany soudů neshledal. Zejména Nejvyšší soud stěžovateli předestřel svoji konsolidovanou judikaturu (konkrétně R 81/2013), dle které incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (resp. ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013) sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 25.000 Kč (resp. 50 000 Kč od 1. 1. 2013). Od uvedené rozhodovací praxe se Nejvyšší soud nemínil odchýlit, ostatně stěžovatel ani nyní v ústavní stížnosti nevyložil, v čem konkrétně by mělo dojít ke změně judikatury v tom smyslu, že tarifní hodnotou v incidenčních sporech o určení pravosti pohledávky bude právě hodnota popřené pohledávky. Poukazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. 2. 2011 (N 22/60 SbNU 239), nutno poznamenat, že jím řešená věc nebyla incidenčním sporem, nýbrž šlo o určení vlastnického práva k nemovitosti. Incidenční spory o pravosti či výši přihlášených pohledávek však mají zvláštní povahu v rámci insolvenčního řízení, jde svým způsobem o "přidružené spory", jejichž smyslem je vyjasnění pohledávek vůči úpadci. Použití fixní tarifní hodnoty namísto tarifní hodnoty počítané z výše pohledávky tu slouží k tomu, aby účastníci řízení v těchto sporech nebyli konfrontováni s mnohdy vysokými náklady řízení, které ale přitom ne vždy zcela odpovídají významu pro insolvenční řízení, jinými slovy aby tu nedocházelo k prodražování dílčích sporů na úkor hlavního účelu insolvence. V tom Ústavní soud nic protiústavního nespatřuje.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu