ECLI:CZ:US:2019:1.US.1676.19.1
sp. zn. I. ÚS 1676/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky MUDr. Miroslavy Duškové, proti rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-2016/76158-911 ze dne 19. 4. 2016, č. j. MPSV-2016/76181-911 ze dne 19. 4. 2016, č. j. MPSV-2016/78406-911 ze dne 21. 4. 2016, č. j. MPSV-2016/78570-911 ze dne 21. 4. 2016, rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 2 Ad 21/2016-103 ze dne 30. 10. 2018, č. j. 13 Ad 5/2018-96 ze dne 30. 10. 2018, č. j. 13 Ad 6/2018-100 ze dne 30. 10. 2018, č. j. 13 Ad 7/2018-96 ze dne 30. 10. 2018 a rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 424/2018-37 ze dne 10. 4. 2019, č. j. 9 Ads 425/2018-37 ze dne 29. 3. 2019 a č. j. 10 Ads 298/2018-40 ze dne 4. 4. 2019, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 21. 5. 2019 doručena ústavní stížnost, jejímž prostřednictvím stěžovatelka usilovala o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ustanovení §30 odst. 1 citovaného zákona ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Obecně také platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění popsaného nedostatku (vady). Vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud nicméně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
V nyní projednávané věci stěžovatelka při předložení ústavní stížnosti nebyla a ani nyní není zastoupena advokátem. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu přitom známo, že stěžovatelka se na něj v poslední době obrátila vícekrát, v návaznosti na což byla opakovaně upozorňována na vady jejích návrhů a na zákonné požadavky ústavní stížnosti (např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 3389/17, sp. zn. III. ÚS 3898/17, sp. zn. III. ÚS 1978/18, sp. zn. III. ÚS 2295/18, sp. zn. IV. ÚS 2648/18, sp. zn. IV. ÚS 3299/18, sp. zn. III. ÚS 3715/18 či sp. zn. II. ÚS 1357/19), z čehož vyplývá, že je jí povinnost právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem dobře známa. Navzdory tomu zvolila při podání svého návrhu opětovně nekvalifikovaný postup.
V kontextu výše řečeného, aniž by znovu vyzýval stěžovatelku k odstranění vad podání, se proto Ústavní soud uchýlil k přiměřené aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj