ECLI:CZ:US:2019:1.US.1749.19.1
sp. zn. I. ÚS 1749/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkurzní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019 č. j. 28 Cdo 4621/2018-215, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2018 č. j. 8 Co 345/2017-174, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 6. 2017 č. j. 12 C 45/2013-124, dále proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2012, č. j. 9564/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM11190/2012-13302, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012, č. j. 220893/2012-MZE-12151, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního soudu v Litoměřicích, Ministerstva zemědělství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výrokem I napadeného rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu bylo na žádost Pozemkového fondu ČR určeno, že na pozemky p. č. 897, 880, 882/2, 751/1 a 876, zapsané pro katastrální území Srdov na LV č. 484, všechny evidované jako "ostatní plocha, ostatní komunikace", se vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Rozhodnutím ministra zemědělství byl stěžovatelčin rozklad zamítnut a výrok I rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu byl potvrzen.
2. Následně se stěžovatelka žalobou podle části V. o. s. ř. domáhala nahrazení výše uvedených správních rozhodnutí a ochrany svého práva hospodaření k pozemku. Okresní soud v Litoměřicích napadeným rozsudkem žalobu ve vztahu k pozemkům p. č. 879, 880, 882/2 a 876 zamítl (výrok I), stanovil, že na pozemek p. č. 751/1 ve vlastnictví České republiky se režim zákona o půdě nevztahuje (výrok II), rozhodl, že tímto rozsudkem se zcela nahrazuje rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2012, č. j. 9564/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM11190/2012-13302, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012, č. j. 220893/2012-MZE-12151 (výrok III) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému (ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) náklady řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil výrok I rozsudku okresního soudu a ve výrocích II, III, a IV jeho rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky podané proti části výroku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvého stupně (ve zbylých výrocích II, III a IV byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení).
3. Obecné soudy zejména dospěly k závěru, že pozemky parc. č. 879, 880 a 882/2 byly v rozhodném období zemědělsky obdělávány a v případě pozemku parc. č. 876 se jednalo o jediný (nepostradatelný) přístup k zemědělskému obdělávání okolních pozemků. Jedná se tedy o pozemky, které jsou součástí zemědělského půdního fondu, a tudíž se na ně vztahuje režim zákona o půdě.
4. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů a správních orgánů. Namítá porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; dále namítá porušení zásady rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zásah spatřuje zejména v odmítnutí stěžovatelčina dovolání bez jeho věcného posouzení, v nedostatečném a nepřezkoumatelném odůvodnění napadených rozhodnutí, nesprávném právním závěru, který nemá oporu v provedeném dokazování, a v přenesení důkazního břemene na stěžovatelku v řízení před obecnými soudy.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány i obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, řádně se vypořádaly s argumentací účastníků řízení a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Ústavní soud by mohl zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů v případě excesu, který však v přezkoumávané věci nezjistil. Rovněž platí, že ne každé pochybení dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv. 7. Stěžovatelka se vznesenou argumentací, která v převážné většině postrádá kýžený ústavně právní rozměr, snaží učinit z Ústavního soudu nepřípustně další instanci obecné justice.
8. Podstatné je, že správní orgány i obecné soudy měly k dispozici dostatečné podklady pro posouzení naplnění materiálního znaku - faktického obhospodařování pozemků či jejich nepostradatelnosti pro zemědělskou výrobu - a dospěly ke správnému závěru, že pozemky jsou zařazeny do zemědělského půdního fondu, tedy že se na ně vztahuje režim zákona o půdě. Jelikož jde o pozemky nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, nebylo třeba trvat na naplnění i formálního znaku - evidence pozemků jako zemědělských. V odmítnutí stěžovatelčina dovolání jako nepřípustného nelze spatřovat nepřiměřený zásah do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly.
9. Napadenými rozhodnutími obecných soudů ani správních orgánů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
10. Toto usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění ve smyslu §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu