ECLI:CZ:US:2019:1.US.1766.18.1
sp. zn. I. ÚS 1766/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018 sp. zn. 9 To 80/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. listopadu 2017 sp. zn. 2 T 14/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Závěry napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 14/2013.
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplynulo, že v řízení, o jehož obnovu stěžovatel usiloval, byl stěžovatel pravomocným rozsudkem uznán vinným přečiny nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny soud stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let při současně uložené přiměřené povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozené škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou jí trestným činem způsobil. V rámci adhezního řízení pak soud stěžovateli uložil, aby poškozené nahradil nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 2015.
3. Dne 22. 8. 2017 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení. Soud prvého stupně jej napadeným usnesením zamítl. Stížnost stěžovatele proti němu městský soud zamítl jako nedůvodnou.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel stručně rekapituloval průběh a výsledky řízení o povolení obnovy řízení a závěrům soudů obou stupňů obsáhle oponoval. Je celou dobu přesvědčen o své nevině. Celé jeho trestní stíhání bylo vyvoláno poškozenou, která se mu chtěla pomstít v souvislosti s jejich předchozím již dlouhou dobu ukončeným vztahem. Cílem poškozené mělo být získání peněz za odškodné, které jí stěžovatel vyplatil.
5. Návrh na povolení obnovy řízení stěžovatel podal podle svých slov především proto, že získal celou řadu nových důkazů, z nichž vyplývá, že svědci v původním trestním řízení vypovídali na popud poškozené, k níž měli osobní vztah, a dalších důkazů, které vyvracejí relevanci tvrzení poškozené. Soud prvého stupně však navržené důkazy odmítl provést bez jejich hlubší prověrky, neboť údajně nic nového nepřinesou. S tímto závěrem stěžovatel znovu obsáhle polemizoval. Stížnostní soud se k jeho argumentaci vyjádřil jen selektivně. V odůvodnění opět není uvedeno, proč jsou stěžovatelovy důkazní návrhy nadbytečné.
6. Stěžovatel proto odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná. Domnívá se, že soudům předložil důkazy, na jejichž základě lze dospět k pochybnostem o tom, zda bylo z jeho strany vůbec jakékoli protiprávní jednání v minulosti spácháno. Pokud se soudy jeho argumentací za těchto okolností odmítly zabývat, nerespektovaly tím, podle názoru stěžovatele princip in dubio pro reo, který musí být v trestním řízení zachován i v řízení o povolení obnovy řízení.
7. Stěžovatel namítá, že stížnostní soud pochybil, když rozhodl o stížnosti v neveřejném zasedání, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 566/13.
II. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Není pochyb, že návrh na obnovu řízení podle §277 a násl. tr. řádu je mimořádným opravným prostředkem nespadajícím pod rámec čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obnova řízení připadá do úvahy ve věcech pravomocně skončených a jejím smyslem není napravit případná pochybení soudů v původním řízení (k tomu slouží dovolání a případně ústavní stížnost; o návrhu na povolení obnovy koneckonců ani nerozhoduje instančně nadřízený soud), nýbrž reagovat na nové skutečnosti či důkazy, které dříve nebyly soudu známy.
10. S námitkami, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, se dostatečným, přehledným a srozumitelným způsobem vypořádal již soud prvého stupně, s jehož právními závěry ohledně důvodnosti návrhu na obnovu řízení, jež na tomto místě není nezbytné znovu opakovat, se vedle stížnostního soudu ztotožnil také Ústavní soud. Porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat v tom, že stížnostní soud na odůvodnění soudu prvého stupně odkázal. Stěžovatel totiž ve své stížnosti uplatnil týž námitky, jako v návrhu na obnovu řízení, přičemž pokud se podle stížnostního soudu soud prvého stupně s těmito námitkami správně vypořádal a své závěry dostatečně zargumentoval, pak jeho postupu nelze z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny, nic vytknout.
11. Jak Ústavní soud dal najevo v usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409), obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. I v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení je nezbytné důkazy hodnotit; pochopitelně však takovým způsobem, aby nedošlo k posuzování viny odsouzeného (stěžovatele), jak plyne např. z nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343). Stěžovatel se však opakovaně předně domáhá přehodnocení ničím zásadně nezměněné důkazní situace z původního řízení. K takovému účelu však návrh na obnovu pravomocně skončeného řízení neslouží. Obecné soudy neměly pochybnosti o tom, že nově navržené důkazy by nemohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (§278 odst. 1 tr. řádu). Není zde tedy prostor pro použití zásady in dubio pro reo.
12. Trestní řád rozeznává vedle hlavního líčení jako další formy jednání soudu veřejné a neveřejné zasedání. Veřejné zasedání je určeno k projednávání buď přímo otázky viny a trestu, nebo otázek, které se svým významem a povahou této základní otázce trestního řízení blíží. Naopak neveřejné zasedání je zpravidla vyhrazeno pro jednání soudu, v němž se rozhodují otázky menšího významu, kdy není třeba zjišťovat stanoviska stran, jejichž součinnost zde není nutná; je zde preferována rychlost a operativnost (k charakteru neveřejné formy zasedání viz nález sp. zn. I. ÚS 176/04 ze dne 11. 5. 2004). V neveřejném zasedání se připouští provedení důkazu pouze přečtením protokolů a jiných písemností (srov. §243 tr. řádu). Podle §240 tr. řádu rozhoduje soud v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V některých případech trestní řád neveřejnou formu zasedání soudu výslovně stanoví (§231 odst. 2 věta první, §383 odst. 3, §420 odst. 5, §452 odst. 4 tr. řádu), jindy ji zákon za určitých podmínek připouští jako alternativu k veřejnému zasedání (např. podle §187 odst. 1, §263 odst. 1, §265r odst. 1, §274 a právě §286 odst. 2 tr. řádu).
13. S ohledem na znění §240 tr. řádu lze v neveřejném zasedání rozhodnout i tam, kde výslovně není uvedena (předepsána) žádná forma jednání. Soud druhého stupně tudíž v zásadě může v neveřejném zasedání činit i všechna rozhodnutí o stížnosti (§148, 149 tr. řádu).
14. V nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 566/13, na který stěžovatel odkazuje, soud dospěl k závěru, že soud druhého stupně nemůže v neveřejném zasedání vedle zrušení usnesení soudu prvého stupně, jímž byla na základě provedeného dokazování povolena obnova řízení, sám s odkazem na §283 písm. d) tr. řádu zamítnout návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, neboť na základě spisového materiálu neshledal důvody takové obnovy podle §278 tr. řádu. Ústavní soud v těchto souvislostech zohlednil i problematiku tzv. překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311), sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)].
Odkaz na uvedený nález však není v nyní posuzované věci relevantní. Soud druhého stupně zde ke stížnosti přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně vydané ve veřejném zasedání a s jeho závěrem o neexistenci důvodu obnovy podle §278 tr. řádu (a nutnosti zamítnout návrh podle §283 tr. řádu) se ztotožnil. Za těchto okolností mu nic nebránilo učinit tak v neveřejném zasedání. Tento závěr je plně v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu