ECLI:CZ:US:2019:1.US.1769.19.1
sp. zn. I. ÚS 1769/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. B., zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Praha 8, Vítkova 247/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. 5 To 88/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 1. 2019 sp. zn. 3 T 38/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 8. 2017 sp. zn. 3 T 38/2017. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že jím předložené důkazy ve spojení s již známými skutečnostmi dokazují, že jeho odsouzení v původním řízení pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku bylo nesprávné, neboť nejednal úmyslně. Poukazuje na to, že trestní soudy sice projevily srozumění o minimálně spoluodpovědnosti skutečných pachatelů, avšak nijak to nepromítly do řízení o povolení obnovy řízení. Uvádí, že jednal pod vlivem jiných osob (jež zároveň jmenuje), které však nebyly odsouzeny, jejich trestná činnost nebyla zkoumána a nebylo rozhodnuto o náhradě škody. Má za to, že bez zásahu trestních soudů bude mařen veřejný zájem na odsouzení pravých pachatelů. Skutečnost, že se na daném jednání podílely i další osoby, má podle něj vliv i na otázku náhrady škody.
Brojí proti tomu, že trestní soudy odmítly provést nové stěžejní důkazy, zejména pak dvě nahrávky, a to bez toho, že by se seznámily s jejich obsahem. Nesouhlasí s argumentem Obvodního soudu pro Prahu 9, že provedení jedné z těchto nahrávek by bylo obtížně proveditelné proto, že je v anglickém jazyce. Tyto nahrávky podle něj dokazují, že se jednání, za nějž byl odsouzen, nemohl dopustit úmyslně. Poukazuje na to, že stížnostní soud ve svém rozhodnutí odkázal na ustanovení §112 trestního zákoníku, podle něhož se jednáním rozumí i opomenutí, což odmítá s tím, že "...byl však odsouzen za podvod, tedy úmyslný (komisivní) trestný čin, který pouhým opomenutím (omisivně) spáchat nelze...".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na skutečnost, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně poukazuje na to, že odpovědnost za trestnou činnost, za níž byl odsouzen, by měly nést jiné osoby, a zdůrazňuje, že odpovědnost těchto dalších osob v napadených rozhodnutích připustily i samy trestní soudy. K tomu Ústavní soud uvádí, že tato skutečnost sama o sobě stěžovatele nemůže zbavovat ani trestní odpovědnosti, ani povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem. Takový závěr by byl v daném případě opodstatněn pouze tehdy, jestliže by pachatel jednal jako tzv. živý nástroj nepřímých pachatelů (srov. §22 odst. 2 trestního zákoníku), jak stěžovatel tvrdil; tato možnost však byla vyloučena, neboť stěžovatel je trestně odpovědnou osobou, která nejednala ve skutkovém omylu, nýbrž úmyslně, jak bude dále ještě rozvedeno.
Jestliže stěžovatel namítá, že trestní soudy odmítly provést nové, jím předkládané důkazy v podobě dvou nahrávek, aniž by jim byl znám jejich obsah, Ústavní soud konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 9 tyto důkazní návrhy nepřehlédl, avšak zamítl je. Z protokolu o veřejném zasedání konaném před Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 10. 1. 2019 je zřejmé, že s obsahem nahrávek se tento soud v hrubých rysech seznámil na základě výpovědi stěžovatele, který sdělil, co nahrávky obsahují, resp. co mají prokazovat. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývají racionální důvody, proč trestní soudy provedení těchto důkazů vyhodnotily jako nadbytečné, a to právě s ohledem na to, co jimi mělo být podle mínění stěžovatele prokázáno. Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že provedení jedné z nahrávek bylo odmítnuto proto, že tato nahrávka je v anglickém jazyce, Ústavní soud k tomu uvádí, že ve zmíněném protokolu o veřejném zasedání konaném před Obvodním soudem pro Prahu 9 je pouze obsaženo konstatování předsedy senátu tohoto soudu, že část rozhovorů je vedena v anglickém jazyce, avšak v napadených usneseních trestní soudy touto skutečností nijak neargumentovaly.
Z nahrávek podle přesvědčení stěžovatele průkazně vyplývá, že neměl k dispozici účetní doklady a že byl opakovaně ujišťován o dobrém finančním stavu společnosti, tedy že nejednal s podvodným úmyslem. Ústavní soud však v tomto směru odkazuje zejména na odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze, kde tento soud podrobně vysvětlil, že tyto otázky byly zevrubně řešeny již v původním řízení. Výsledkem byl přitom závěr, že stěžovatel jednal jako tzv. bílý kůň, tedy jako osoba, která sebe a svou totožnost (byť i na základě návodu jiné osoby) zavázala ke konání činnosti, kterou ve skutečnosti naprosto nemíní autenticky vykonávat. Taková "nastrčená" osoba musí být vědomě otevřena reálné možnosti, se kterou je i srozuměna či smířena, že bude podvodně zneužita, jestliže však neudělá ve své funkci vše, aby tomu zabránila.
Městský soud v Praze dále zdůraznil, že stěžovatel ve smyslu §112 trestního zákoníku opominul plnit řádně své povinnosti jednatele. Mj. právě z této skutečnosti dovozoval, že stěžovatel musel být minimálně srozuměn s pácháním podvodné trestné činnosti. Stěžovatel se zcela mýlí, jestliže tento argument rozporuje s tím, že trestný čin podvodu podle §209 je úmyslným deliktem, který opomenutím spáchat nelze. Formy zavinění (jakožto znaku subjektivní stránky trestného činu), tj. úmysl a nedbalost, totiž představují zcela odlišné kategorie, než kterými jsou formy jednání (coby znak objektivní stránky trestného činu), tj. konání (jednání komisivní) a opomenutí (jednání omisivní). Jestliže tedy zákon nestanoví u dané skutkové podstaty formu jednání, lze tuto skutkovou podstatu naplnit jak konáním, tak i opomenutím, a to bez ohledu na to, že tatáž skutková podstata v subjektivní stránce vyžaduje úmyslné zavinění.
Z výše uvedeného vyplývá, že důkazy předložené stěžovatelem trestní soudy opodstatněně vyhodnotily tak, že nebyly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, tedy že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu