ECLI:CZ:US:2019:1.US.1813.17.1
sp. zn. I. ÚS 1813/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Jodase, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4144/2016-1129 ze dne 6. 3. 2017 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 185/2015-1084 ze dne 14. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že jím bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh je však patrno, že stěžovatel napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou [srov. např. recentní usnesení sp. zn. III. ÚS 3171/18 ze dne 15. 1. 2019, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 27 Cm 89/2003-992 ze dne 6. 2. 2015 byla stěžovateli jakožto žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 151 884,52 Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu vypořádání závazků sdružení, v němž oba účastníci společně podnikali. Ve zbývající části městský soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze výše rubrikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. Stěžovatel vrchnímu soudu v ústavní stížnosti vytýká zejména to, že zcela nekriticky převzal veškeré skutkové a právní závěry obsažené v rozsudku prvoinstančního soudu, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v nyní posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení uvedl, že stěžovatel v dovolání nevymezil důvody přípustnosti dovolání, když pouze uvedl, že Vrchní soud v Praze se při řešení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Dovolatel (stěžovatel) však neoznačil žádnou otázku hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neuvedl, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit; pouze nesouhlasil s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení č. j. 23 Cdo 4144/2016-1129 ze dne 6. 3. 2017 srozumitelně a náležitě odůvodnil, proč odmítl stěžovatelovo dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., když stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do stěžovatelova práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li jeho dovolání pro tuto vadu. Proto ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho sjednocujícímu stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 185/2015-1084 ze dne 14. 4. 2016, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu