ECLI:CZ:US:2019:1.US.1871.19.1
sp. zn. I. ÚS 1871/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem, sídlem Štefánikova 136/66, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. 3. 2019 č. j. 27 Co 102/2019-340, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 6. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 8. 2018 č. j. 10 C 52/2009-320 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se po vedlejším účastníkovi jako zřizovateli nemocnice domáhal zaplacení částky 718 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody na zdraví (výrok I.). Tato škoda měla stěžovateli vzniknout v důsledku nezdařené operace, přes několikeré znalecké zkoumání se mu však nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi postupem nemocnice a jejím vznikem. Okresní soud žádnému z účastníků řízení, vedlejšímu účastníkovi řízení na straně žalovaného (společnosti ČSOB Pojišťovna, a.s., člen Holdingu ČSOB, která měla toto procesní postavení v řízení před obecnými soudy) ani státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Učinil tak za použití §150 občanského soudního řádu s poukazem na to, že podle provedeného dokazování došlo k výrazným komplikacím zdravotního stavu stěžovatele mezi oběma operacemi, což u něho zřejmě v souvislosti s dalšími onemocněními a zdravotními komplikacemi vyvolalo pocit pochybení ze strany nemocnice.
3. Proti výroku II. rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, v němž namítal, že pro postup podle §150 občanského soudního řádu nebyly splněny podmínky. S tímto právním názorem se ztotožnil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), který usnesením ze dne 27. 3. 2019 č. j. 27 Co 102/2019-340 změnil napadený výrok tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit na nákladech řízení částku 163 719,80 Kč. Vedlejšímu účastníkovi řízení před obecnými soudy ani státu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I.). Stěžovatel je zároveň povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 4 997,30 Kč (výrok II.).
4. Podle krajského soudu se okolnostmi hodnými zvláštního zřetele podle §150 občanského soudního řádu rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníkovi, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Ustanovení §150 občanského soudního řádu ovšem nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo stěžovateli větší újmu než vedlejšímu účastníkovi. Porovnání dopadů uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít vliv z hlediska použití uvedeného ustanovení pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníkovi větší újmu, než účastníkovi druhému, okolnosti další. Krajský soud tedy zastává názor, že §150 občanského soudního řádu neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporů, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku, s postojem účastníků v průběhu řízení apod.
5. V posuzované věci krajský soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro použití §150 občanského soudního řádu. Použití tohoto ustanovení nebylo možné zvažovat z hlediska příjmových, sociálních, osobních či jiných poměrů účastníků řízení, což nikdo ani netvrdil. Nemohou je ospravedlnit ani samotné nepříznivé poměry stěžovatele, byť by jinak odůvodňovaly poplatkové osvobození. Možnost zohlednění jeho sociální situace je negována, respektive zcela převážena jinými judikatorními hledisky. Stěžovatel byl od počátku (ještě před zahájením sporu) předem informován o odmítavém postoji vedlejšího účastníka (původně Svitavská nemocnice, a.s.), který od samého počátku na základě svých interních lékařských posouzení nepovažoval uplatněný nárok na náhradu škody za oprávněný. Průběh dokazování, zejména znaleckého, pak opakovaně vyzníval v neprospěch skutkové verze stěžovatele, tedy v závěr, že postup nemocnice byl lege artis. Navzdory tomu stěžovatel nereflektoval výsledky dokazování a na žalobě setrvával, respektive rozhodl se dovést spor do pravomocného zamítavého meritorního rozhodnutí. Vedlejší účastník pak čelil uplatněnému nároku a nelze mu vytýkat, že si pro svou obranu zvolil zástupce z řad advokátů, za jehož služby musel zaplatit. V posuzované věci nejsou dány žádné výjimečné konkrétní okolnosti, pro které by se jevilo nespravedlivým uložit stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a za toliko formálně odůvodněné. Krajský soud měl pouze převzít to, co vedlejší účastník uvedl ve svém odvolání, aniž by k věci přidal nějakou vlastní úvahu. Jediný náznak odůvodnění lze shledat v závěru, že průběh znaleckého dokazování vyzníval opakovaně v neprospěch stěžovatele, což ale není pravda. Rovněž nemůže jít stěžovateli k tíži, že trval na žalobě. Věc zdaleka nebyla tak důkazně (natož právně) jasná, jak tvrdí krajský soud. Stěžovatel v pozici žalobce neměl co zvažovat důvodnost pokračování v řízení. Předmětné řízení pro něj bylo jedinou možností, jak se náhrady újmy domoci, přičemž vše záviselo na znaleckém dokazování.
7. V další části své argumentace stěžovatel namítá svévoli napadeného usnesení, a to při obyčejném ohledu na lidskost. Při zvážení osobní situace stěžovatele, následků škody na zdraví (byť za ni neodpovídá vedlejší účastník), jeho výdělkových možností limitovaných onemocněním a jeho v podstatě velice skromných majetkových poměrů nemůže soud říci, že "výjimečné okolnosti nenastaly". Soud sice provedl jakési srovnání vážnosti újmy obou účastníků řízení, které nepovažoval za příliš významné, není však jasné, kam tyto úvahy míří. Zdá se tak, že uplatnění procesní sankce v podobě uložení náhrady nákladů řízení má přednost před další důstojnou existencí stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě existovaly důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi podle §150 občanského soudního řádu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadeného usnesení, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež se uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tedy nejen ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Součástí těchto záruk je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
12. Podle §150 občanského soudního řádu jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Toto ustanovení umožňuje soudu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil jako důvody hodné zvláštního zřetele skutečnosti, v jejichž důsledku by stanovení této povinnosti podle úspěchu ve věci či zavinění zastavení řízení bylo třeba považovat za nepřiměřeně tvrdé nebo nespravedlivé. Úvaha o tom, zda jde o takovýto výjimečný případ, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci [nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Zohledněn musí být také možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka, ať už na straně žalující, nebo žalované [nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3705/15 (N 72/81 SbNU 267)].
13. V posuzované věci krajský soud neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by podle §150 občanského soudního řádu umožňovaly nepřiznat vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli. Těmi totiž nemohly být pouze jeho majetkové poměry. Pakliže krajský soud upozorňoval na průběh deset let trvající soudní řízení, v jehož rámci si stěžovatel měl být vědom, že provedené důkazy vyznívají spíše v neprospěch jím tvrzeného skutkového stavu, šlo o pouhé konstatování, že stěžovatel mohl náklady řízení eliminovat netrváním na pokračování řízení, což ale samo o sobě nemělo vliv na případné použití §150 občanského soudního řádu. Tímto konstatováním krajský soud v podstatě jen doplnil svůj závěr, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení je podstatné, který z účastníků řízení měl úspěch ve věci, jak to předpokládá §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
14. Ústavní soud v těchto závěrech nespatřuje žádné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možno spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ostatně žádné skutečnosti, které by bylo možné hodnotit jako důvody hodné zvláštního zřetele, stěžovatel neuvedl ani v ústavní stížnosti.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu