ECLI:CZ:US:2019:1.US.1876.19.1
sp. zn. I. ÚS 1876/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Alfreda Roika CSc., zastoupeného Mgr. Petrem Štrossem, advokátem, se sídlem Místecká 329/258, Ostrava - Hrabová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 27 Cdo 2265/2017-393, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2016 č. j. 8 Cmo 136/2016-304 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2015 č. j. 24 Cm 4/2015-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. června 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 27 Cdo 2265/2017-393, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2016 č. j. 8 Cmo 136/2016-304 ve výroku II., V. a VII. a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2015 č. j. 24 Cm 4/2015-145 ve výroku III. a VIII. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud řešil tento případ přednostně.
2. Žalobkyně SMO, městská akciová společnost Orlová (dále jen "žalobkyně"), se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 30. července 2014, domáhala po stěžovateli (žalovaný č. 2) a žalovaných č. 1, 3, 4 a 5, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 3 610 000 Kč s příslušenstvím a po stěžovateli a žalovaných č. 1, 4 a 5 aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 192 600 Kč s příslušenstvím, a to z právního titulu porušení povinností žalovaných postupovat s péčí řádného hospodáře coby tehdejších členů představenstva žalobkyně. Protože se jednalo celkem o 4 samostatné skutky vylíčené v žalobě, které spolu nesouvisely, krajský soud usnesením ze dne 5. listopadu 2014 jednotlivé skutky vyloučil k samostatnému řízení. V projednávané věci tak bylo rozhodováno o žalobě žalobkyně, kdy se po žalovaných domáhala, aby jim soud uložil povinnost uhradit jí společně a nerozdílně částku 1 020 000 Kč s příslušenstvím.
3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. října 2015 č. j. 24 Cm 4/2015-145 žalobu podanou proti prvnímu, třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému zamítl (výrok I.), žalobu podanou proti stěžovateli zamítl co do částky 350 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), ve výroku III. a VIII., které stěžovatel napadl v ústavní stížnosti, krajský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 670 000 Kč spolu s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 670 000 Kč za období od 18. dubna 2014 až do zaplacení (výrok III.) a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 63 731 Kč (výrok VIII.).
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání stěžovatel a žalobkyně. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. října 2016 č. j. 8 Cmo 136/2016-304 ve vztahu ke stěžovateli ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok. II.) a ve zbývající napadené části, tj. ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 670 000 Kč spolu s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky za období od 18. dubna 2014 až do zaplacení, z čehož částku 200 000 Kč spolu s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky za období od 18. dubna 2014 až do zaplacení je povinen stěžovatel zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně spolu s třetím žalovaným (výrok III.). Ve výroku V. odvolací soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 63 731 Kč a ve výroku VII. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 117,90 Kč.
5. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadli dovoláním jak stěžovatel, tak i žalobkyně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. března 2019 č. j. 27 Cdo 2265/2017-393 podaná dovolání žalobkyně a stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustná, neboť nesměřovala proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Město Orlová poskytlo žalobkyni do užívání městské tenisové a fotbalové areály, které žalobkyně dále poskytla do užívání tenisovým a fotbalovým klubům. Stěžovatel následně podepsal s těmito kluby smlouvu o zveřejnění reklamy žalobkyně v areálech. Předmětnou žalobou se pak žalobkyně domáhá po bývalých členech představenstva mimo jiné náhrady škody, která měla vzniknout tím, že na základě smluv o reklamě bylo placeno za reklamu, přestože ji žalobkyně mohla na základě smlouvy o pronájmu uzavřené s Městem Orlová zveřejnit v areálech bezplatně. Ve věci rozhodující soudy stěžovateli vytýkají, že jako člen statutárního orgánu uzavíral dodatky ke smlouvě o pronájmu, a tedy musel nebo měl vědět, že v této smlouvě je stanovena bezplatná možnost vyvěsit v areálech návěstí. Soudy podle názoru stěžovatele přitom zcela pominuly, že smlouva o pronájmu byla uzavřena cca dva a půl roku před nástupem stěžovatele do funkce a předmětné dodatky se vůbec netýkaly práv a povinností stanovených v čl. IV. odst. 7 (tj. umístění návěstí) a byly uzavřeny 28 resp. 16 měsíců před uzavřením smluv o reklamě.
7. Podle názoru stěžovatele povinnost jednat s péčí řádného hospodáře se nerovná povinnosti člena statutárního orgánu všechny předkládané smlouvy a jejich dodatky pročítat a hodnotit ze všech možných hledisek (např. hlediska právního) a jejich obsah posuzovat z hlediska jejich souladu s ostatními smlouvami či jejich dodatky, které byly uzavřeny dříve, a to i před tím, než členovi statutárního orgánu vzniklo členství ve statutárním orgánu. S ohledem na množství uzavíraných smluv to podle názoru stěžovatele není reálné a po členovi statutárního orgánu to nelze spravedlivě požadovat.
O správnosti smluv nebyly žádné pochybnosti a finanční prostředky na reklamu byly vynaloženy ze zisku žalobkyně, a to po pro projednání s tehdejším starostou a místostarosty Města Orlová, které je jediným akcionářem žalobkyně.
8. Pokud stěžovatel jako člen statutárního orgánu nemá právní vzdělání, není věci do důsledku a ve všech souvislostech schopen posoudit z majetkového nebo právního hlediska, a předložil věc odbornému aparátu společnosti, který věc z majetkového a právního hlediska posoudil, a stěžovatel pak jednal v souladu se závěry tohoto posouzení, nemohl se dopustit porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Podle tvrzení stěžovatele při postupu nového vedení žalobkyně ve vztahu k plnění poskytnutému na základě předmětných smluv o reklamě hraje velkou roli "politický" boj nového vedení vůči vedení předchozímu.
9. Stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení a namítal, že pokud se obecné soudy v průběhu řízení nevypořádaly s výše uvedenou argumentací, nelze jejich postup považovat za ústavně souladný a tím došlo k porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
13. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
14. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
15. Soud prvního stupně dovodil, že povinností stěžovatele jako člena a místopředsedy představenstva bylo nepochybně znát smlouvy, které žalobkyně uzavřela, přičemž nelze pominout tu skutečnost, že např. dodatek č. 3 a dodatek č. 4 k předmětné smlouvě za žalobkyni uzavíral právě stěžovatel. V tomto ohledu tedy soud dospěl k závěru, že stěžovatel tím, že uzavřel jménem žalobkyně předmětné dvě smlouvy o reklamě, v důsledku čehož došlo k vyplacení částky z majetku společnosti uvedeným sportovním klubům ve výši 670 000 Kč, způsobil žalobkyni škodu, neboť se jednalo o výdaj za poskytnutí služby, kterou byla oprávněna žalobkyně realizovat zcela bezplatně ve svůj prospěch.
16. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, kdežto odvolání stěžovatele důvodné není. Uzavřením a následnou realizací konkrétních smluv byl za představenstvo pověřený stěžovatel, jako výkonný místopředseda, k čemuž byl oprávněn podle smlouvy o výkonu funkce. Odvolací soud se zabýval námitkami vznesenými stěžovatelem, konkrétně že mu ze strany soudu nebylo poskytnuto poučení, že jeho práva nejsou společným zástupcem dostatečně bráněna, že při zařizování záležitosti využíval odborný aparát žalobkyně včetně externích odborníků, i odvolací námitkou, požadující propočet ceny reklamy na sportovištích a na výjezdních utkáních a na základě toho pak stanovení výše škody vážící se pouze k hodnotě reklamy na sportovištích. Odvolací soud uzavřel, že v řízení byl prokázán vznik škody a porušení povinnosti péče řádného hospodáře stěžovatelem a žalovaným 3/ v souvislosti s uzavřením smluv č. 105/2012 a č. 70/2013 a plnění z nich.
17. Dovolací soud se pak zabýval otázkami přípustnosti dovolání, přičemž mimo jiné konstatoval, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož stěžovatel nejednal s péčí řádného hospodáře, neseznámil-li se řádně s obsahem společností uzavřených nájemních smluv (ani jím osobně podepisovaných dodatků k těmto smlouvám) a uzavřel úplatné smlouvy na poskytnutí reklamních ploch, které společnost mohla využívat bezúplatně, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání nečinila přípustným ani stěžovatelem předestřená otázka nesení důkazního břemene ohledně skutkových tvrzení, jež jde - podle mínění stěžovatele - "zcela k tíži žalobkyně". Tuto otázku totiž odvolací soud vůbec neřešil, když dospěl k závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel "v souvislosti s uzavřením smluv č. 105/2012 a č. 70/2013 a plnění z nich" porušil povinnost péče řádného hospodáře.
18. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
19. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již dříve judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
20. Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
22. O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu