ECLI:CZ:US:2019:1.US.2059.17.1
sp. zn. I. ÚS 2059/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem Gorkého 658/15, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 55 To 238/2016-596 ze dne 16. 8. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 215/2017-627 ze dne 15. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále též "okresní soud") č. j. 34 T 220/2011-567 ze dne 31. 3. 2016 byl stěžovatel shledán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti dle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že dne 28. 12. 2010 v době kolem 11:20 hod na ulici Neumannova ve Stráži nad Nisou jako řidič nákladního vozu nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, přehlédl výstrahu dvěma červenými střídavě přerušovanými světly přejezdového zabezpečovacího zařízení a neslyšel jeho výstrahu přerušovaným zvukem zvonku, vjel na železniční přejezd a pravou stranou vozidla narazil do přijíždějícího osobního vlaku se zhruba šedesáti cestujícími, který pak vykolejil, přičemž strojvedoucí a tři cestující utrpěli zranění a na nákladním vozidle vznikla škoda ve výši 450 000 Kč a na drážních vozidlech škoda ve výši 4 472 863 Kč. Za popsaný trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu dvou let. Stěžovatel byl dále zavázán k náhradě škody v rozsudku blíže specifikované.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též "krajský soud"), usnesením č. j. 55 To 238/2016-596 ze dne 16. 8. 2016 k odvolání stěžovatele a státního zástupce (ve prospěch obviněného) následně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a ve všech výrocích o náhradě škody. Ve zbytku ponechal krajský soud rozsudek okresního soudu nezměněn.
Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 215/2017-627 ze dne 15. 3. 2017 odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť dospěl k závěru, že uplatněné námitky nebyly podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu, a nebylo shledáno ani porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti namítal, že ze strany obecných soudů nebyla respektována zásada "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo), neboť tyto při existenci dvou rovnocenných verzí skutkového děje upřednostnily tu, dle níž vjel na železniční přejezd v době, kdy zabezpečovací zařízení dávalo příslušnou výstrahu červenými světly a zvukovým znamením (a tedy se dopustil trestného činu), oproti verzi, dle níž zabezpečovací zařízení nebylo v době nehody funkční (a tedy měl být viny zproštěn). Stěžovatel podrobně rozvedl své výhrady vůči důkazům, o něž se opírala první z uvedených verzí, přičemž u výpovědi svědka C., strojvedoucího vlaku, poukazoval zejména na možný osobní zájem svědka zbavit se spoluodpovědnosti za nehodu a na rozpory v jeho výpovědi, u svědkyně Š. pak především na šok a časový odstup. Znalecký posudek znalce z oboru dopravy neměl dle názoru stěžovatele žádnou vypovídací hodnotu, neboť vycházel z předpokladu, že zabezpečovací zařízení fungovalo; šetření Českých drah pak označil za neobjektivní. Stěžovatel konstatoval, že proti uvedeným důkazům stála jeho vlastní výpověď, podpořená koherentními svědectvími dalších osob. Tyto svědecké výpovědi, jichž bylo více než výpovědí usvědčujících, však obecné soudy bez hlubšího zdůvodnění nepokládaly za relevantní. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že na základě výsledků dokazování nebylo možno vyloučit žádnou z obou variant skutkového děje, a pokud obecné soudy za těchto okolností nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, zatížily svá rozhodnutí vadou, spočívající v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což mělo dále za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil předložené námitky i obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jádro stížnostního návrhu tvoří polemika s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce stěžovatelovy viny, přijatými právními závěry. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se zabýval soud prvního stupně a poté z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků i soud odvolací a dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel pouze odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv v oblasti trestního soudnictví - vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavní soud není povolán přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody.
Nic takového však v projednávané věci shledáno nebylo. Obecné soudy věnovaly otázce zjištění skutkového stavu náležitou pozornost a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, na základě jakých skutečností a z jakých důvodů vzaly za prokázané, že signalizační zařízení bylo v době nehody funkční. Obecné soudy přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřovaly věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, především pak zprávy Českých drah, přičemž plně respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a na jeho námitky, které v tomto ohledu vznesl, adresně reagovaly. Na podkladě takto provedeného hodnocení pak obecné soudy verzi skutkového děje uváděnou stěžovatelem vyloučily a přiklonily se k verzi popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku, o níž neměly důvodné pochybnosti. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by vedle sebe existovaly dvě rovnocenné varianty skutkového děje, jak v ústavní stížnosti argumentoval stěžovatel, což znamená, že zde nebyl ani prostor pro uplatnění jím prosazované zásady in dubio pro reo.
Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2019
David Uhlíř
předseda senátu